25 Cdo 2720/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř., § 237 o. s. ř.



25 Cdo 2720/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem ve věci žalobkyň a) E. N. a b) E. V. , obou zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, se sídlem Praha 2, Francouzská 171/28, proti žalované Nemocnici Na Homolce , IČO 00023884, se sídlem Praha 5, Roentgenova 37/2, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, se sídlem Praha 1, Těšnov 1059/1, za účasti UNIQA pojišťovny, a. s. , IČO 49240480, se sídlem Praha 6, Evropská 810/136, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o zaplacení 480.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 345/2008, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016, č. j. 58 Co 383/2015-497, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. 6. 2015, č. j. 18 C 345/2008-414, zamítl žaloby obou žalobkyň na zaplacení 240.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jednalo se o druhé rozhodnutí ve věci poté, co předchozí vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 2. 2010, č. j. 18 C 345/2008-196, a potvrzující rozsudek odvolacího soudu ze dne 8. 4. 2011, č. j. 51 Co 232/2010-273, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012. Obvodní soud zavázán názorem dovolacího soudu při nezměněných skutkových zjištěních dospěl k závěru, že mezi specifickými vlastnostmi přístroje užitého při endoskopickém zákroku a úmrtím matky žalobkyň není adekvátní příčinná souvislost. V situaci, kdy není splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, nenese žalovaná odpovědnost za vzniklou škodu ve smyslu § 421a obč. zák., a není odpovědná ani dle ustanovení § 420 a § 420a obč. zák.

K odvolání žalobkyň potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2016, č. j. 58 Co 383/2015-497, rozsudek obvodního soudu ve věci samé i ve výrocích o nákladech řízení vůči státu a vedlejšímu účastníku a změnil jej ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky pouze tak, že každá žalobkyně je povinna zaplatit žalované ve splátkách polovinu nákladů řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Správnými shledal skutková zjištění i postup obvodního soudu po zrušení předchozího rozsudku dovolacím soudem a ztotožnil se s jeho právním závěrem o nesplnění předpokladů odpovědnosti za škodu dle § 421a obč. zák, ani dle § 420 a § 420a obč. zák. Právní závěry kasačního rozsudku Nejvyššího soudu označil za jasné, určité a odpovídající skutkovým zjištěním. S ohledem na nepříznivé majetkové poměry žalobkyň pak změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozložil jejich náhradu do měsíčních splátek a prodloužil lhůtu splatnosti náhrady nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřují v řešení otázek procesního práva, které jsou rozhodovány dovolacím soudem rozdílně, a to otázky, zda je v konkrétním případě existence příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody otázkou skutkovou či právní, a otázky, zda je odvolací soud v konkrétním případě vázán odlišným hodnocením existence příčinné souvislosti obsažené v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu. Dovolatelky namítají, že zrušující rozhodnutí dovolacího soudu neobsahuje jasný, obecně platný, řádně a přesvědčivě odůvodněný právní názor, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle konstantní judikatury dovolacího soudu má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno nejen to, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, ale i rozdílná rozhodovací praxe, tedy rozdílné právní posouzení téže otázky v rámci rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Dovolání žalobkyň neobsahuje všechny zákonné náležitosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm dovolatelky neuvedly, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 až 238a o. s. ř., když konkrétně nevymezily rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu při řešení předestřených otázek.
Jelikož dovolatelky v dovolání neuvedly jeho zákonné náležitosti, čímž znemožnily dovolacímu soudu posuzovat jeho přípustnost i důvodnost, trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tato vada nebyla v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněna (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Z ustanovení § 241b o. s. ř. přitom vyplývá, že soud dovolatele k odstranění vad dovolání nevyzývá. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Učinil tak usnesením předsedy senátu, jak mu to výslovně umožňuje ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu