25 Cdo 2753/2004
Datum rozhodnutí: 22.11.2006
Dotčené předpisy: § 148a předpisu č. 946/1811Sb.




25 Cdo 2753/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobce F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) České republice a) Ministerstvu financí ČR, zastoupenému advokátem, b) Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR, zastoupenému advokátkou, c) Ministerstvu vnitra ČR, d) Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a 2) m. P., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 96/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2004, č. j. 58 Co 31/2004-123, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhá náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, který spatřuje v neoprávněnosti uvalení národní správy na jeho majetek dne 7. 10. 1946 podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.; tvrdí, že po rezignaci (v roce 1948) dosavadního národního správce JUDr. Ž., jenž řádně nevedl účetnictví, nebyl jmenován správce nový, který by zabránil znárodnění majetku v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. V důsledku toho po zrušení národní správy rozhodnutím M. m. P. ze dne 25. 3. 1996 neexistoval již žádný majetek, který by si mohl žalobce převzít.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. 10. 2003, č. j. 21 C 96/2001-108, žalobu o zaplacení 21.200.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 7. 10. 1946 byla podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. výměrem M. m. P. zavedena národní správa na majetek F. Š., a národním správcem ustanoven JUDr. K. Ž. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 31. 10. 1946 odvolání. Dne 9. 11. 1946 bylo z rozhodnutí veřejného žalobce zastaveno trestní stíhání F. Š. podle dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. Rozhodnutím ze dne 25. 3. 1996 M. m. P. výměr o zavedení národní správy zrušil s právní mocí ke dni 6. 5. 1998. S poukazem na ustanovení § 24 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. dospěl soud prvního stupně k závěru, že došlo-li k zastavení trestního stíhání žalobce, čímž odpadl důvod pro uvalení národní správy, mohl žalobce činit potřebné kroky k jejímu zrušení, a jelikož tuto skutečnost v řízení neprokázal, nemohl ani uplatnit nárok na vrácení majetku ve smyslu ustanovení § 9 vyhlášky č. 128/1946 Sb. u soudu. Nárok žalobce na náhradu škody způsobené podle jeho tvrzení nesprávným úředním postupem, k němuž mělo dojít v roce 1946, resp. 1948, soud prvního stupně posoudil podle ustanovení § 1295 až § 1301 o náhradě škody a ustanovení § 1489 zákona č. 946/1811 ř. z. (dále též jen o. z. o. ), podle kterého se každá žaloba za odškodnění promlčuje ve třech letech od doby, kdy žalovaný zvěděl o škodě a osobě škůdcově, nechť by škoda způsobena porušením povinnosti smluvní nebo bez vztahu k nějaké smlouvě. Nezvěděl-li poškozený o škodě a osobě škůdcově nebo vzešla-li škoda zločinem, zanikne žalobní právo pod třiceti letech. Vzhledem k tomu, že žalobce neuplatnil nárok na náhradu škody ve třicetileté prekluzivní lhůtě, jeho právo zaniklo. Počátek běhu lhůty soud stanovil od data, kdy podle žalobce mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu, tj. od r. 1946, resp. 1948, a nikoli od data, kdy byla národní správa zrušena, tj. od roku 1998.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 3. 2004, č. j. 58 Co 31/2004-123, rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 4.200.000,- Kč zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, potvrdil jej v částce 17.000.000,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči žalovaným 4) a 5), změnil výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalovaným 1), 2) a 5) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně k nároku na náhradu škody vzniklé žalobci v důsledku nesprávného úředního postupu orgánu státu v r. 1946 podle tehdy platné právní úpravy; vzhledem k tomu, že žalobce neuplatnil nárok na náhradu škody v prekluzivní třicetileté lhůtě (viz § 1489 o. z. o.), dovodil, že jej s ohledem na prekluzivní lhůtu nelze přiznat. Dále uvedl, že přestože ustanovení § 20 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. ukládá dosavadním majitelům takových majetků zdržet se jakéhokoliv zásahu do jednání národního správce, není tímto ustanovením dotčeno právo žalobce uplatnit nárok na náhradu škody podle ustanovení § 1295 až § 1301 o. z. o, ve spojení s ustanovením § 1489 o. z. o., a to i v době, kdy ke zrušení národní správy zavedené na předmětný majetek nedošlo.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž za zásadní po právní stránce považuje řešení otázky počátku běhu promlčecí lhůty v případě uplatnění nároku na náhradu škody způsobené vlastníkovi podniku nesprávným úředním postupem při vedení národní správy. Uvádí, že vzhledem k tomu, že ke zrušení národní správy nad jeho majetkem došlo až 6. 5. 1998, nemohl s ohledem na ustanovení § 20 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. do výkonu národní správy jakkoli zasahovat, a tudíž ani domáhat se nároků na náhradu škody na tomto majetku způsobené; promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody tak nemohla začít běžet dříve než zrušením národní správy. Nesprávnost v právním posouzení věci dovolatel spatřuje také v tom, že soudy obou stupňů stanovily počátek běhu promlčecích lhůt v návaznosti na zmenšení majetkové podstaty podniku, tedy od vzniku škodné události, aniž by zohlednily, že ke škodě došlo v příčinné souvislosti s jednáním právních nástupců, kteří měli dohlížet na správu cizího majetku, nejde tak o nárok uplatněný proti přímým škůdcům, kdy běh promlčecích dob počíná od škodné události. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Ve svém vyjádření k dovolání žalovaná 1) uvedla, že se ztotožňuje s právním posouzením věci soudy obou stupňů a nesouhlasí s názorem žalobce ohledně počátku běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl a uložil žalobci povinnost nahradit náklady dovolacího řízení vynaložené žalovanou 1).

Rovněž z vyjádření žalované 2) vyplývá, že se zcela ztotožňuje s právními závěry soudů obou stupňů v otázce promlčení žalobcova nároku. Dále uvádí, že ani nejsou naplněny předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody, a vzhledem k tomu, že ke škodě mělo dojít v důsledku nesprávného úředního postupu, jenž byl jako zákonný právní důvod pro uplatnění nároku na náhradu škody upraven zákonem až v r. 1969, nelze tento právní důvod na daný případ aplikovat. Konečně namítá, že není v posuzované věci pasivně legitimována, neboť není právním nástupce žádného ze subjektů, jenž měl škodu způsobit. Navrhuje proto, aby bylo dovolání žalobce dovolacím soudem jako nedůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), která dosud judikaturou vyšších soudů nebyla řešena, považuje vymezení běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené v souvislosti s vedením národní správy za situace, kdy k jejímu zrušení došlo až pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu dne 6. 5. 1998. Dovolání není důvodné.

Předmětem rozhodování odvolacího soudu byl nárok žalobce na náhradu škody, která mu měla vzniknout na majetku tím, že v průběhu uvalené národní správy, která byla zrušena až dne 6. 5. 1998, nebylo s majetkem řádně zacházeno a nebylo tak zabráněno jeho znárodnění a konfiskaci; v důsledku toho žalobce neobdržel v rámci restitucí svůj majetek zpět.

Již s ohledem na takto vymezený předmět řízení je třeba připomenout, že pro odškodňování různých křivd, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (tzv. rozhodné období), zejména tím, že stát převzal majetek občanů, je stanoven zvláštní právní režim v tzv. restitučních předpisech, tj. zejména zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, či zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Restituční předpisy mají povahu zákona zvláštního vůči obecné úpravě a tedy i vůči úpravě odškodňování újem způsobených státem při výkonu veřejné moci [zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)]. Je tedy zřejmé, že nároky žalobce na náhradu majetkové újmy, která mu v rozhodném období vznikla v souvislosti s národní správou či se znárodněním nebo konfiskací majetku, se řídí restitučními předpisy, které pamatují i na případy, kdy neoprávněně odňatý majetek byl poškozen či zničen a nelze jej zcela nebo zčásti oprávněné osobě vydat. Odpovědnost státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci tedy nelze vztahovat k újmám na majetku, který měl být postižen v rozhodném období, nýbrž pouze ve vztahu k újmám, které nastaly před datem 25. 2. 1948, případně po dni 1. 1. 1990.

Za této situace je proto významné především tvrzení o zavedení nucené správy na majetek žalobce dne 7. 10. 1946 a to, že národní správce JUDr. Ž. podle žalobních tvrzení - nevedl řádně účetnictví a že po jeho rezignaci nebyl jmenován nový správce, jenž by zamezil vzniku dalších škod. Vzhledem k tomu, že k žalobcem namítanému nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít v roce 1946, resp. 1948, posuzovaly soudy obou stupňů odpovědnost za škodu vzniklou v důsledku uvedeného jednání správně podle zákona č. 946/1811 ř. z., obecného zákoníku občanského, ve znění účinném do 30. 9. 1949 (o. z. o.). Tento zákon (ani jiný v té době účinný předpis) neobsahoval speciální úpravu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, správně proto soudy obou stupňů aplikovaly obecná ustanovení o náhradě škody - § 1295 až § 1301 o. z. o., a to ve spojení s ustanovením § 1489 o. z. o. o úpravě promlčecích lhůt pro uplatnění nároku na náhradu škody.



Podle ustanovení § 1489 o. z. o. každá žaloba za odškodnění promlčuje se ve třech letech od té doby, kdy poškozený zvěděl o škodě a osobě škůdcově, nechť byla škoda způsobena porušením povinnosti smluvní nebo bez vztahu k nějaké smlouvě. Nezvěděl-li poškozený o škodě nebo o osobě škůdcově, nebo vzešla-li škoda zločinem, zanikne žalobní právo jen po třiceti letech.

Citovaná úprava zakládá běh tříleté promlčecí doby s počátkem vázaným k okamžiku, kdy se poškozený dozví o škodě a o osobě škůdce (lhůta subjektivní). Tato lhůta je považována za zkrácení třicetileté lhůty, která oproti tomu má charakter lhůty objektivní, neboť její běh počíná okamžikem škodné události bez ohledu nato, zda se poškozený vůbec o škodě dověděl (viz Rouček, F., Sedláček, J., Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému, CODEX Bohemia, s. r. o., 1998, díl VI., str. 512).

Jestliže tedy v posuzované věci žalobce uplatnil nárok na náhradu škody dne 4. 5. 2001, je jeho nárok týkající se škod způsobených před datem 25. 2. 1948 promlčen s ohledem na uplynutí zákonné třicetileté lhůty podle ustanovení § 1489 věty druhé o. z. o., jak správně dovodily soudy obou stupňů. Žalobce pak netvrdí, že by škoda byla způsobena nesprávným úředním postupem po dni 1. 1. 1990, takže počátek běhu promlčecí doby nelze odvíjet od žádného pozdějšího data. Rozhodnutím o zrušení národní správy ze dne 25. 3. 1996 byl zrušen žalobcem kritizovaný právní stav, tedy ani toto datum není z hlediska promlčení významné (srov. obdobně např. rozsudek NS ČR ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2244/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS, sv. 21, pod C 1460, podle nějž stát neodpovídá za škodu, jež vznikla následkem zrušení nezákonného rozhodnutí). Odvolací soud pak za situace, kdy námitku promlčení shledal důvodnou, správně se již nezabýval řešením otázky, zda jsou splněny podmínky odpovědnosti žalovaných za škodu [srov. stanovisko senátu Nejvyššího soudu ČSSR k zajištění jednotného výkladu zákona ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, publikované pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1983, podle nějž dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě zamítne, což platí u práva (nároku) na náhradu škody i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody.]

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., za situace, kdy žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco náklady, jež vznikly žalovaným v dovolacím řízení za odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání, v němž se pouze ztotožňují se závěry soudů obou stupňů, aniž předkládají argumentaci ve věci samé, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k bránění práva.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. listopadu 2006

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu