25 Cdo 2730/2011
Datum rozhodnutí: 31.10.2012
Dotčené předpisy: § 441 obč. zák., § 23 předpisu č. 7/1995Sb.




25 Cdo 2730/2011


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Správce v.o.s. , se sídlem v Praze 10, Petrohradská 3/216, IČO: 26478358, správce konkurzní podstaty úpadce Družstevní stavební záložna Praha, se sídlem v Praze 3, Strážní 13, IČO: 25102559, proti žalované České národní bance , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 864/28, IČO: 48136450, o 264.329.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 61/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2011, sp. zn. 13 Co 531/2008-700, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 6. 2008, č. j. 12 C 61/2000-604, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 187.604.000,- Kč, žalobu na zaplacení částky 76.725.000,- Kč a 6,5% úroku z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Správce konkursní podstaty úpadce Družstevní stavební záložny Praha (dále jen Záložna ) se domáhal náhrady majetkové újmy, kterou Záložna utrpěla v době od 31. 12. 1998 do 10. 1. 2001 v důsledku porušení zákonné povinnosti Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami (dále jen ÚDDZ ). Soud po provedeném řízení vyšel ze zjištění, že Záložna od svého vzniku nedodržovala své povinnosti v oblasti hospodaření, nevedla řádně účetnictví, poskytovala úvěry právnickým osobám personálně propojeným s vedením záložny, prováděla hotovostní a bezhotovostní platební styk prostřednictvím společnosti, jež byla personálně propojena s vedením záložny, k těmto operacím neměla patřičná oprávnění a neplnila svoji informační povinnost vůči ÚDDZ. Během května a června 1998 ÚDDZ provedl v Záložně kontrolu a byla zjištěna závažná pochybení, opatření k nápravě učiněné ÚDDZ bylo však neurčité a nedostatečné, nebylo vynucováno žádnou sankcí a ÚDDZ nereagoval ani na to, že Záložna opětovně neplnila svoji informační povinnost. Teprve v červnu 1999 začal ÚDDZ aktivněji jednat, vyžádal si konkrétní dokumenty a poté, co mu nebyly předloženy, opakovaně rozhodl o zákazu některých činností Záložny a dne 4. 10. 1999 ÚDDZ uvalil na Záložnu nucenou správu podle § 28 odst. 3 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb., v tehdy účinném znění. Za období od 31. 12. 1998 do 10. 1. 2001 došlo k poklesu majetkových hodnot Záložny a podle závěru soudu prvního stupně, i když primární příčinou této ztráty je protiprávní činnost Záložny samotné (jejích statutárních orgánů), jednou z příčin je i skutečnost, že ÚDDZ po kontrole provedené v r. 1998 ponechal v Záložně volný prostor pro další porušování předpisů při hospodaření, zejména pro neoprávněné nakládání se svěřenými finančními prostředky. Dovodil, že došlo k naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle § 23 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 1996, neboť došlo k porušení zákona ze strany ÚDDZ při výkonu dohledu, v příčinné souvislosti s tím k majetkové újmě Záložny a tímto rozhodnutím je zároveň deklarováno, že ÚDDZ způsobil porušením zákon újmu záložně; tím je splněna i podmínka uvedeného ustanovení. K námitce žalované, že ke ztrátě došlo především v důsledku protiprávní a defraudační činnosti Záložny samotné, soud uvedl, že na tento právní vztah nelze ani subsidiárně aplikovat § 441 obč. zák. Protože přesnou výši škody nelze určit, soud určil výši náhrady postupem podle § 136 o. s. ř. na základě údajů ve znaleckém posudku.

K odvolání žalované Městský soud v Praze poté, co jeho usnesení ze dne 29. 4. 2009, č. j. 13 Co 531/2008-542, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil, bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4287/2009-673, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 16. 2. 2011, č. j. 13 Co 531/2008-700, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, došel však k odlišnému závěru ohledně příčinné souvislosti mezi činností ÚDDZ a majetkovou ztrátou Záložny. Vzhledem k tomu, že úbytek majetku Záložny v uvedeném období byl způsoben činností tehdejších členů jejího představenstva, kteří nezákonně manipulovali s finančními prostředky, převáděli je do jimi vlastněných společností, poskytovali úvěry personálně provázaným společnostem bez písemné dokumentace apod., a toto rizikové a protiprávní jednání je jednáním samotné družstevní záložny, na kterém ÚDDZ neměl žádný podíl, není finanční ztráta důsledkem liknavého výkonu dohledu ÚDDZ, a nelze očekávat, že by výkon státního dohledu prostředky uvedenými v zákoně č. 87/1995 Sb. byl způsobilý předejít úmyslné trestné činnosti páchané členy představenstva Záložny. Uzavřel, že nelze dovodit, že škodu na majetku Záložny způsobil ÚDDZ tím, že ji neochránil před ní samotnou, příčinná souvislost mezi pochybením ÚDDZ a vznikem škody není tedy dána.

Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává jej z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že je nepodložený a v rozporu s provedeným dokazováním závěr odvolacího soudu, že není dána příčinná souvislost mezi liknavým výkonem dohledu ÚDDZ a vzniklou újmou, neboť odvolací soud se nevypořádal s některými listinnými důkazy (zejména kontrolním protokolem č. 1/98 ÚDDZ ze dne 25. 6. 1998, zápisem z kontroly účetnictví ze dne 5. 6. 1998, kontrolním zápisem ze dne 21. 7. 1998, informací záložny ze dne 5. 8. 1998, záznamem z jednání ze dne 4. 5. 1999, auditorskými zprávami), ignoroval základní povinnosti ÚDDZ podle zákona č. 87/1995 Sb. a znalecké posudky, které nebyly zpochybněny. Poukazuje na to, že ÚDDZ byl jediný kontrolní orgán, který mohl zasáhnout, a ačkoliv od kontroly provedené v červnu 1998 prokazatelně věděl o nedostatcích v účetnictví, nereagoval vhodně ani včas, a umožnil tím další neoprávněné nakládání se svěřenými prostředky a zvýšení škody. V obsáhlém dovolání vypisuje dovolatel ustanovení zákona č. 87/1995 Sb., zákona č. 522/1991 Sb., o státní kontrole, která ÚDDZ porušil tím, že kontrolu odbyl, nevyužil řádně své pravomoci, neuložil sankce ani opatření k nápravě, nepozastavil činnost Záložny, a rovněž se neřídil podle zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu. Dovozuje, že ÚDDZ měl povinnost zasáhnout, což neučinil, opatření jím přijatá byla zcela neúčinná a pokud by konal tak, jak mu ukládal zákon, a např. by již v roce 1998 uvalil na Záložnu nucenou správu, nedošlo by k tak vysoké škodě. Poukazuje na to, že všechna trestní řízení vůči statutárním orgánům a zaměstnancům Záložny byla zastavena, nebylo prokázáno, že by došlo ke spáchání trestných činů, a proto vedení Záložny lze pouze vytýkat neschopnost a nevědomost. Dovozuje, že příčinná souvislost mezi nečinností ÚDDZ a vzniklou škodou je dána, neboť ÚDDZ se svojí nečinností a neprofesionalitou přímo podílel na vzniku škody, a v tomto směru jsou správné závěry soudu prvního stupně i jeho právní názor, že ust. § 441 obč. zák. nelze v této věci ani subsidiárně aplikovat. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

Podle § 23 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (ve znění účinném do 30. 4. 2000 i do 31. 3. 2006), jestliže soud pravomocně rozhodne, že ÚDDZ při výkonu dohledu porušením zákona způsobil majetkovou újmu, má družstevní záložna právo na náhradu takové újmy.

Soudy obou stupňů zaujaly správný názor, že jedním z předpokladů nároku družstevní záložny na náhradu majetkové újmy podle uvedeného ustanovení je existence příčinné souvislosti mezi porušením zákona při výkonu dohledu ze strany ÚDDZ a ztrátou v majetkovém stavu Záložny. Podle závěrů soudů obou stupňů primární příčinou úbytku majetkových hodnot Záložny bylo neoprávněné nakládání s finančními prostředky jejími představiteli, které pokračovalo i po provedené kontrole v polovině r. 1998. Soud prvního stupně na základě úvahy, že jednou z příčin majetkové ztráty Záložny je i skutečnost, že ÚDDZ po kontrole provedené v Záložně ponechal volný prostor pro další porušování předpisů při hospodaření s majetkem, dovodil příčinnou souvislost mezi vznikem škody a způsobem, jakým byl dohled nad hospodařením Záložny ze strany ÚDDZ vykonáván. Protože shledal dvě příčiny vzniku škody a vyloučil v dané věci aplikaci § 441 obč. zák. o spoluzavinění poškozeného, žalobě vyhověl. S tímto právním posouzením se odvolací soud zcela správně neztotožnil.

Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V daném případě šlo o vztah mezi konkrétním jednáním ÚDDZ při výkonu dohledu a úbytkem majetku Záložny, a nikoliv o vztah mezi výkonem dohledu ÚDDZ a jednáním představitelů Záložny, jak uvažoval soud prvního stupně. Pokud neoprávněné nakládání s prostředky Záložny bylo umožněno i liknavým přístupem ÚDDZ k výkonu státního dohledu, jde o hodnocení vztahu mezi výkonem dohledu ÚDDZ a protiprávním jednáním představitelů Záložny, a nikoliv vztahu mezi postupem ÚDDZ a úbytkem majetkových hodnot v Záložně. Příčinná souvislost mezi jednáním tzv. škůdce a vznikem škody se v řízení zjišťuje a nelze ji dovozovat z toho, že poškozený, který si svým protiprávním jednáním vlastní škodu způsobil, byl ve svém činění ovlivněn nedůsledným dohledem na jeho jednání.

Vzhledem k tomu, že primární a přímou příčinou odčerpání majetku Záložny bylo protiprávní jednání jí samotné (jejích představitelů), na němž se ÚDDZ nepodílel, jeho byť liknavý postup při dohledu není v příčinné souvislosti se vznikem škody. V rozsahu, v jakém je vzniklá majetková újma následkem vlastního jednání poškozeného, tedy v daném případě protiprávního jednání členů představenstva Záložny, je pro nedostatek příčinné souvislosti vyloučena odpovědnost jiného, tedy v daném případě subjektu, který sám se na odčerpání finančních prostředků nepodílel. V tomto směru odvolací soud nepochybil.

Jak Nejvyšší soud uvedl již ve svém rozhodnutí ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 838/2005, výčet prostředků, jež v rozhodné době měl ÚDDZ k dispozici (zejména v § 22 odst. 2, § 28 odst. 1, 2, 3, 4 zákona č. 87/1995 Sb.), svědčí o tom, že jde o prostředky sloužící především k dodržování zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, tedy aby záložny fungovaly v mezích pravidel daných tímto zákonem, přičemž je volena metoda postupných kroků, jejichž intenzita může být stupňována podle závažnosti porušení zákona či podle reakcí na jejich uložení. Jde o nástroje směřující k dodržování základních pravidel stanovených pro hospodaření záložen (dohled má charakter následné kontroly); lze od něj sice očekávat, že přispěje ke zdravému finančnímu prostředí, nelze však předpokládat, že by státní dohled prováděný ÚDDZ byl způsobilý předejít jednání defraudačnímu či jinak trestnému.

ÚDDZ v rámci svých kontrolních pravomocí vykonával státní dohled pomocí svěřených mu prostředků, jimiž však - ani po zjištění nedostatků v hospodaření Záložny - nemohl předejít úmyslnému počínání samotných členů představenstva, kteří činili jménem Záložny právní úkony, vedoucí k odlivu peněžních prostředků a tedy i ke stavu, na který byl ÚDDZ povinen reagovat a také reagoval tím, že přistoupil k uvalení nucené správy. Ačkoli došlo ze strany ÚDDZ k porušení zákona č. 87/1995 Sb., nešlo vzhledem k okolnostem případu o skutečnost, která by sama o sobě způsobila vznik škody. Nebýt protiprávního jednání členů představenstva záložny a záložny samotné, škoda by nevznikla.

Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud v rozporu s § 132 o. s. ř. pominul ve svém rozhodnutí některé důkazy a jeho rozhodnutí neodpovídá skutečnostem, které z těchto důkazů vyplynuly, napadá tím skutkové zjištění a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který svůj skutkový závěr učinil na základě obsáhlého dokazování, svá zjištění čerpal z důkazů provedených v řízení, zejména ze znaleckého posudku, vzal v úvahu okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení, a nelze mu vytýkat, že by pro svá skutková zjištění o průběhu dohledu ÚDDZ a jeho pochybeních neměl oporu v provedeném dokazování nebo že by opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v tomto ohledu v řízení prokázány. Existence okolností, jež by na straně ÚDDZ vedly ke vzniku odpovědnosti za majetkovou újmu vzniklou Záložně, nebyla v řízení prokázána a závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi pochybením ÚDDZ a majetkovou újmou vzniklou záložně má oporu v provedeném dokazování, z něhož vyplývá, že majetkovou újmu způsobily Záložně osoby odlišné od ÚDDZ.

Jak vyplývá z výše uvedeného, rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, dovolací soud proto dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2012

JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu