25 Cdo 2782/2013
Datum rozhodnutí: 05.05.2014
Dotčené předpisy: § 131b odst. 2 předpisu č. 109/1964Sb. ve znění do 31.12.1991, § 106 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013




25 Cdo 2782/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Lesy České republiky, s. p., IČO 421 96 451, se sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106, proti žalované Tlakové plynárně Ústí nad Labem, a. s., IČO 445 69 173, se sídlem Ústí nad Labem, Havířská 346/100, zastoupené JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem, se sídlem Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, o náhradu škody z imisí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 814/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. ledna 2013, č.j. 10 Co 606/2011-579, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. ledna 2013, č.j. 10 Co 606/2011-579, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Žalobce se domáhal náhrady škody na lesních porostech způsobené v letech 1991 a 1992 imisemi, jejichž původcem byla žalovaná.

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 6. 2011, č.j. 14 C 814/95-553, uložil žalované zaplatit žalobci 461.523,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně od 1. 1. 1996 do zaplacení a 368.589,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 1. 1. 1995 do zaplacení. Ohledně zaplacení úroku z prodlení ve výši 16 % za dobu od 1. 1. 1996 do zaplacení z částky 461.523,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel za zjištění, že žalovaná jako producent škodlivých látek odpovídá za škodu vzniklou jejich imisemi na lesních porostech v letech 1991 a 1992; výše škody byla stanovena na základě znaleckého ohodnocení. Námitku promlčení nároku shledal neopodstatněnou. V případě nároku na náhradu škody za rok 1991 počala dvouletá subjektivní promlčecí doba k jeho uplatnění běžet až v závěru roku 1993, kdy byla žalobci dodána objektivní rozptylová studie; žaloba ze dne 29. 12. 1994 byla podána včas. V případě nároku na náhradu škody za rok 1992 se žalobce okolnosti rozhodné pro jeho uplatnění u soudu dozvěděl až ze znaleckého posudku zpracovaného ke dni 11. 11. 1995; žaloba ze dne 27. 12. 1995 byla podána před uplynutím subjektivní promlčecí doby.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 1. 2013, č.j. 10 Co 606/2011-579, rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalobě vyhověno, změnil tak, že se žaloba zamítá, potvrdil jej, pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně úroku z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že uplatněný nárok je promlčen. Konstatoval, že subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody, ať již v režimu hospodářského zákoníku pro nárok na odškodnění za rok 1991 (§ 131b odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991), nebo v režimu občanského zákoníku pro nárok na náhradu škody za rok 1992 (§ 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), je dvouletá a počíná běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Za událost, z níž působením exhalací na lesní porosty vznikla škoda, je třeba považovat výsledek takového působení po dobu jednoho kalendářního roku (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1880/2007). Jelikož Český hydrometeorologický ústav shromažďuje v průběhu celého roku údaje o emisích škodlivých látek a eviduje je v Registru emisí a zdrojů znečišťování ovzduší (REZZO), disponoval žalobce téměř bezprostředně po uplynutí příslušného kalendářního roku potřebnými údaji pro určení výše škody a osoby škůdce. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby je tedy třeba vázat k prvnímu pracovnímu dni kalendářního roku následujícího po roce, za který je náhrada požadována, tj. 2. 1. 1992 v případě náhrady škody za rok 1991 a 4. 1. 1993 v případě odškodnění za rok 1992.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) shledává v rozporu napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1720/2010, sp. zn. 23 Cdo 628/2007, sp. zn. 25 Cdo 1098/2004) je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby nezbytná skutečná, prokázaná, nikoli jen předpokládaná vědomost poškozeného o okolnostech rozhodných pro vznik nároku na náhradu škody; rozhodný je okamžik, kdy se poškozený dozví o osobě škůdce a o majetkové újmě, kterou lze vyčíslit v penězích natolik objektivně, aby bylo možné právo na její náhradu uplatnit u soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na (nepodloženém) předpokladu, že žalobce disponoval údaji o emisích za příslušný rok již k prvnímu pracovnímu dni roku následujícího. Český hydrometeorologický ústav sice získává data o škodlivých exhalacích průběžně, pro závěr o imisní škodě, resp. výsledku působení škodlivých látek za určitý časový úsek, je však nutné vědecké ověření a zpracování těchto údajů doplněných navíc o další odborná data. Dle dovolatele je okamžik získání informací nezbytných pro vytvoření spolehlivého úsudku o vzniku a výši škody a konkrétním škůdci vázán na zpracování rozptylové studie, popř. znaleckého posudku. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 o. s. ř. a důvodné, neboť odvolací soud se při posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.

Hospodářský zákoník, který se použije pro posouzení nároku na náhradu škody za rok 1991, stejně jako občanský zákoník, který je třeba aplikovat na uplatněný nárok za rok 1992, stanoví dvouletou subjektivní promlčecí dobu, jejíž počátek váže k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (viz § 131b odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991, a § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013).

Podle ustálené judikatury se poškozený dozví o škodě tehdy, když (prokazatelně) zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik majetkové újmy určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975, obdobně stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované pod č. 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu dále jen Soubor pod č. C 1168, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2445).

Přestože není nezbytné, aby poškozený znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku), není vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, naplněna jen na základě pouhého podezření či předpokladu. Na druhé straně však rovněž není rozhodující, kdy na základě konkrétních skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si poškozený utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1331/2005, uveřejněný v Souboru pod č. C 5081, popř. usnesení ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3734/2008).

Odvolací soud správně a v souladu s judikaturou vycházel z toho, že za událost, z níž vznikla škoda, je třeba v případě imisní škody považovat výsledek působení škodlivých exhalací na lesní porosty za období jednoho kalendářního roku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006, publikovaný pod č. 55/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomtéž rozhodnutí bylo rovněž konstatováno, že k poškozování lesních porostů imisemi dochází již mnoho let dlouhodobou činností velkého počtu zdrojů exhalací a že rozptylování škodlivin do lesních porostů ovlivňuje celá řada faktorů, které se promítají do intenzity a rozložení výsledného působení škodlivin, a
že neexistuje-li prozatím metoda, pomocí níž by bylo možno zcela přesně určit výši škody na lesních porostech na jednotlivých územích ve vztahu k jednotlivým zdrojům znečištění, je výpočet opírající se o rozptylovou studii a Gaussův matematický model plně dostačujícím podkladem pro závěr o výši škody.

Posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby odvolacím soudem však nerespektuje shora uvedená hlediska a specifika náhrady škody způsobené imisemi na lesních porostech. Odvolací soud dospěl k závěru, že poškozený (žalobce) měl k dispozici veškeré informace potřebné pro úsudek o osobě škůdce a rozsahu (výši) škody prakticky ihned po uplynutí kalendářního roku, za který se rozhodl na žalovaném uplatňovat náhradu škody na svých lesních porostech , a proto stanovil počátek běhu subjektivní promlčecí doby na první pracovní den roku 1992 a první pracovní den roku 1993. Vycházel přitom z toho, že Český hydrometeorologický ústav průběžně sleduje množství emisí v ovzduší a zjištěné údaje eviduje v Registru emisí a zdrojů znečišťování ovzduší, přičemž Český hydrometeorologický ústav přirozeně disponuje i dalšími potřebnými daty pro zpracování rozptylové studie.

Úvaha odvolacího soudu však postrádá skutkový podklad. Odvolací soud toliko konstatoval existenci registru obsahujícího údaje o emisích za daný kalendářní rok, aniž se zabýval zjištěním, jaké konkrétní údaje a jakým způsobem jsou v tomto registru evidovány, a jak je zajištěna jejich publicita, tedy v jakém časovém horizontu, případně zda vůbec, měl žalobce možnost se s potřebnými informacemi seznámit. Jak bylo shora uvedeno, pro běh subjektivní promlčecí doby sice není rozhodující, zda poškozený znal přesné vyčíslení škody odpovídající znaleckému posouzení, na druhou stranu musí mít prokazatelně k dispozici takové informace, aby byl objektivně schopen svůj nárok uplatnit u soudu.

V případě imisní škody se jedná o specifický nárok, pro jehož vyčíslení a určení odpovědného subjektu je nepochybně nezbytná znalost odborných údajů a dat získaných vědeckými metodami a postupy. Jelikož se odvolací soud blíže nezabýval otázkou, zda jsou data obsažená v Registru emisí a zdrojů znečišťování ovzduší dostatečná pro vytvoření si spolehlivého úsudku o okolnostech rozhodných pro uplatnění nároku na náhradu škody, a zda měl žalobce skutečně možnost seznámit se s potřebnými údaji v určené době, je jeho právní posouzení věci pro absenci relevantních zjištění, případně vymezení podstatných skutkových okolností neúplné, a tudíž nesprávné.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (absentují relevantní skutková zjištění a tento nedostatek dovolací soud napravit nemůže), napadený rozsudek bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2014
JUDr. Robert Waltr předseda senátu