25 Cdo 2785/2011
Datum rozhodnutí: 19.07.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




25 Cdo 2785/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. Janem Juračkou, advokátem, se sídlem Znojmo, Tovární 7, proti žalované České poště, s. p. , se sídlem Praha 1, Politických vězňů 909/4, IČO 47114983, s adresou pro doručování Česká pošta, s. p., oddělení procesní a majetkoprávní, Ostrava 1, Poštovní 1368/20, o 1.423.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 113/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2011, č.j. 17 Co 86/2010-56, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala zaplacení 1.423.520,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku toho, že žalovaná v rozporu s § 46 odst. 1 vyhlášky č. 225/2000 Sb., o základních službách držitele poštovní licence, doručila zásilku určenou do vlastních rukou jejího syna M. B. jiné osobě, v důsledku čehož nebyla řádně doručena výzva žalobkyně k vrácení daru. Výše škody odpovídá hodnotě daru.

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 26. 10. 2009, č.j. 6 C 113/2007-36, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že se žalobkyně v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 9 C 1360/2000 proti svému synovi M. B. domáhala určení vlastnictví k nemovitostem, které žalovanému dříve darovala, avšak uplatnila právo na vrácení daru. Žaloba byla pravomocně zamítnuta s odůvodněním, že M. B. darované nemovitosti platně převedl na jiného dříve, než mu byla doručena výzva k vrácení daru. Písemnou výzvu žalobkyně k vrácení daru ze dne 26. 9. 2000 M. B. nikdy neobdržel, neboť zásilka tuto výzvu obsahující byla doručena jeho synovi P. B., existence jiné výzvy nebyla v řízení prokázána. Další úkon žalobkyně směřující k vrácení daru pak byl obsažen v žalobě, jež byla M. B. doručena 20. 3. 2001; nemovitosti však byly převedeny smlouvou ze dne 19. 1. 2001 s právními účinky vkladu ke dni 22. 1. 2001. Žalovaná při doručování zásilky určené do vlastních rukou adresáta porušila ustanovení § 46 odst. 1 tehdy platné vyhlášky č. 225/2000 Sb., o základních službách držitele poštovní licence (dále jen vyhláška ). Odpovědnost za škodu vzniklou při poskytování poštovních služeb je upravena ustanoveními § 12 a § 13 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen poštovní zákon ), podle kterých žalovaná jako provozovatel poštovních služeb odpovídá pouze za škodu vzniklou ztrátou, poškozením nebo úbytkem obsahu poštovní zásilky. Žalovaná tedy neodpovídá za škodu vzniklou nedoručením výzvy k vrácení daru, resp. dodáním zásilky obsahující výzvu osobě odlišné od adresáta. Odpovědnost dle občanskoprávních předpisů je speciální úpravou odpovědnosti v poštovním zákoně vyloučena.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 3. 2011, č.j. 17 Co 86/2010-56, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej co do náhrady nákladů nalézacího řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudem prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že na odpovědnost žalované za škodu vzniklou porušením povinností při doručování zásilky se v souladu s ustanovením § 39 poštovního zákona, podle něhož se právní vztahy při poskytování poštovních služeb neupravené § 4 až § 15 poštovního zákona řídí občanským zákoníkem, je třeba aplikovat obecnou občanskoprávní úpravu odpovědnosti za škodu dle § 420 obč. zák. V daném případě však nejsou splněny předpoklady obecné odpovědnosti žalované za škodu, neboť mezi porušením právní povinnosti ze strany žalované [dodání zásilky určené do vlastních rukou adresáta v rozporu s ustanovením § 46 odst. 1 písm. a) vyhlášky osobě od adresáta odlišné] a škodou ve výši hodnoty daru, jehož vrácení se žalobkyně nedomohla, není příčinná souvislost. Zamítavé rozhodnutí v řízení o určení vlastnického práva žalobkyně k darovaným nemovitostem totiž nespočívalo na závěru, že výzva k vrácení daru nebyla doručena obdarovanému, nýbrž na závěru, že vydání darovaných nemovitostí brání skutečnost, že obdarovaný darované nemovitosti převedl na třetí osobu před tím, než byl ve smyslu ustanovení § 630 obč. zák. vyzván k vrácení daru.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v posouzení otázky aplikace právního předpisu, tj. zda se na nárok žalobkyně vztahuje obecná občanskoprávní úprava odpovědnosti za škodu, či je třeba jej posoudit podle ustanovení § 12 a § 13 poštovního zákona. Dle dovolatelky soudy obou stupňů pochybily, když uplatněný nárok neposuzovaly podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, neboť se v daném případě nejedná o škodou způsobenou ztrátou zásilky, nýbrž naopak ujištěním, že zásilka byla řádně doručena. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření navrhuje, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, neboť soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav a nepochybily ani při právním posouzení věci.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b) v daném případě nejde, neboť se jedná o první rozhodnutí v dané věci.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se zásadním právním významem napadeného rozhodnutí, tj. vyžaduje, aby napadené rozhodnutí řešilo právní nikoli skutkovou otázku, která má zásadní právní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a proto při zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolatelka shledává zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu v otázce aplikace právního předpisu s tím, že daný případ měl být posouzen podle ustanovení občanského zákoníku upravujících obecnou odpovědnost za škodu.

Dovolatelka však přehlíží, že odvolací soud právě podle obecné občanskoprávní úpravy, tj. podle ustanovení § 420 obč. zák., postupoval (viz s. 4 a 5 odůvodnění napadeného rozsudku). Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že v posuzovaném případě nejsou naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák., resp. není dána příčinná souvislost mezi (protiprávním) jednáním žalované a tvrzenou škodou, nikoli na závěru, že příslušná ustanovení poštovního zákona vůbec povinnost žalované k náhradě škody nezakládají.

Dovolací soud připomíná, že posouzení existence příčinné souvislosti (závěr o nedostatku příčinné souvislosti vedl odvolací soud k potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně) není otázkou právní, nýbrž skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006), tedy nezpůsobilou založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť skutková zjištění nelze při zvažované přípustnosti dovolání zpochybnit (viz § 237 odst. 3 o. s. ř.).

Jelikož se rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního soudu, nezakládá na posouzení otázky dovoláním označené za zásadně významnou po stránce právní, naopak otázka aplikace právního předpisu na daný případ byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s názorem v dovolání prezentovaným, nebylo shledáno naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud tedy dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. července 2012

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu