25 Cdo 275/2006
Datum rozhodnutí: 27.09.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 444 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.





25 Cdo 275/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobkyně E. S., zastoupené advokátem, proti žalované Č. k. p., zastoupené Č. p., a. s., s adresou pro doručování Č. p., a. s., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 145/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2005, č. j. 16 Co 322/2005-61, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28. 4. 2005, č. j. 25 C 145/2004-44, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 378.000,- Kč z titulu náhrady za ztížení společenského uplatnění, zvýšené o šestinásobek základního bodového ohodnocení podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen vyhláška ), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že den 12. 12. 1999 utrpěla žalobkyně při dopravní nehodě újmu na zdraví, spočívající ve vážné mozkové poruše, v omezení hybnosti páteře, v poškození břišní stěny, v těžkém omezení hybnosti hrudníku, v sexuální dysfunkci, v protrahované depresivní reakci vzniklé v souvislosti s polytraumatem, a dále žalobkyně ztratila čich a dva zuby. Poté, co pojišťovna částečně mimosoudně (120.000,- Kč) a částečně na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 25 C 414/2001 (499.815,- Kč), žalobkyni tuto škodu na zdraví nahradila (základní bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění bylo rozhodnutím soudu zvýšeno o šestinásobek), se zdravotní stav žalobkyně zhoršil, a to v příčinné souvislosti s úrazem utrpěným při dopravní nehodě. Znalec MUDr. N. popsal nynější obtíže žalobkyně jako porušení funkce zažívacích orgánů a poškození břišní stěny s porušením břišního lisu a stanovenou základní výměru bodového ohodnocení (600 bodů) zvýšil o 50 % ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen vyhláška ). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že takto ohodnocená náhrada poruchy funkce zažívacích orgánů (ostatně již mimosoudně odškodněná) je dostatečná, že žalobkyně již v době předchozího znaleckého zkoumání (i v době před úrazem) trpěla zažívacími obtížemi a že současné následky původního zranění ji nevyřazují z běžného života tak, aby se dalo hovořit o mimořádnosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky.


K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2005, č. j. 16 Co 322/2005-61, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že daný případ není případem hodným mimořádného zřetele podle § 7 odst. 3 vyhlášky ve smyslu ustálené judikatury, neboť žalobkyní tvrzené potíže, jež jí ztěžují zapojení do běžného života (nutnost dietního stravování, časté pocity zvracení, příp. skutečné zvracení, zažívací obtíže a ranní nechutenství), byly již plně žalovanou odškodněny v rozsahu základního bodového ohodnocení, zvýšeného o 50% ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Důvodem ke zvýšení náhrady nemůže být ani okolnost, že podle § 7 odst. 3 vyhlášky byla zvýšena náhrada za ztížení společenského uplatnění v souvislosti s bezprostředními následky úrazu; charakter současných potíží žalobkyně takový postup neodůvodňuje.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Je přesvědčena, že právě nově nastalé obtíže jsou dalším výrazným zásahem do způsobu jejího života, neboť jde o problémy, které pociťuje několikrát denně každý den, a je tudíž omezena více, než kdyby jí zdravotní obtíže znemožňovaly se sportovně či kulturně vyžít. Za nesprávnou považuje úvahu soudů obou stupňů, že zdravotní omezení, která má nyní, poměřují s obtížemi, které vznikly před tímto zhoršením a nikoliv před vlastní dopravní nehodou. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu o nedůvodnosti aplikace ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. a navrhuje zamítnutí dovolání.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž by mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.


V posuzované věci vyšel odvolací soud ze zjištění [skutkový stav není dovolatelkou zpochybňován, ostatně vzhledem k posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ani nemůže být předmětem dovolacího přezkumu], že žalobkyně byla odškodněna za ztížení společenského uplatnění v souvislosti s úrazem při dopravní nehodě (v rozsahu šestinásobku základního bodového ohodnocení podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb.) a že následně jí vznikly další komplikace zdravotního stavu spočívající v poruše funkce zažívacích orgánů a poškození břišní stěny s porušením břišního lisu [znalec stanovil základní výměru bodového hodnocení za ztížení společenského uplatnění na 600 bodů, zvýšenou o 50% ve smyslu § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb.; tomu odpovídající částku 63.000,- Kč již žalovaná žalobkyni uhradila].


Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v posouzení otázky, zda jsou splněny, s ohledem na zhoršení jejího zdravotního stavu a související negativní následky, jež se promítají do jejího každodenního života, podmínky pro aplikaci ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. nad rámec již zvýšené základní výměry.


Odvolací soud v první řadě správně dovodil, že při zhoršení již ustáleného zdravotního stavu nebo projeví-li se nové následky související s původním úrazem, mohou být odškodněny i takové další následky, které se projeví později v takové intenzitě a takovým způsobem, že původně nebyly, příp. ani nemohly být předvídány. V takovém případě jde o nový dílčí nárok z původní škodné události, přičemž pro účely odškodnění ztížení společenského uplatnění se porovnává stav před zhoršením zdravotního stavu se stavem nynějším. Nárok totiž sice vyplývá z jedné a téže škodné události, avšak nejde jen o změnu výše původního (již odškodněného) nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7.1998, sp. zn. 3 Cdon 1379/96, publikovaný pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986). Zároveň platí, že byly-li při předešlém odškodnění ztížení společenského uplatnění shledány podmínky pro zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky, neznamená to automaticky, že u každého dalšího nově vzniklého nároku budou podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady opět splněny.


Postup podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky přichází přitom v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které poškozený podle předpokladů ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a společnosti, a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Jde zejména o ty zcela výjimečné případy (hodné mimořádného zřetele), kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, publikovaný pod č.10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992). Odvolací soud tato hlediska zvažoval, respektoval tak právní úpravu i soudní judikaturu a jeho závěr, že vzhledem ke konkrétním okolnostem tohoto skutkově jedinečného případu důvody pro zvýšení náhrady dány nejsou, nečiní rozhodnutí po právní stránce zásadně významným ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005).


Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí proti němuž není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. září 2006


JUDr. Petr V o j t e k, v.r.


předseda senátu