25 Cdo 2775/2008
Datum rozhodnutí: 19.10.2010
Dotčené předpisy: § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř., § 120 odst. 1 o. s. ř.




25 Cdo 2775/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Dr. S. C. , zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 16, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o 139.900,- Kč s přísl. a 480.157,- EUR s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 133/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2007, č.j. 19 Co 347/2007-156, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal zaplacení 139.900,- Kč s přísl. a 480.157,- EUR s přísl. jako náhrady škody mu způsobené rozhodnutím o vazbě.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. února 2007, č.j. 16 C 133/2004-106, řízení co do částky 3.075,- Kč zastavil, žalované uložil zaplatit žalobci 29.875,- Kč s přísl., žalobu na zaplacení 480.157,- EUR s přísl. a 106.950,- Kč s přísl. zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci bylo dne 30. 5. 2000 sděleno obvinění pro trestné činy neoprávněného podnikání a porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu, neboť žalobce při provozování neoprávněné podnikatelské činnosti poškozoval výhradní právo jiného na řádně zapsanou slovní ochrannou známku Mozart Orchestra Prague . Žalobce byl od 9. 5. 2001 do 27. 6. 2001 ve vazbě, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 10. 2002, č.j. 4 T 176/2001-626, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2003, č.j. 5 To 552/2002-666, byl zproštěn obžaloby. Žalobce si v trestním řízení zvolil advokáta, jehož odměna dle advokátního tarifu činila 29.875,- Kč, a tuto částku soud podle zákona č. 82/1998 Sb. žalobci na náhradě nákladů obhajoby přiznal. Pokud jde o další žalobcem uplatněné nároky na náhradu nákladů na cestu senátora Italské republiky do Prahy, na překlady z italštiny, ubytování zástupců a dalších osob v Praze, cestovné bratra, švagra a manželky do Prahy, za transport osobního automobilu z Mikulova do Vídně, cestovní náklady k soudu, financování nového náboru pro Praha Mozart Koncert Orchestr, pronájmu pro 2 orchestry ve Vídni a v Praze, jakož i ušlý zisk z důvodu vypovězení smlouvy o uměleckém turné v Japonsku, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, neboť přes výzvu soudu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a navržení důkazů neuvedl rozhodné skutkové okolnosti potřebné k posouzení existence těchto nároků, navíc ze samotné jejich povahy chybí u některých z nich příčinná souvislost mezi výkonem vazby a tvrzenou škodou.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu 2007, č.j. 19 Co 347/2007-156, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že skutková tvrzení žalobce ohledně příčiny a výše vzniklé skutečné škody jakož i ušlého zisku nelze mít za dostatečná, jelikož nestačí pouhé rozčlenění nároku na jednotlivé položky pod bodem 2 až 13. U cesty senátora Italské republiky do Prahy nebylo uvedeno, kdy k cestě došlo, jaký byl její účel a kdo hradil tyto výdaje, u překladů do italštiny není zřejmé, o jaké překlady se mělo jednat, kdy a kým byly provedeny a zaplaceny, u ubytování zástupce a dalších osob v Praze chybí údaje, kdy a proč byly cesty uskutečněny a kým byly placeny, u transportu vozidla a parkovného schází důvod a doba vzniku těchto výdajů, u cestovních nákladů žalobce na cestu k soudu není zřejmé, kdy se uvedené cesty uskutečnily ani odkud žalobce cestoval, u financování náboru orchestru není doloženo, proč a kdy k němu došlo a z jakých zdrojů bylo financováno, u nájmu pro orchestr není podloženo, o jaký nájem a na jakou dobu se jednalo a proč měl být hrazen žalobcem. Ohledně ušlého zisku žalobce nedostál své povinnosti tvrdit a následně prokazovat takové skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, jakého zisku před vzetím do vazby dosahoval, tedy jaké byly v předchozím období jeho příjmy a výdaje spojené s jeho uměleckou činností, přičemž tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, jimž žalobce v důsledku vazby nemohl dostát, sama o sobě k posouzení důvodnosti nároku na náhradu ušlého zisku nepostačují a nedostatek skutkových tvrzení nelze nahrazovat dokazováním. Uzavřel, že pro nedostatek skutkových tvrzení nelze žalobě vyhovět, ačkoliv byl žalobce k doplnění svých tvrzení soudem prvního stupně dle § 118a o. s. ř. vyzván.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu označil, jaký je rozsah povinnosti tvrzení žalobce v občanském soudním řízení. Namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zejména na nárok na náhradu ušlého zisku, svá skutková tvrzení považuje za zcela jasná a podložená předloženými smlouvami, přičemž výzva soudu prvního stupně k jejich doplnění z 18. 10. 2006 se dle jeho přesvědčení na náhradu ušlého zisku nevztahovala a nelze přehlédnout, že ve svém podání z 22. 3. 2006 některé skutečnosti specifikoval. Namítá, že povinnost tvrzení se vztahuje též na žalovanou a že bylo na ní, aby ona přesně uvedla, jaké náklady měl žalobce k dosažení svého zisku vynaložit. Je toho názoru, že není jeho povinností tvrdit skutečnosti, jež by mohly být v rozporu s jeho oprávněnými zájmy a jež by mohly vést ke snížení jeho nároku. Poukazuje na to, že se nedomáhal zaplacení průměrného ušlého zisku, nýbrž zisku, jenž měl být dosažen při konkrétních činnostech sjednaných smlouvami. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 14. 11. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatel v otázce, jaký je rozsah povinnosti tvrzení žalobce v občanském soudním řízení, kterou odvolací soud dle jeho přesvědčení posoudil v rozporu s ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Řízení o nároku na náhradu škody je ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. typickým řízením sporným, pro které platí § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že účastníci jsou povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a plnit důkazní povinnost. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve sporném řízení naplněním projednací zásady, která stanoví, že je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. Zákon účastníku ve sporném řízení ukládá povinnost tvrdit všechny potřebné skutečnosti; potřebnost, tedy okruh rozhodujících skutečností, je určován hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků. Tato norma zásadně určuje jednak rozsah důkazního břemene, tj. okruh skutečností, které musí být jako rozhodné prokázány, jednak nositele důkazního břemene, tj. toho, v jehož právním zájmu (z hlediska hmotněprávního) je tvrdit a prokazovat právně významné skutečnosti.


Stát odpovídá podle § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s rozhodnutím orgánu státu o vazbě, tedy je-li výkon vazby a vznik škody ve vztahu příčiny a následku. Z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního je jednoznačné, že poškozený nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla konkrétní majetková újma jakožto důsledek tzv. škodné události. Požaduje-li, aby mu bylo na náhradě škody přiznáno plnění z titulu více nároků, musí popsat skutečnosti, jimiž u jednotlivých uplatněných nároků vymezí skutek (skutkový děj), na jehož základě z titulu každého jednotlivého nároku požaduje konkrétní plnění.

Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a povinnost tvrzení může splnit i dodatečně. Bylo by však vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže by soud zamítl žalobu proto, že účastník neunesl za řízení břemeno tvrzení, aniž by mu poskytl řádné poučení podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

Pokud jde o povinnost tvrzení a o rozložení důkazního břemene v dané věci, je právní názor odvolacího soudu na potřebný rozsah skutkových tvrzení ohledně okolností významných pro rozhodnutí o základu nároku v souladu s § 101 o. s. ř., a správný je i jeho právní názor na náhradu ušlého zisku. Při určení výše ušlého zisku se zásadně vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností nebýt škodní události poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006). Žalobce byl usnesením soudu prvního stupně podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. dne 18. 10. 2006 řádně vyzván k doplnění svých skutkových tvrzení ohledně nároků pod pol. 2 až 13 (tj. kromě nákladů obhajoby) a k navržení důkazů, avšak svá tvrzení nedoplnil, a to ani po připomenutí v průběhu dalšího řízení. Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobce tvrdit a prokázat předpoklady odpovědnosti státu, tedy včetně skutkových okolností vzniku majetkové újmy u jednotlivých uplatněných nároků, a v souladu se shora uvedenými hledisky posoudil břemeno tvrzení na straně žalobce.

Dovolacímu přezkumu předložená právní otázka nezakládá tedy důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolání proti tomuto rozsudku proto není přípustné.

Proto bylo dovolání podle ustanovení § 218 písm. c) za použití ustanovení § 243b odst. 5 věty prvé o. s. ř. odmítnuto.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 věty prvé o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. října 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu