25 Cdo 2752/2005
Datum rozhodnutí: 16.05.2006
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 2752/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobce K. P., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 C 317/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. června 2005, č. j. 21 Co 249/2005-178, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody ve výši 394.214,- Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudů obou stupňů v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. Nc 5076/97 o vydání předběžného opatření tím, že návrhu nebylo vyhověno a že v průběhu řízení došlo v období od 10. 9. 1997 do 2. 4. 1999 k průtahům. Žalobci tak měla vzniknout škoda sestávající z nákladů, které byl nucen vynaložit na udržení provozuschopnosti elektrocentrály v době, kdy mu z důvodu domnělého porušení zákona byla přerušena dodávka elektrické energie do domu.

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 8. 2004, č. j. 19 C 317/2003-149, žalobu na zaplacení částky 394.214,- Kč, nákladů řízení na řízení předběžného opatření žalobce ve věci sp. zn. Nc 5076/97 a nákladů tohoto řízení dodatečně specifikované spolu s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že návrh na vydání předběžného opatření, jenž byl předán k poštovní přepravě dne 11. 9. 1997, byl usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 1997, č. j. Nc 5076/97-28, zamítnut, a to poté, co žalobce na výzvu soudu dne 18. 9. 1997 zaplatil soudní poplatek a dne 26. 9. 1997 (faxem) a dne 29. 9. 1997 (originálem) odstranil vady žalobního návrhu; odvolací soud usnesením ze dne 31. 12. 1997, č. j. 25 Co 558/97-42, toto rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k doplnění dokazování. Dříve, než bylo na den 23. 3. 1998 nařízeno jednání, které bylo z důvodu závady v doručení odročeno na 1. 4. 1998 a následně na 29. 4. 1998, činil soud prvního stupně úkony k přípravě ústního jednání (ve dnech 6. 2. 1998 a 10. 3. 1998). Poté, co bylo v mezidobí soudy obou stupňů rozhodováno rovněž o návrhu žalobce ve věci přistoupení dalšího účastníka na straně žalobce, soud prvního stupně usnesením ze dne 25. 8. 1998, č. j. Nc 5076/97-42, návrh na nařízení předběžného opatření opětovně zamítl. K odvolání žalobce ze dne 17. 9. 1998 (v jeho doplněném znění ze dne 6. 10. 1998) odvolací soud usnesením ze dne 24. 2. 1999, č. j. 25 Co 731/98-84, toto usnesení potvrdil. Na základě tohoto skutkového stavu soud prvního stupně v řízení o náhradu škody dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že v průběhu řízení vedeného pod sp. zn. Nc 5076/97 došlo k průtahům, tj. k nesprávnému úřednímu postupu. Nárok žalobce posuzoval podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, s tím, že v roce 1997 platný občanský soudní řád nestanovil pro vydání předběžného opatření (kromě předběžných opatření vydaných podle ustanovení § 76a o.s.ř.) žádnou lhůtu ani neupravoval možnost odmítnutí návrhu, který neobsahuje všechny náležitosti. Z tohoto pohledu pak soud prvního stupně přistoupil k posouzení úkonů prováděných soudy obou stupňů v průběhu celého řízení o vydání předběžného opatření, aniž by shledal delší časovou nečinnost, kterou by bylo možné považovat za průtah v řízení. Žalobce navíc neusnesl ani břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně prokázání příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a tvrzenými průtahy na straně soudu.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 6. 2005, č. j. 21 Co 249/2005-178, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry zejména v tom, že žalobci se nepodařilo prokázat průtahy v řízení, z nichž dovozoval nesprávný úřední postup soudů v řízení vedeném pod sp. zn. Nc 5076/97. K námitce odvolatele soud uvedl, že nebyla-li škoda uplatňována z titulu odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí, důvodně se soud prvního stupně nezabýval správností rozhodnutí vydaného v řízení, v němž mělo dojít k průtahům.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž po podrobné rekapitulaci průběhu řízení odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jím navrhované listinné důkazy ze spisu sp. zn. Nc 5076/97 a ze správních řízení souběžně probíhajících s řízením o vydání předběžného opatření, které měly prokázat průtahy v řízení a neexistenci právního důvodu k zásahu do pokojného stavu a práv navrhovatele, a tím i ohrožení zdraví a životů uživatelů domu. Dovolatel spatřuje nesprávnost zjištěného skutkového stavu v tom, že se soud prvního stupně kromě průtahů předchozího řízení nezabýval rovněž v řízení o náhradě škody meritem žalobního návrhu , za což považuje přezkoumání zákonnosti rozhodnutí ve věci ochrany pokojného stavu podle ustanovení § 5 obč. zák. v řízení vedeném pod sp. zn. Nc 5076/97, jímž byl návrh žalobce na vydání předběžného opatření zamítnut. Nesprávnost úředního postupu dovolatel dovozuje rovněž z porušení poučovací povinnosti soudů obou stupňů vyplývající z ustanovení § 118a o.s.ř. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvádí, že se odvolací soud v právním posouzení nároku na náhradu škody způsobené tvrzenými průtahy v soudním řízení neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Navíc z obsahu dovolání není zřejmé, v čem dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu, jež by přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založila. Dovozuje proto, že dovolání je nepřípustné, a navrhuje jeho zamítnutí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z odůvodnění dovolání vyplývá, že dovolatel, aniž by formuloval otázku zásadního právního významu, nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci; podle dovolatele jsou skutková zjištění neúplná, neboť soudy neprovedly jím navrhované listinné důkazy ze spisu sp. zn. Nc 5076/97 a ze spisů správních řízení probíhajících souběžně s řízením o vydání předběžného opatření. Dovolatel tedy v tomto směru činí výtky založené na vlastní představě o rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, čemuž odpovídá spíše dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. citované ustanovení), přitom přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.

Vytýká-li dovolatel soudům obou stupňů procesní pochybení, jež spatřuje v tom, že nebyl poučen podle ustanovení § 118a o.s.ř., ani tím neuplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který je zde jediným způsobilým dovolacím důvodem, nýbrž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. sám o sobě nezakládá, neboť k vadám řízení lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné.

K námitce dovolatele, že soudy obou stupňů nepřezkoumaly zákonnost rozhodnutí vydaných v řízení vedeném pod sp. zn. Nc 5076/97, lze pro úplnost dodat, že soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž je jím ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř. vázán.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce neobsahuje způsobilé dovolací důvody, nelze mít za to, že by z hlediska dovolacích námitek mělo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam; je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. května 2006

JUDr. Petr V o j t e k, v. r.

předseda senátu