25 Cdo 2795/2005
Datum rozhodnutí: 24.04.2007
Dotčené předpisy:




25 Cdo 2795/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobce J. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. H. a 2) F. H., oběma zastoupeným advokátem, o 229.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 323/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. července 2005, č. j. 10 Co 376/2005-145, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Poté, co byl rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 2004, č. j. 25 Cdo 540/2004-114, zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. listopadu 2003, č. j. 10 Co 777/2003-99, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. června 2003, č. j. 13 C 37/2001-80, s výjimkou vyhovujícího výroku ohledně částky 96.000,- Kč s úrokem z prodlení, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 10. února 2005, č. j. 13 C 323/2004-124, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 60.000,- Kč s 10 % úrokem od 16. 2. 2001 do zaplacení, co do částky 169.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu čp. 184 na pozemku parc. č. 183 v k. ú. S. R., tuto nemovitost pronajal žalovaným smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 2. 3. 1995 a na základě výpovědi ze strany žalobce ze dne 27. 4. 1999 nájem skončil k poslednímu dni měsíce srpna 1999. Dne 21. 9. 1999 obě strany sepsaly zápis o předání a převzetí nemovitostí, v němž se žalovaní zavázali odstranit do 15. 11. 1999 stavební úpravy, které v domě provedli, k předání domu však nedošlo a žalovaní předali žalobci klíče od domu až poté, co účastníci uzavřeli dne 18. 10. 2000 dohodu o narovnání, v níž vypořádali své závazky v souvislosti s uvedením domu do původního stavu. Od 16. 10. 1999 měl žalobce uzavřenou smlouvu o smlouvě budoucí o nájmu předmětných nemovitostí s J. V., ve které bylo sjednáno, že nájemní smlouva bude uzavřena na dobu od 1. 12. 1999 s nájemným ve výši 25.000,- Kč měsíčně, byla však uzavřena až v lednu 2001 s účinností od 1. 1. 2001, avšak nájemce pronajaté nemovitosti neužíval z důvodu, že nebyly opraveny, na nájemném ničeho nezaplatil a tento nájemní vztah zanikl dohodou smluvních stran. Soud dospěl k závěru, že žalobci porušili ustanovení § 13 zákona č. 116/1990 Sb. tím, že po ukončení nájemního vztahu (30. 8. 1999) nevrátili předmět nájmu žalobci a učinili tak až po 18. 10. 2000. Dohoda o narovnání se týkala pouze povinnosti žalovaných uvést předmět nájmu do původního vztahu, nikoli také jiných nároků. V důsledku porušení právní povinnosti ze strany žalovaných vznikla žalobci škoda, neboť ač měl s panem V. uzavřenu smlouvu o smlouvě budoucí o nájmu předmětných nebytových prostor, nemohl ji uzavřít již k 1. 12. 1999 a ušel mu tak zisk za 11 měsíců (prosinec 1999 až říjen 2000) při sjednaném nájemném s panem V. v částce 25.000,- Kč měsíčně. Nárok žalobce na náhradu škody vzniklé popraskáním potrubí neshledal soud důvodným, neboť nebylo prokázáno, že vodovodní potrubí popraskalo mrazem proto, že by žalobci neučinili potřebná opatření k jeho ochraně. Soud zjistil obvyklou cenu nájemného v letech 1999-2000 v dané lokalitě, která vzhledem k podlahové ploše činila částku 170.000,- Kč ročně. Podle § 450 obč. zák. shledal soud důvody hodné zvláštního zřetele pro snížení celkové výše náhrady škody (275.000,- Kč), neboť žalovaní škodu nezpůsobili úmyslně, sjednané nájemné ve výši 25.000,- Kč měsíčně ve skutečnosti nebylo nikdy placeno, převyšuje obvyklou míru nájemného a neodpovídá ani výši nájemného placeného žalovanými; soud přihlédl k výdělkovým poměrům žalovaných i k tomu, že žalobce je invalidní důchodce. Náhradu snížil na celkovou částku 156.000,- Kč, přičemž částka 96.000,- Kč byla žalobci v tomto řízení již pravomocně přiznána, proto mu přiznal zbývajících 60.000,- Kč a ve zbytku žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. července 2005, č. j. 10 Co 376/2005-145, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Žalobci ušel zisk na základě smlouvy o smlouvě budoucí sjednané s J.V., podle které měla být nájemní smlouva na předmětné nemovitosti uzavřena od 1. 12. 1999 za cenu 25.000,- Kč měsíčně. Žalobce požadoval ušlý zisk za 13 měsíců, avšak v řízení bylo prokázáno, že žalobci vznikala škoda pouze 11 měsíců, a to za období od 1. 12. 1999 do 30. 10. 2000. Úvahu soudu prvního stupně o snížení náhrady škody podle § 450 obč. zák. na částku odpovídající obvyklé výši nájemného shledal odvolací soud správnou, a to i s přihlédnutím k tomu, že výše nájemného 25.000,- Kč měsíčně nebyla přiměřená stavu nemovitostí a žalovaní v době, kdy si nemovitost pronajali, museli vynaložit nemalé finanční prostředky k tomu, aby ji mohli užívat, a i přes ujednání v dodatku k nájemní smlouvě, že pronajímatel nebude při skončení nájmu požadovat uvedení nemovitostí do původního stavu, se v dohodě o narovnání zavázali zaplatit žalobci částku 80.000,- Kč s tím, že žalobce nebude požadovat uvedení nemovitostí do původního stavu.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje žalobce v tom, že soudy nepřihlédly k tomu, že žalovaní porušili právní povinnosti i tím, že uvedli nemovitosti do stavu nezpůsobilého k užívání a tím bránili jejich pronájmu ještě po další dva měsíce. Namítá, že úvahy odvolacího soudu o aplikaci ust. § 450 obč. zák. nevycházejí ze zjištěných skutečností, které toto ustanovení předpokládá, za nesprávný považuje závěr o nepřiměřené výši sjednaného nájemného s poukazem na to, že pronajímal domovní objekt s přilehlými pozemkovými parcelami a takto vymezený předmět nájmu nelze srovnávat s nebytovými prostorami a výší obvyklého nájemného v dané lokalitě. Soud podle jeho názoru neměl přihlížet k okolnosti, že žalovaní provedli v objektu stavebně technické úpravy, neboť tyto úpravy sloužily pouze jejich provozu a on je musí odstraňovat, a sociální situaci žalovaných nelze posuzovat podle daňového přiznání. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu zamítavému výroku se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Obě otázky předložené k posouzení dovolacímu soudu nejsou v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Pokud dovolatel namítá, že mu nájemné ušlo v důsledku protiprávního jednání žalovaných ještě za další dva měsíce, vytýká ve skutečnosti odvolacímu soudu nesprávné či nedostatečné skutkové zjištění. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), nýbrž dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. To však není tento případ a k případným jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné.

Ani námitka, že soud nesprávně aplikoval § 450 obč. zák., když vzal v úvahu skutečnosti, které nejsou z hlediska tohoto ustanovení podstatné, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. V ust. § 450 obč. zák. nejsou důvody hodné zvláštního zřetele taxativně vyjmenovány a je tedy na úvaze soudu, které okolnosti konkrétního případu jako takové důvody vyhodnotí. Okolnosti, které jsou v tomto ustanovení vyjmenovány a k nimž soud podle tohoto ustanovení má zejména přihlédnout, tj. jak ke škodě došlo a osobní a majetkové poměry účastníků na obou stranách sporu, odvolací soud do své úvahy zahrnul, a nelze mu tedy vytýkat, že by při úvaze o aplikaci § 450 obč. zák. pochybil. Otázku, zda a které další skutečnosti soud uzná jako důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 450 obč. zák. a jak tyto důvody vyhodnotí, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi, neboť její těžiště leží v rovině skutkové a vždy se jedná o jedinečnou situaci; tyto okolnosti jsou v každé věci individuální.

Pokud pak dovolatel zpochybňuje skutkové závěry, z nichž soudy obou stupňů vycházely, zejména ohledně majetkových poměrů žalovaných a obvyklé výše nájemného v daném místě, tyto námitky se týkají zjištění skutkového stavu věci a nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. dubna 2007

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu