25 Cdo 2719/2005
Datum rozhodnutí: 21.11.2007
Dotčené předpisy:




25 Cdo 2719/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D. v právní věci žalobců a) R. L., zastoupeného advokátkou, a b) L. L., proti žalovaným 1) A. P., a 2) Ing. V. P., za účasti Č. p., a. s., region j. Č., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 C 247/95, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. června 2005, č. j. 8 Co 302/2005-476, takto:

I. Dovolání žalobce a) proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. června 2005, č. j. 8 Co 302/2005-476, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, se zamítá, jinak se dovolání odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 9. 2004, č. j. 8 C 247/95-424, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 11. 2004, č. j. 8 C 247/95-451, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 10. 1. 2005, č. j. 8 C 247/95-456, zamítl žalobu, jíž se žalobce a) domáhal na druhém žalovaném zaplacení částky 119.475,- Kč s příslušenstvím, řízení co do částky 2.062,05 Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody z dopravní nehody poté, co jeho předchozí rozsudky v této věci (rozsudek ze dne 12. 6. 1998, č. j. 8 C 247/95-85, ze dne 6. 10. 2000, č. j. 8 C 247/95-177, ze dne 2. 11. 2001, č. j. 8 C 247/95-251), jimiž byla druhému žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 119.475,- Kč s příslušenstvím, byly odvolacím soudem zrušeny (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 1998, č. j. 6 Co 2374/98-104, ze dne 30. 1. 2001, č. j. 6 Co 2/2001-199, ze dne 28. 2. 2002, č. j. 6 Co 369/2002-269) a věc byla vrácena soudu prvního stupně s tím, že je třeba vyžádat nový znalecký posudek ohledně příčin střetu vozidel. Na základě pokynu odvolacího soudu v posledním zrušujícím usnesení vyžádal okresní soud revizní znalecký posudek k odstranění rozcházejících se závěrů znalců S. a U. na jedné straně a znalce R. na straně druhé, a provedl jím důkaz. Vzhledem k tomu, že po podání revizního znaleckého posudku bylo Znaleckému ústavu IBS e., s. r. o., jenž tento posudek vypracoval, odebráno oprávnění ke znalecké činnosti, zabýval se okresní soud nejprve otázkou, zda lze revizní posudek použít v řízení jako důkaz. Žádné důvody, pro něž by revizní posudek nemohl sloužit jako důkaz, soud neshledal, neboť posudek byl v písemné podobě podán předtím, než bylo znaleckému ústavu odebráno oprávnění ke znalecké činnosti, a ústně byl stvrzen jeho zpracovatelem sice v době, kdy znalecký ústav již oprávnění ke znalecké činnosti neměl, avšak jeho zpracovatel Ing. P. Š. byl sám v té době znalcem zapsaným u Ministerstva spravedlnosti, při jeho výslechu byly pouze konkretizovány a upřesňovány již přijaté odborné závěry a k odebrání oprávnění nedošlo v důsledku nedostatečné odbornosti znaleckého ústavu. Na základě obsáhlého dokazování a zhodnocení všech znaleckých posudků, dospěl soud k závěru, že ke střetu osobního vozidla, řízeného druhým žalovaným a osobního vozidla řízeného žalobcem, jež bylo ve vlastnictví prvního žalovaného, došlo dne 26. 10. 1993 tak, že žalobce poté, co omylem vyjel ze stávající silnice na tzv. záliv nově budované komunikace, tedy mimo silnici, při vracení se na silnici nedal přednost v jízdě vozidlu žalovaného. Žalovaný jel na své straně silnice, krátce před střetem vybočil mírně vlevo, patrně v důsledku oslnění světly vozidla žalobce, jež mu křížilo cestu. Bezprostředně před střetem bylo vozidlo řízené žalobcem (Škoda) plně, případně zčásti v levém protisměrném jízdním pruhu, v okamžiku střetu mělo rychlost 62 km/h, vozidlo žalovaného (Škoda) 70 km/h. Soud posoudil uplatněný nárok na náhradu škody podle § 420 obč. zák. a vzhledem k tomu, že žalobce porušil § 21 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., když nedal přednost vozidlu jedoucímu po silnici, shledal v jeho jednání příčinu vzniku škody, když nebylo prokázáno, že by žalovaný porušil povinnost uloženou mu § 8 této vyhlášky, tedy že by záměrně nejel při pravém okraji vozovky. Protože ke škodě došlo v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti ze strany žalobce, nikoli žalovaného, soud dovodil, že žalovaný za vzniklou škodu ani částečně neodpovídá. Řízení o žalobě druhé žalobkyně bylo již předtím z důvodu zpětvzetí zastaveno a žaloba proti prvnímu žalovanému byla v průběhu řízení pravomocně zamítnuta.

K odvolání žalobce a) a druhého žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 6. 2005, č. j. 8 Co 302/2005-476, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným, jinak jej v zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech státu a vedlejšího účastníka potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Vzhledem k obsáhlému dokazování a pečlivému zhodnocení všech provedených důkazů, včetně znaleckých posudků, neshledal odvolací soud důvod odchýlit se od jeho skutkových zjištění. K námitkám žalobce ohledně revizního znaleckého posudku odvolací soud uvedl, že veškeré požadavky na formální správnost revizního znaleckého posudku byly dodrženy, písemný posudek byl soudu podán před zrušením zápisu v seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost a hodnotu posudku nesnižuje ani skutečnost, že jeho obhajoba před soudem proběhla až po zrušení tohoto zápisu. Závěry revizního znaleckého posudku odvolací soud vyhodnotil jako logické a věrohodné a návrh žalobce a) na vypracování dalšího znaleckého posudku považoval za nadbytečný. Ústavní posudek revidoval předchozí posudky znalců, odstranil rozpory mezi nimi a logicky a věrohodně vysvětlil, v čem a proč jsou jejich závěry méně přesné. Vzhledem k tomu, že žalobce nedal přednost v jízdě žalovanému a zasáhl do jeho jízdního pruhu, odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že nehodu a vznik škody zavinil výlučně žalobce a že žalovaný není ani částečně za škodu vzniklou žalobci odpovědný.

Proti tomuto rozsudku podle žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky, zda je možné stvrdit znalecký posudek ústavu poté, co byla tomuto ústavu odebrána znalecká licence. Namítá, že soud postupoval v rozporu s ust. § 127 odst. 1 a 2 o. s. ř., když stvrzení posudku výslechem jednoho ze zpracovatelů posudku, Ing. P. Š., proběhlo až po odebrání licence ke znalecké činnosti, přičemž mu byly kladeny i otázky, které v původním zadání posudku nebyly; soud tedy zatížil řízení vadou. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že znalecký ústav mohl ke zpracování posudku využít jako externího experta znalce Ing. Š., který není zaměstnancem ústavu a posudek zpracoval na základě jeho objednávky. Zpochybňuje závěr revizního znaleckého posudku o průběhu jízdy vozidla před střetem, který je podle něj pouhou spekulací. Předpokládaná rychlost jeho vozidla v okamžiku střetu 62 km/h neodpovídá dosud zjištěným skutečnostem a - pokud by se vycházelo z výpovědi obou jeho dětí, které vezl v autě - je v rozporu s objektivní skutečností, aby této rychlosti mohl dosáhnout. Poukazuje na to, že dva ze znaleckých posudků v této věci byly vypracovány za použití počítačového programu (PC Crash), přesto dospěly k odlišným závěrům ohledně místa střetu, a proto byl důvodný jeho požadavek na přezkoumání revizního posudku ještě dalším znaleckým posudkem za použití jiného programu (PC Carat). Dovolatel rovněž nesouhlasí s výroky o náhradě nákladů řízení, neboť soud neměl žalovanému náhradu nákladů podle § 150 o. s. ř. přiznat. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro otázku, předloženou dovolatelem, zda je vadou řízení, jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí, jestliže po podání ústavního znaleckého písemného posudku, vyžádaného soudem, soud vyslechl zpracovatele posudku poté, co ústav přestal být zapsán v seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost.

Důkaz znaleckým posudkem, podaným písemně či ústně, se od jiných důkazních prostředků liší v tom, že při jeho hodnocení (§ 132 o. s. ř.) soud nehodnotí znalecké závěry ve smyslu jejich odborné správnosti, nýbrž hodnotí přesvědčivost posudku z hlediska úplnosti jeho podkladů, vyčerpání vymezeného úkolu a zodpovězení zadaných otázek, logické odůvodnění odborného nálezu a soulad s ostatními provedenými důkazy. Jestliže soud za účelem upřesnění či doplnění odborných závěrů písemně podaného znaleckého posudku nařídí důkaz výslechem znalce, jenž posudek vypracoval, nejde o zadání nového posudku a není rozhodující, zda tento výslech provede v době, kdy znalec vykonává znaleckou činnost, či poté, kdy již znalcem není. Má-li se znalec vyjádřit ve své výpovědi k odborným otázkám, jejichž zkoumání bylo předmětem podaného posudku, nelze jej vyslýchat jako svědka či mu v řízení připisovat jiné procesní postavení. Znamená to, že znalec, jenž před soudem v podstatě pouze stvrzuje podaný písemný posudek, činí tak jako znalec, a to i v době, kdy již znaleckou činnost nevykonává nebo není oprávněn ji vykonávat. Jestliže je tato osoba vyslechnuta soudem jako znalec k obsahu podaného znaleckého posudku, je i taková výpověď znaleckým důkazem. Totéž platí i v případě, že po podání písemného ústavního znaleckého posudku soud provede důkaz výslechem jeho zpracovatele v době, kdy znalecký ústav, který posudek podal, již oprávnění ke znalecké činnosti nemá.

Není proto vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže po podání písemného znaleckého posudku ústavu byl vyslechnut zpracovatel tohoto posudku v době, kdy již ústav nebyl zapsán v seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost.

Dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek. Pokud dovolatel dále zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pro nějž ovšem dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné (srov. např. R 8/1994). Jak z dikce ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. To však není tento případ.

Ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné. Výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli je obsažen v rozsudku, má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), proto se přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení posuzuje podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení, tj. podle ust. § 237 až § 239 o. s. ř. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není uvedeno v taxativním výčtu ust. § 238 ani § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti tomuto výroku nelze dovodit ani z ust. § 239 o. s. ř.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobce v tomto rozsahu zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.), a ve zbývajícím rozsahu dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a druhému žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. listopadu 2007

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu