25 Cdo 2795/2016
Datum rozhodnutí: 24.11.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 7 odst. 3 předpisu č. 440/2001Sb.



25 Cdo 2795/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce P. Š. , zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO: 47116617, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, o 11.457.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 130/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016, č. j. 70 Co 478/2015-383, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 3. 2015, č. j. 13 C 130/2007-301, uložil žalované zaplatit žalobci 11.457.000,- Kč s úrokem z prodlení, žalobu ohledně části úroků z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 19. 2. 2006 žalobce ve věku 27 let utrpěl při dopravní nehodě závažná poranění plic, hlavy, dislokovanou zlomeninu 5. a 6. obratle, traumatickou rupturu krční meziobratlové ploténky, vymknutí obratle, v důsledku čehož u něj došlo k přerušení míchy a k ochrnutí dolních končetin a paréze horních končetin spojené s výrazným snížením jejich funkce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná má povinnost poskytnout žalobci pojistné plnění podle § 6 odst. 2 písm. a), d) a § 9 zákona č. 168/1999 Sb. a výši náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále jen ZSU ) určil podle § 444 odst. 1 obč. zák. a § 7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen vyhláška ) na základě bodového ohodnocení 13.185 bodů, včetně zvýšení provedeného znalcem o 50% podle § 6 odst. 2. Dospěl k závěru, že žalobci náleží vedle již žalovanou pojišťovnou zaplacené částky 1.189.800,- Kč náhrada zvýšená podle § 7 odst. 3 vyhlášky na 11.457.000,- Kč. Soud zohlednil, že žalobce byl před úrazem zdravým, aktivním mladým člověkem, věnoval se nikoli na amatérské úrovni snowboardingu a dalším sportům. Nyní je omezen v partnerském, pracovním i rodinném životě bez možnosti změny stavu. Je upoután na invalidní vozík, trvale odkázán na pomoc třetích osob při zcela běžných denních úkonech a má psychické potíže.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 70 Co 478/2015-383, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 4.969.200,- Kč s úrokem z prodlení z 392.400,- Kč a ve zbytku jej změnil tak, že žalobu zamítl, ohledně částky 3.334.200,- Kč (zaplacena žalovanou v mezidobí) odvolací řízení zastavil, neboť v tomto rozsahu vzala žalovaná odvolání zpět, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně považoval za správné základní bodové hodnocení ZSU ve výši 13.185 bodů, nesdílel však jeho závěr o rozsahu mimořádného zvýšení této náhrady. Shrnul, že žalobce utrpěl úraz ve 27 letech, tedy jako mladý muž na vrcholu fyzických, sportovních, sexuálních a reprodukčních sil, který před úrazem žil bohatým společenským životem. Po nehodě je trvale upoután na invalidní vozík, dolní končetiny jsou zcela vyřazeny, má zásadně postiženy také horní končetiny, takže i v činnostech realizovaných pomocí horních končetin je doživotně a velmi výrazně limitován. Jakkoli bylo prokázáno, že má živnostenské oprávnění na grafické a kreslířské práce, je i tato jeho činnost omezena tím, že ovládá počítač pouze hranami rukou, a je tedy oproti zdravým jedincům působícím v oboru výrazně fyzicky znevýhodněn. Obrovský handicap představuje pro žalobce regulace vyměšování (včetně inkontinence). Žalobce má psychické potíže, je doživotně ochrnutý a potřebuje pravidelnou, nikoli však 24 hodinovou péči. Zcela ztratil schopnost sexuálního požitku a téměř ztratil i reprodukční schopnost, navazování jakýchkoli partnerských vztahů je pro něj omezené. Zvýšení náhrady je odůvodněno i okolností, že žalobce se před úrazem intenzivně věnoval snowboardingu na vysoké amatérské úrovni, nyní je tato aktivita vyloučena. Odvolací soud při své úvaze o celkové výši náhrady vycházel ze srovnání s případem posuzovaným Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 1225/2012, z nějž vyplynulo, že mezi srovnatelně postiženými poškozenými byl v obou případech věkový rozdíl (žalobce byl v době nehody o osm let starší, než poškozený ve věci sp. zn. 25 Cdo 1225/2012), a proto výši náhrady za ZSU oproti rozsudku soudu prvního stupně snížil. Odvolací soud dospěl k závěru, že náhrada za ZSU v celkové výši 9.493.200,- Kč je přiměřená popsaným obtížím i srovnání s jinými obdobnými případy a představuje devítinásobek základního bodového ohodnocení.

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1225/2012. Má za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném výkladu § 7 odst. 3 vyhlášky, neboť odvolací soud nedůvodně snížil náhradu přiznanou soudem prvního stupně jen proto, že mezi poškozenými je věkový rozdíl osmi let. V posuzovaném i srovnávaném případě je věkový rozdíl zanedbatelný, neboť oba poškození utrpěli úraz na počátku produktivního věku, avšak u žalobce je poškození horních končetin závažnější, než ve srovnávaném případě. Namítá, že ačkoli byl poškozený ve srovnávaném případě mladší, je kritérium věku nahrazeno (vyrovnáno) mimořádně aktivním životem žalobce; odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že se žalobce zabýval na vysoké amatérské úrovni snowboardingem, o což v důsledku nehody přišel. Má tak za to, že přiznaná výše náhrady není přiměřeným odškodněním za utrpěnou újmu, která by odpovídala téměř nulovému uplatnění žalobce, a to zejména při srovnání kvality života před a po úrazu a jeho úplné závislosti na své matce od svých 27 let. Za přiměřenou považuje náhradu přiznanou soudem prvního stupně ve výši 12.646.800,- Kč. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek v napadeném zamítavém výroku změnil a uložil žalované uhradit 3.153.600,- Kč.

Žalovaná ve vyjádření označuje dovolání žalobce za nepřípustné. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1225/2012, nelze považovat za případ srovnatelný s případem žalobce. Podobnosti s oběma případy lze shledávat pouze v tom, že oba poškození utrpěli úraz při dopravní nehodě a že v obou případech bylo jejich poškození mimo jiné hodnoceno jako kvadruplegie. V případě rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1225/2012 bylo nutné zohlednit spoluzavinění poškozeného. Jako případ nejbližší posuzovanému případu považuje žalovaná např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2288/2011. Má za to, že úvaha odvolacího soudu o mimořádném zvýšení náhrady za ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky sice není zcela v souladu s požadavkem srovnatelnosti s obdobnými případy, avšak není zjevně nepřiměřená. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl nebo zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s . ř. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016, č. j. 70 Co 478/2015-383, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen obč. zák. ), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.

Výhrady dovolatele směřují proti nesprávnému právnímu posouzení přiměřenosti mimořádného zvýšení náhrady za ZSU.

Odškodnění ZSU představuje již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).

Vzhledem k tomu, že § 7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující soudu posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě přiměřené , opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze podle § 237 o. s. ř.] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). O takový případ se však v souzené věci nejedná.

Odvolací soud vzal za základ mimořádného zvýšení náhrady za ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky bodové ohodnocení stanovené lékařem podle § 3 odst. 1 vyhlášky [8.790 bodů], nikoli ohodnocení zvýšené o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky [13.185 bodů], ze kterého vycházel soud prvního stupně. Ačkoli je takový postup v rozporu se závěry stanoviska Cpjn 203/2010, tato okolnost sama o sobě nemá vliv na přiměřenost celkové částky odškodnění. Jak dovodil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, pro posouzení přiměřenosti odškodnění není rozhodující matematický postup, jímž soud ke stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel. V nyní souzené věci tedy činí při bodovém hodnocení 13.185 bodů celková výše náhrady za ZSU 9.493.200,- Kč (částku 1.189.800,- Kč zaplatila žalovaná mimosoudně, částku 3.334.200,- Kč přiznal žalobci pravomocně soud prvního stupně a částku 4.969.200,- Kč odvolací soud potvrzujícím výrokem), a tu nelze podle názoru dovolacího soudu považovat za nepřiměřeně nízkou.

Žalobce při zdůvodnění námitky rozporu s ustálenou judikaturou poukazuje především na rozsudek ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1225/2012, v němž se Nejvyšší soud zabýval případem, kdy poškozený při nehodě utrpěl závažné poranění páteře s přerušením míchy, které mělo za následek trvalé postižení, mj. ochrnutí spodní části těla a částečné ochrnutí rukou, jejichž důsledkem byl i vznik duševní poruchy. Tomuto poškozenému bylo v době nehody 19 let, byl studentem 3. ročníku Středního odborného učiliště energetického, obor automechanik. Byl mu přiznán plný invalidní důchod pro invaliditu 3. stupně, neboť je závislý na pomoci druhých a jeho uplatnění v běžném společenském či rodinném životě je mimořádně ztíženo. Přišel v mladém věku o možnost prožívat bez omezení partnerský, rodinný, pracovní a společenský život. Pohybuje se na invalidním vozíku, má částečně funkční avšak zdeformovanou pravou ruku, levou ruku má pohyblivou jen k zápěstí. V uvedeném případě dovolací soud určil, že výše náhrady za ZSU 7.293.000,- Kč stanovená odvolacím soudem při bodovém hodnocení 14.025 bodů není dostatečným odškodněním. Ačkoli je skutkový stav v obou případech obdobný, je v nyní souzeném případě náhrada za ZSU ve výši 9.493.200,- Kč výrazně vyšší.

Ve věci sp. zn. 25 Cdo 3147/2005, která může sloužit jako příklad celkově ještě závažnějšího (a tudíž adekvátně vyšší částkou odškodnitelného) poškození zdraví, postižený muž ve věku 23 let utrpěl rozsáhlá poranění, která zanechala na jeho zdraví trvalé následky, v jejichž důsledku je zcela vyřazen ze společenského, kulturního a rodinného života. Je trvale nepohyblivý, odkázán na lůžko a na trvalou péči jiné osoby, plně inkontinentní, nemůže mluvit ani číst; při bodovém ohodnocení 23.775 body byla náhrada za ZSU zvýšena na celkem 14 milionů. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 2288/2011 utrpěl muž ve věku 23 let zranění, jehož následkem je kvadruplegik, trpí vážnou poruchou vědomí, je trvale připoután na lůžko, vyžaduje nepřetržitou ošetřovatelskou péči. Před úrazem pracoval jako obráběč kovů, sportoval, hrál fotbal na okresní úrovni, vedl běžný kulturní a společenský život, věnoval se vinařství, měl partnerský vztah a plánoval stavbu domu a založení rodiny. Ačkoli se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, poškozený nebyl osobností výrazně se vymykající běžnému průměru, s mimořádnými seberealizačními vědeckými, kulturními, sportovními či jinými aktivitami, ale vedl běžný společenský, kulturní, rodinný, pracovní a sportovní život. Zranění odpovídalo 12.095 bodů a celková výše náhrady za ZSU činila 9.434.100,- Kč. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 968/2008 postižený muž ve věku 19 let, jehož aktivity před úrazem byly podprůměrné, trpí kvadruparézou (tedy jen částečným ochrnutím všech končetin), avšak též závažnou poruchou psychiky (posttraumatickou demencí), jež vedla k plné invaliditě, zbavení způsobilosti k právním úkonům a nutnosti stálé péče; při bodovém ohodnocení 15.315 body byla náhrada ZSU zvýšena 6x na 11.026.800 Kč. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 1491/2009 utrpěl poškozený ve věku 17 let velmi vážná zranění, v jejichž důsledku ochrnul v dolní polovině těla, je neplodný, trpí křečemi v dolní polovině těla, bolestmi zad, má problémy s vylučováním, přičemž prognóza budoucího stavu je bez naděje na zlepšení. Je výrazně omezen v běžném životě, upoután na invalidní vozík a odkázán na zázemí vytvořené blízkými osobami, je omezeno jeho společenské vyžití, nemůže vést sexuální život, ztratil partnerku a kamarády, věnuje se však studiu; má psychické potíže (zejména deprese) a trpí poúrazovou změnou osobnosti. Při hodnocení 9.000 bodů byla stanovena celková výše náhrady přibližně 7,5 milionu Kč.

Hlediska, která odvolací soud při své úvaze zohlednil, respektují závěry ustálené judikatury, včetně požadavku přiměřenosti. Nejde tedy o úvahu nepodloženou nebo nesprávnou (nepřiměřeně nízkou), pokud odvolací soud na základě zjištěných skutkových okolností daného případu považoval za přiměřenou celkovou částku náhrady za ZSU 9.493.200,- Kč. Jde vlastně při správném výpočtu o šestinásobek znalcem zvýšené základní náhrady, přičemž dovolatelem požadované další zvýšení odškodnění by odpovídalo ztrátě výjimečných schopností životního uplatnění v oblasti pracovní, sportovní, kulturní apod. či ještě těžším následkům spojeným s poruchami nebo ztrátou kognitivních funkcí (srov. např. 25 Cdo 3147/2005). Takovéto zcela krajní výjimečné okolnosti nebyly u dovolatele zjištěny.

Tyto závěry dovolací soud činí při vědomí kritiky bodového systému odškodnění nemajetkových újem na zdraví podle podzákonného předpisu, kterou vyslovil Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15. I v nyní projednávané věci byl sice použit vyhláškový systém, ovšem způsobem, který nevyvolává pochyby o jeho vhodnosti, neboť odvolací soud s jeho pomocí provedl objektivizaci obtíží poškozeného a neopomenul takto zjištěnou částku podrobit úpravě a individualizoval (či personalizoval) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného, čímž dospěl k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15.

Lze tak uzavřít, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř., neboť byly shledány důvody zvláštního zřetele hodné představované faktem značné intenzity zásahu do zdraví žalobce a negativních následků tohoto zásahu s tím, že výše přisouzené náhrady za ztížení společenského uplatnění je předmětem úvahy soudu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. listopadu 2016

JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu