25 Cdo 2719/2000
Datum rozhodnutí: 29.11.2000
Dotčené předpisy:




25 Cdo 2719/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce O. s. p. z. a v. Č. a M. proti žalovaným 1/ J. T. a 2/ M. T., o 41.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 21/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2000 č. j. 22 Co 236/2000-43, takto :

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.915,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. 1. 2000 č. j. 20 C 21/99-27 zamítl žalobu na zaplacení částky 41.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2000 č. j. 22 Co 236/2000-43 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Žalobce v dovolání namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.), a navrhuje, aby tento rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání poukázali na nepřípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, ztotožnili se se závěry odvolacího soudu ve věci samé a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a/ až g/.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).

Podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu § 239 odst. 1 o.s.ř. a aniž by žalobce vůbec návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinil (§ 239 odst. 2 o.s.ř.). Nejde ani o případ, že by bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno.

Z hlediska ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatel však netvrdí a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. trpěl.

Z toho je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c/, d/ o.s.ř., dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení mají žalovaní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon snížený o 20% za každou zastoupenou osobu podle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 2.840.- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75.- Kč (§ 7, § 11 odst. 1 písm. k/ a § l3 odst. 3 vyhlášky).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá pravomocné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 29. listopadu 2000

JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová