25 Cdo 2781/2011
Datum rozhodnutí: 29.01.2013
Dotčené předpisy: § 444 odst. 3 obč. zák.




25 Cdo 2781/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce W. F. , zastoupeného Mgr. Alenou Straubovou, advokátkou se sídlem Brno, Smetanova 8, proti žalované České pojišťovně a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 56/2006, k dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010, č. j. 18 Co 51/2010-116, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 8. 2009, č. j. 20 C 56/2006-90, zamítl žalobu na náhradu hmotné škody ve výši 3.170,39 euro s příslušenstvím, na náhradu imateriální újmy ve výši 8.491,- euro, na placení příspěvku na výživu 1.120,- euro měsíčně počínaje 1. 10. 2003 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že dne 13. 9. 2003 došlo na území České republiky k dopravní nehodě, jejímž viníkem byl řidič protijedoucího vozidla, který při nehodě zahynul stejně jako manželka žalobce. Žalovaná pojišťovna, u níž měl viník nehody sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla, nároky žalobce zčásti odškodnila a v tomto řízení žalobce uplatnil nárok na úhradu zbývajících nákladů na zřízení hrobového pomníku, na náhradu nákladů na výživu pozůstalého manžela a na náhradu imateriální újmy způsobené smrtí manželky. Soud žalobu zamítl, když náhrada nákladů na zřízení pomníku ve výši 10.000,- Kč podle § 37 odst. 2 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. byla již vyplacena, nárok na výživu pozůstalého manžela neshledal ve smyslu § 448 a § 447 odst. 2 obč. zák. důvodným s ohledem na hmotnou úroveň manželů v rozhodném období před dopravní nehodou a s odkazem na § 444 odst. 3 obč. zák. dovodil, že nárok na náhradu imateriální újmy z důvodu úmrtí osoby blízké až do novely účinné od 1. 5. 2004 občanský zákoník neupravoval, a pod taxativní výčet odškodnění, k němuž je žalovaná podle § 6 a § 9 zákona č. 168/1999 Sb. povinna, náhrada za imateriální újmu podle § 11 a § 13 obč. zák. nespadá.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, č. j. 18 Co 51/2010-116, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o zaplacení věcné škody ve výši 3.170,39 euro a imateriální újmy ve výši 8.491,- euro potvrdil, v zamítavém výroku o nákladech na výživu a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry ohledně věcné škody a imateriální újmy. Dovodil, že vzhledem k datu dopravní nehody je třeba vycházet z právní úpravy účinné v té době s tím, že užití zákona později přijatého, a tedy až následně účinného, princip nepravé zpětné účinnosti nepřipouští, a to ani ust. § 154 o. s. ř., na něž žalobce poukazoval, neboť se týká roviny skutkové, nikoliv otázky působnosti právních norem, a žalované nelze uložit povinnost odškodnit imateriální újmu ani s odkazem na § 11 a § 13 obč. zák. z důvodů uvedených soudem prvního stupně.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně náhrady imateriální újmy ve výši 8.491,- euro podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam spatřuje v posouzení otázky, zda je možno nárok žalobce na náhradu imateriální újmy podřadit pod obecné ust. § 442 odst. 1 obč. zák., a tedy zda je žalovaná pasivně legitimována k její náhradě podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a to s ohledem na absenci právní úpravy řešící otázku nároku k datu dopravní nehody tak, jak bylo později učiněno novelizací obč. zák. provedenou zákonem č. 47/2004 Sb. v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. s účinností od 1. 5. 2004. S poukazem na některá rozhodnutí Ústavního soudu (zejména sp. zn. Pl. ÚS 16/04 a sp. zn. I. ÚS 85/04) dovozuje, že nárok na náhradu imateriální újmy by měl být podřazen pod obecná ustanovení § 442 obč. zák., konkrétně pod nárok na náhradu škody na zdraví, a tento nárok nebyl založen přijetím právní úpravy platné od 1. 5. 2004, ale existoval zde již předtím jako součást ust. § 442 obč. zák. Navíc žalobci nelze přičítat k tíži nečinnost zákonodárce, který k datu dopravní nehody nepřijal konkrétní zákonnou úpravu, na jejímž základě by tento nárok mohl být uplatněn. Zamítnutí uplatněného nároku na náhradu imateriální újmy je v rozporu s § 3 obč. zák. a představuje porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Soudy obou stupňů pochybily, když nezavázaly žalovanou k náhradě imateriální újmy podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., neboť je třeba odškodnit veškerou žalobci způsobenou škodu a v jejím rámci i nárok na náhradu imateriální újmy, jež lze v případě vyloučení aplikace ust. § 11 a (nebo) § 13 obč. zák., považovat i za součást nároku na odškodnění škody na zdraví. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o zaplacení imateriální újmy ve výši 8.491,- euro a potvrzující výrok rozsudku soudu odvolacího v dané věci a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů posoudily věc po právní stránce správně, a to jak z hlediska principu nepravé zpětné účinnosti, tak z hlediska ustanovení zákon č. 168/1999 Sb., a navrhla odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 21. 4. 2010, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Podle § 237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V dané věci je nesporné, že k úmrtí manželky žalobce došlo při dopravní nehodě dne 13. 9. 2003, tedy předtím, než občanský zákoník byl s účinností od 1. 5. 2004 novelizován zákonem č. 47/2004 Sb. a v rámci občanskoprávní odpovědnosti za škodu na zdraví bylo v § 444 odst. 3 zakotveno právo příbuzných na jednorázové odškodnění pozůstalých za nemateriální újmu způsobenou úmrtím osoby blízké. Nárok osob v uvedeném ustanovení vzniká úmrtím poškozeného, a jestliže k tomu došlo v době před účinností uvedené právní úpravy, nemohl osobám blízkým vzniknout nárok, který tehdejší právní řád neznal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2899/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4694/2007). Vztah mezi předchozí a novou právní úpravou, jenž se řídí zásadou tzv. nepravé zpětné působnosti (retroaktivity) právních norem, vyřešil odvolací soud v souladu s konstantní judikaturou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem R 5/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vzhledem k tomu, že otázka existence nároku na jednorázové odškodnění pozůstalých v případě škody na zdraví v době před účinností zákona č. 47/2004 Sb. byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je plně s tím v souladu, nelze mu v dané věci připisovat zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.; nejde ani o otázku, jež by byla soudy rozhodována rozdílně, a důvody pro odlišné posouzení uplatněného nároku dovolací soud neshledal, a to ani z hlediska § 442 obč. zák., jenž nezakládá samostatnou skutkovou podstatu nároku na náhradu škody, nýbrž stanoví způsob náhrady škody (škoda se hradí v penězích, popř. uvedením do předešlého stavu), a rozsah náhrady škody (hradí se skutečná škoda a ušlý zisk). Z uvedeného je patrné, že odškodnění nemateriální újmy, jež není skutečnou škodou ani ušlým ziskem, toto ustanovení neupravuje, a zakládat nové, v zákoně neuvedené nároky nelze ani aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., které dává soudu možnost odepřít ochranu výkonu práva, který není v souladu s dobrými mravy, neumožňuje však neexistující nároky založit (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 190/94, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1148/99).

Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2013

JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu