25 Cdo 2812/2000
Datum rozhodnutí: 28.03.2002
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 35 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 48 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




25 Cdo 2812/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, proti žalovanému P. Z., o 32.671,- 40 Kč, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 74/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. června 2000, č. j. 47 Co 113/2000 -84, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal zaplacení částky 32.671,40 Kč s odůvodněním, že žalovaný nezaplatil žádnou z dohodnutých splátek kupní ceny, k jejichž splácení se zavázal kupní smlouvou uzavřenou mezi účastníky dne 19. 11. 1992.

Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 27. 11. 1996, č. j. 5 C 74/96 42, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, neboť dospěl k závěru, že žalobce není ve věci aktivně legitimován.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 10. 1999, č. j. 21 Co 73/97 56, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 22. 12.1999, č. j. 5 C 74/96 - 71, žalobu znovu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 19. 11. 1992 pod č. 259613 kupní smlouvu ohledně sady nádobí D-120 Universal, přičemž žalovaný jako kupující se zavázal zaplatit kupní cenu ve výši 1.798,- DEM ve 10 měsíčních splátkách, které byly sjednány od 15. 12. 1992 do 15. 9.1993 v určené výši v DEM přepočtem na Kč dle prodejního kurzu SBČS v den platby. Účastníci dále ujednali, že v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu podle § 544 obč. zákoníku ve výši 25 % smluvní ceny zboží a že při nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek může být kupní smlouva zrušena v neprospěch kupujícího . Žalovaný žádnou splátku nezaplatil a dopisem ze dne 3. 12. 1992 adresovaným žalobci a kromě další osoby podepsaným i J. B., kterého soud vyslechl jako svědka, bylo žalobci sděleno, že tito tři kupující odstupují od kupních smluv; na uvedené poukázali i v dalším dopise ze dne 3. 5. 1994. Smlouvu ze dne 19. 11. 1992 posoudil okresní soud jako platně uzavřenou smlouvu kupní; vedlejší ujednání v ní obsažená však považoval za neplatná. Přesto dospěl k závěru, že žalovaný dopisem ze dne 3. 12. 1992 od smlouvy odstoupil a žalobce se tudíž nemůže domáhat zaplacení kupní ceny.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 6. 2000, č. j. 47 Co 113/2000 84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že žalovaný od uzavřené kupní smlouvy odstoupil dopisem ze dne 3. 12. 1992; vzal za prokázané, že tento dopis byl žalobci doručen, neboť výpověď žalovaného je v tomto ohledu podporována předloženým podacím lístkem ze dne 17. 2. 1992 dodací pošty v Ch. a dále výpovědí svědka J. B., z níž bylo zjištěno, že 3 kupní smlouvy jmenovaných osob zaslané žalobci společně s dopisem ze dne 3. 12. 1992 jim byly reprezentantem žalobce posléze vráceny. Protože kupní smlouva účastníků byla zrušena od počátku, není požadavek žalobce na zaplacení kupní ceny důvodný. O návrhu žalobce na připuštění dovolání krajský soud nerozhodl.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. a podává jej z důvodů uvedených v ust. § 241 odst. 3 písm.c/ a d/ o.s.ř. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že smlouva uzavřená mezi účastníky obsahuje ujednání o možnosti kupujícího od smlouvy odstoupit. Podle jeho názoru znamená ujednání o smluvní pokutě jen to, že se lze na odstoupení od smlouvy dohodnout , avšak v tom případě vzniká kupujícímu povinnost zaplatit dohodnutou sankci. Dovolatel popírá, že by mu dopis žalovaného ze dne 3. 12. 1992 byl doručen, a v této souvislosti namítá, že předložený podací lístek je pouze dokladem o podání zásilky k poštovní přepravě, nikoliv dokladem o jejím doručení adresátovi. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř.) po přezkoumání věci ( § 242 o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( § 238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudum, který dřívější rozhodnutí zrušil ( § 238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř.).

Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadného významu.

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na vyslovené přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením ( vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V dané věci není dovolání z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, aniž by předtím soud prvního stupně ve věci rozhodoval, a - jak vyplývá z výroku napadeného rozhodnutí - návrh na vyslovení přípustnosti dovolání byl odvolacím soudem zamítnut.

V dané věci - kromě důvodů podle § 237 odst. 1 o.s.ř. - lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam ( tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů, tj. dovolacího soudu ( dříve soudu rozhodujícího o stížnosti pro porušení zákona) a odvolacích soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Za otázku zásadního právního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou judikaturou.

Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Podle § 48 odst. 1 obč. zákoníku může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odstoupením se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.

Pokud oprávnění od smlouvy není založeno zákonem, jako je tomu v daném případě, lze možnost odstoupení dohodnout. Přitom není rozhodující, zda písemné ujednání účastníků o možnosti odstoupení je obsaženo přímo v kupní smlouvě, nebo v její příloze. Podstatné je jen to, zda projev vůle obou účastníků ( písemný) směřoval ke sjednání možnosti kupní smlouvu zrušit. Pro odstoupení od smlouvy nevyžaduje zákon obecně žádnou zvláštní formu. Odstoupení od smlouvy se jako jednostranný, adresovaný právní úkon stává perfektní již tím, že dojde do dispozice (sféry) adresáta. K perfektnosti odstoupení není tudíž třeba ani souhlasu adresáta, ani rozhodnutí soudu.

S názorem odvolacího soudu, že předmětná smlouva účastníků obsahuje ujednání o možnosti jednostranného odstoupení od smlouvy pro kupujícího, se dovolací soud ztotožňuje.

Ujednání účastníků obsažené v předmětné kupní smlouvě ze dne 19. 11. 1992, podle kterého v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 25% smluvní ceny zboží , nelze totiž vyložit (§ 35 odst. 2 obč. zák.) jinak, než že tato možnost ve prospěch kupujícího dohodnuta byla. Pojem storna kupní smlouvy je třeba vyložit v souladu s nyní již konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek NS ČR sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2/98, příp. rozsudek NS ČR sp. zn. 3 Cdon 1398/98 publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 4/1999) a též nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. IV.ÚS 267/99 tak, že i kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoliv důvodů nebo bez uvedení důvodu, aniž by byl zapotřebí souhlas prodávajícího.

Podle § 45 odst. 1 obč. zák. projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde.

V posuzovaném případě vychází rozhodnutí odvolacího soudu ze skutkového závěru (učiněného na základě provedených důkazů - dopisu žalovaného ze dne 3. 12. 1992, jeho účastnické výpovědi, výpovědi svědka J. B. a podacího lístku předloženého jmenovaným svědkem, z nějž bylo zjištěno, že 17. 2. 1992 byla odeslána listina podací číslo 4218 na poště v Ch., druh zásilky R, adresátovi Z., jejímž odesílatelem byl J. B.), že žalovaný prokázal, že zásilka obsahující jeho hmotněprávní úkon odstoupení od smlouvy - byla žalobci doručena. Pokud dovolatel uvedený skutkový závěr zpochybňuje, nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se hodnocení provedených důkazů při zjišťování skutkového stavu věci.

Jestliže žalovaný dopisem ze dne 3. 12. 1992 žalobci sdělil, že od uzavřené kupní smlouvy odstupuje , došlo tímto jeho jednostranným právním úkonem ke stornu smlouvy, tedy k odstoupení od ní (§ 48 odst. 1 obč. zák.), v důsledku čehož zaniklo právo prodávajícího na zaplacení kupní ceny a současně povinnost kupujícího kupní cenu zaplatit (§ 48 odst. 2 obč. zák.).

Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci nejde o otázky zásadního právního významu ve smyslu shora vymezeném, neboť se nejedná o otázky, které by dosud nebyly judikaturou vyšších soudů vyřešeny a které by odvolací soud řešil odlišně. Podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. tak nejsou splněny.

Přípustnost dovolání v posuzovaném případě není založena ani z důvodů podle § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad v tomto ustanovení uvedených.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 4, věty první, a § 218 odst. 1 písm.c/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243bodst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. března 2002

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu