25 Cdo 2715/2000
Datum rozhodnutí: 14.11.2002
Dotčené předpisy: § 451 předpisu č. 40/1964Sb., § 458 předpisu č. 40/1964Sb., § 241 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 241 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241 odst. 3 písm. d) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 2715/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ Z. K., a 2/ V. K., oběma zastoupeným advokátkou, o zaplacení 170.910,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 1043/98, o dovolání žalobce a žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. července 2000, č. j. 18 Co 177/2000 - 174, t a k t o:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. července 2000, č. j. 18 Co 177/2000 - 174, ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 43.650,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalovanému potvrzen, dále ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změněn tak, že žaloba byla co do částky 42.100,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, a ve výrocích o nákladech řízení se z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 9. 2. 1999, č. j. 6 C 1043/98 - 72, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 3. 6. 1999, č. j. 6 C 1043/98 - 93, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 25.550,- Kč s 23 % úrokem od 7. 3. 1998 do zaplacení, žalobu proti oběma žalovaným o zaplacení další částky 145.360,- Kč s 23 % úrokem z prodlení z částky 135.000,- Kč od 1. 3. 1998 a z částky 35.910,- Kč od 1. 4. 1998 do zaplacení a žalobu proti žalovanému o zaplacení 25.550,- Kč s 23 % úrokem od 7. 3. 1998 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním dvou ocelokolen a příjezdové cesty žalovanými vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobce je mimo jiného vlastníkem těchto ocelokolen stojících na st. plochách č. parc. 2905 a 2906 (vlastnicky náležejících firmě P., s. r.o., která je koupila od Města S. na základě kupní smlouvy z 30. 6. 1995) a dále příjezdové komunikace - st. plochy č. parc. 1638, vše v obci S., kat. území S. v areálu u čp. 347 ve S. Ze spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 9 C 943/94 vyplývá, že uvedenou příjezdovou komunikaci se skladem a další pozemek stav. plochu č. 1639 se skladem a příslušenstvím, včetně ocelokolen, vše v kat. území S., žalobce prodal kupní smlouvou ze dne 25. 6. 1992 Ing. M. a Ing. M., od níž dne 17. 8. 1994 odstoupil; v mezidobí kupující tento majetek prodali kupní smlouvou ze dne 31. 10. 1994 firmě P. T., s.r.o., avšak i oni od smlouvy dne 13. 9. 1996 odstoupili; rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. 7. 1996, č. j. 9 C 943/94 - 105, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 1997, č. j. 17 Co 613/96 - 135, bylo určeno, že žalobce je vlastníkem uvedených movitých i nemovitých věcí s příslušenstvím. Dále bylo zjištěno, že smlouvou o nájmu ze dne 1. 9. 1995 pronajala firma P. T., s.r.o., žalované podnikající pod obchodním názvem K. V. pozemek č. 2905 ve S., včetně přístupové cesty k němu, od 1. 9. 1995 na dobu neurčitou, přičemž výše nájemného byla dohodnuta na 36.000,- Kč ročně. Soud s ohledem na výsledky dokazování dovodil, že nájemní smlouva ze dne 1. 9. 1995 je neplatná, neboť byla antidatována, a dále je neurčitá (§ 37 odst. 1 obč. zák.), protože nevyjadřuje shodnou vůli účastníků. Vzhledem k tomu, že žalovaná v době od 1. 9. 1995 do 28. 2. 1998 užívala jednu ocelokolnu a od 1. 7. 1996 do 28. 2. 1998 i ocelokolnu druhou bez právního důvodu, dostalo se jí užíváním majetku žalobce bezdůvodného obohacení, které je povinna mu vydat (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Protože však mezi účastníky nejde o vzájemnou restituční povinnost, neboť mezi nimi nikdy žádný právní vztah nebyl, je žalovaná povinna žalobci vydat rozdíl mezi tím, co za užívání ocelokolen (nikoliv pozemků, na nichž jsou postaveny) již zaplatila firmě P. T., s.r.o. (podle předložených účetních dokladů se jedná o částku 74.400,- Kč) a tím, co by jinak musela zaplatit. S přihlédnutím ke zprávě Městského úřadu ve S. a zprávě realitní kanceláře S. ve S. považoval soud za odpovídající nájemné za 1 m2 kryté skladovací plochy v lokalitě ve S. v letech 1996 a 1997 částku 250,- Kč ročně, a to včetně zajištění přístupu ke skladovacím objektům, a s ohledem na částku, kterou žalovaná již zaplatila, dospěl k závěru, že žalovaná se na úkor žalobce obohatila pouze o částku 25. 550,- Kč. Na straně žalovaného není dána pasivní legitimace, neboť ocelokolny užívala pro potřeby svého podnikání jen žalovaná, která také byla označena jako nájemkyně ve smlouvě o nájmu ze dne 1. 9. 1995. Okolnost, že za žalovanou jednal při uzavírání této smlouvy žalovaný, který je jejím manželem, neznamená, že by se i on bezdůvodně obohatil. Námitku promlčení nároku vznesenou žalovanými nepovažoval okresní soud za důvodnou, když žaloba byla podána u soudu dne 22. 9. 1998 a žalobci byla z nároku požadovaného od 1. 9. 1995 přiznána s ohledem na již zaplacené nájemné jen část za období roků 1996 až 1998.

K odvolání žalobce proti výroku, jímž žaloba byla co do částky 145.360,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 9. 1999, č. j. 17 Co 185/99 - 97, rozsudek okresního soudu v tomto výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve vyhovujícím výroku ohledně částky 25.500,- Kč zůstal tento rozsudek nedotčen. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu, že pasivně legitimovanou ve sporu je pouze žalovaná, a s poukazem na článek VIII. zákona č. 91/1998 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon č. 94/1963 Sb., zaujal právní názor, že pokud nebude prokázáno zrušení, zúžení nebo modifikace společného jmění žalovaných, musí pohledávku žalobce zaplatit oba manželé . Za nesprávný považoval i názor okresního soudu, že žalobce má nárok na zaplacení částky, která přesahuje to, co žalovaná zaplatila za užívání ocelkolen společnosti P. T., s.r.o. Dovodil, že je-li žalobce vlastníkem nemovitostí , má právo na celé bezdůvodné obohacení bez ohledu na zaplacené nájemné třetí osobě, a je na žalované, aby vrácení nájemného požadovala. Krajský soud uložil soudu prvního stupně, aby řízení doplnil výslechem žalovaných, zda trvalo a trvá jejich společné jmění, a aby se znovu zabýval výší náhrady, neboť v tomto ohledu nepovažoval jeho rozhodnutí za přesvědčivé, a za tím účelem mu uložil vyžádat znalecký posudek ke stanovení obecné ceny užívání nemovitostí, které jsou předmětem tohoto řízení v době od 1. 9.1995 do 31. 3. 1998 .

Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 28. 3. 2000, č. j. 6 C 1043/98 - 156, rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 85.750,- Kč s 23 % úrokem z prodlení od 7. 3. 1998, žalobu o zaplacení dalších 59.610,- Kč s 23 % úrokem z prodlení z částky 135.000,- Kč od 1. 3. 1998 a z částky 35.910,- Kč od 1. 4. 1998 do zaplacení proti oběma žalovaným zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně vycházel z důkazů provedených v původním řízení a po doplnění dokazování vzal za prokázané, že žalovaná bez právního důvodu užívala ocelokolnu nacházející se na parc. č. st. 2905 v období od 1. 9. 1995 do 28. 2. 1998 a ocelokolnu na parc. č. st. 2906 v období od 1. 7. 1996 do 28. 2. 1998, přičemž za neprokázané považoval její tvrzení (stejně jako žalovaného), že ocelokolny užívala jen v omezeném rozsahu a pouze občas. S ohledem na závěry znaleckého posudku znalkyně Ing. M. M., podle kterého by v období od 1. 9. 1995 do 28. 2. 1998 činilo průměrné nájemné za pronájem ocelokolen 300,- Kč za 1 m2 za rok, dospěl soud k závěru, že bezdůvodné obohacení žalované za užívání ocelokolny na parc. č. 2905 za období od 1. 9. 1995 do 28. 2. 1998 představuje částku 71.250,- Kč a za ocelokolnu na parc. č. 2906 za období od 1. 7. 1996 do 28. 2. 1998 činí 40.000,- Kč, tj. celkem 111.250,- Kč. Protože částka 25.550,- Kč byla již žalobci pravomocně přisouzena, vyhověl soud žalobě co do částky 85.750,- Kč s příslušenstvím a to proti oběma žalovaným, neboť byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Za nedůvodný považoval okresní soud nárok žalobce na placení částky 500,- Kč měsíčně za užívání příjezdové komunikace k ocelokolnám, neboť podle jeho názoru je v obecné ceně užívání ocelokolen zahrnuto i to, že jsou bez dalších nákladů přístupné, a dále i požadavek na zaplacení 35.910,- Kč za parkování nákladního automobilu žalovaných na jeho pozemku parc. č. 1638 po dobu 945 dnů, když žalobce neprokázal, že by žalovaní zpevněnou plochu před ocelokolnami používali ke garážování.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 7. 2000, č. j. 18 Co 177/2000 - 174, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ohledně částky 43.650,- Kč s 23 % úrokem od 7. 3. 1998 do zaplacení potvrdil, co do zbývající částky 42.100,- Kč s 23 % úrokem od 7. 3. 1998 do zaplacení jej změnil tak, že žalobu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu a zamítl návrh žalovaných na připuštění dovolání; ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 59.610,- Kč s přísl. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Za nedůvodnou považoval odvolací soud námitku žalovaných o nedostatku pasivní legitimace žalovaného ve sporu a v tomto směru poukázal na právní názor, který zaujal ve zrušovacím usnesení; jestliže v řízení bylo zjištěno, že společné jmění žalovaných nezaniklo, jsou pasivně legitimováni oba žalovaní. Úspěšnosti nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení nebrání podle krajského soudu ani okolnost, že žalovaní původně užívali obě ocelokolny na základě vztahu s třetím subjektem, kterému v předmětném období hradili nájemné; je-li žalobce vlastníkem nemovitostí, má právo na celé bezdůvodné obohacení bez ohledu na zaplacené nájemné třetí osobě. Ohledně námitek žalovaných týkajících se výměry obou ocelokolen, skutečného rozsahu jejich užívání žalovanými a závěru znaleckého posudku Ing. M. se odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a poukázal zejména na zprávu realitní kanceláře S. a na nájemní smlouvu ze dne 1. 9. 1995, v níž nájemné bylo dohodnuto ve výši přesahující 300,- Kč za 1 m2 ročně. Na rozdíl od něj však dospěl k závěru, že žalobě nelze co do částky 42.100,- Kč vyhovět, neboť nárok žalobce je v částce 28.889,- Kč s příslušenstvím promlčen a v další částce není důvodný proto, že soud prvního stupně překročil meze žaloby . Za promlčený ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. považoval odvolací soud požadavek žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 9. 1995 do 21. 9. 1996 ohledně užívání první ocelokolny a za období do 1. 8. 1996 do 21. 9. 1996 ohledně užívání druhé ocelokolny, když z jeho účastnické výpovědi před soudem prvního stupně v původním řízení vyplynulo, že o užívání ocelokolen žalovanými věděl již v době, kdy odstoupil od kupní smlouvy ze dne 25. 6. 1992, což učinil dne 1. 8. 1994.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce a dovoláním jej napadli i žalovaní. Žalobce v dovolání, jež směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla ohledně částky 42.100,- Kč s přísl. zamítnuta, odvolacímu soudu vytýká nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, neboť má za to, že námitka promlčení nebyla žalovanými v průběhu řízení vznesena, a krajský soud tudíž překročil meze své rozhodovací pravomoci. I kdyby však žalovaní námitku promlčení vznesli, nelze ji považovat za důvodnou, neboť o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, se žalobce dozvěděl až v průběhu soudního řízení vedeného u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 1043/98 (tedy v průběhu tohoto řízení). Dvouletá promlčecí doba tudíž nepočala běžet od 1. 8. 1994, jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl odvolací soud, nýbrž později, a k promlčení nároku žalobce nedošlo ani v tříleté objektivní promlčecí době (§ 107 odst. 2 obč. zák.), když jej u soudu uplatnil dne 22. 9. 1998. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném výroku a v závislém výroku o nákladech řízení zrušen a aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaní, kteří dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 43.650,- Kč s příslušenstvím potvrzen, odvolacímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o pasivní legitimaci žalovaného a poukazují na to, že podle uzavřené nájemní smlouvy s firmou P. T., s.r.o., užívala nemovitosti jen žalovaná podnikající pod obchodním názvem K. V., a že jen ona platila nájemné. Nejedná se tudíž o pohledávku, kterou by museli zaplatit oba manželé . Nesprávný je podle nich i názor odvolacího soudu, že žalobce má nárok na vydání celého bezdůvodného obohacení bez ohledu na to, zda žalovaní platili nájemné třetí osobě ; dovolatelé jsou naopak toho názoru, že žalovaná se v rozsahu plnění třetí osobě na úkor žalobce neobohatila. Soudům obou stupňů dále vytýkají, že se nevypořádaly s jejich námitkami proti znaleckému posudku znalkyně Ing. M., a že z jeho závěru při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházely, ačkoliv v něm není zohledněna skutečnost, že obě ocelokolny stojí na cizím pozemku; kromě toho znalkyně nevycházela z tržní ceny nájmu, nýbrž jen z údaje realitní kanceláře o tom, za jakou částku by se mohly ocelokolny pronajímat, a nevzala v úvahu ani to, že ocelkolny jsou jen přístřeškem. Všechny tyto okolnosti přitom mají podstatný vliv na stanovení výše tržního nájemného. Z těchto důvodů nelze znalecký posudek znalkyně Ing. M. považovat za věrohodný důkaz a žalovaní proto navrhují vyžádání revizního znaleckého posudku. V uvedených souvislostech poukazují dále na to, že žalobce neuzavřel s vlastníkem pozemků nájemní či podnájemní smlouvu a neplatil nájemné, a proto ani nebyl oprávněn pozemky užívat; žalovaná tudíž platila nájemné nejen za pozemek, ale i za ocelokolny, a proto na její straně nedošlo k bezdůvodnému obohacení. Kromě toho užívala ocelokolny jen v omezeném rozsahu, jak to vyplývá z výslechu slyšených svědků B. a B., a správný tudíž není názor odvolacího soudu, že žalovaní jsou povinni hradit bezdůvodné obohacení z celého prostoru ocelokolen. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl napadeném výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušen a aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že obě dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ust. § 240 odst. 1 o.s.ř., osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., a že dovolání žalobce je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a dovolání žalovaných podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích podle § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je důvodné a dovolání žalovaných je částečně důvodné.

Z ustanovení § 242 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán rozsahem dovolání a uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení dovolatelem. Obligatorně se zabývá pouze vadami vyjmenovanými v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. a jinými vadami řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).

Žalobce odvolacímu soudu především vytýká nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí v závěru o promlčení uplatněného nároku ohledně částky 28.880,- Kč s přísl.

Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. Z této zásady mimo jiné vyplývá, že odvolací soud přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (srov. § 212 odst. 1 a 2 o.s.ř.).

Jestliže ke správnému rozhodnutí věci je zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pokud tak neučiní, odepírá účastníkům možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, je ve svých důsledcích rozhodnutím vydaným v jediném stupni.

Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle § 213 odst. 2 o.s.ř. Právě tento postup - pokud vyústí ve změnu nebo potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně - znamená porušení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 1999 sp. zn. 21 Cdo 1901/98 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30, ročník 2000).

V posuzovaném případě se soud prvního stupně - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí věcí z hlediska uplatněné námitky promlčení, kterou žalovaní vznesli již v původním řízení, nezabýval a nezjišťoval skutečnosti významné pro právní posouzení věci z hlediska ust. § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. Vzhledem k tomu nebyly podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ust. § 221 odst. 1 věty první o.s.ř zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení a uložit mu, aby se věcí zabýval z pohledu ust. § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. Protože tímto způsobem odvolací soud nepostupoval a namísto toho rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ohledně částky 28.880,- Kč s přísl. zamítl, přičemž své rozhodnutí založil na vlastním skutkovém zjištění (učiněném z účastnické výpovědi žalobce před soudem prvního stupně v původním řízení), odepřel účastníkům možnost nechat správnost svých skutkových zjištění přezkoumat odvolacím soudem na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě odvolacího řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.

Rozsudek odvolacího soudu však nelze považovat za správný ani ve výroku, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ohledně částky 13.220,- Kč s přísl. (42.100,- Kč - 28.880,- Kč) zamítl z důvodu, že soud prvního stupně překročil meze žaloby (§ 153 odst. 2 o.s.ř.).

Podle § 153 odst. 2 o.s.ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Nedostatek návrhu na zahájení řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; probíhá-li řízení, které soud nemůže zahájit bez návrhu, je třeba řízení v kterémkoliv stadiu zastavit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).

V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobce podanou žalobou uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení v celkové částce 170.910,- Kč s přísl., z níž částku 135.000,- Kč s přísl. požaduje za užívání dvou ocelokolen a příjezdové komunikace č. parc. 1638 žalovanými a částku 35.910,- Kč s přísl. za parkování jejich vozidel na uvedeném pozemku. V podání ze dne 8. 2. 1999 (viz čl. 69 spisu) uvedl, že prokazatelně důvodným je jeho požadavek v celkové výši 148.910,- Kč s přísl. (z toho 98.000,- Kč s přísl. za užívání 2 ocelokolen, 15.000,- Kč s přísl. za užívání příjezdové komunikace č. parc. 1638 a 35.910,- Kč s přísl. za parkování nákladních vozidel žalovaných na tomto pozemku) a že další částku oproti žalobě (za užívání ocelokolny na pozemku par. č. 2906 za období od 1. 9. 1995 do 31. 7. 1996) ponechává na úvaze soudu. Poté, kdy dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 2. 1999, č. j. 6 C 1043/98 - 72, ve znění doplňujícího rozsudku tohoto soudu ze dne 3. 6. 1999, č. j. 6 C 1043/98 - 93, jímž žalobě bylo ohledně částky 25.550,- Kč s přísl. pravomocně vyhověno a jímž žaloba byla co do částky 145.360,- Kč s přísl. zamítnuta, byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 1999, č. j. 17 Co 185/99 - 97, v napadeném zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, žalobce v závěrečném návrhu ze dne 23. 3. 2000 (čl. 146) uvedl, že trvá na zaplacení částky 145.360,- Kč s přísl. s tím, že má za plně prokázaný peněžní ekvivalent ve výši 123.360,- Kč s přísl., neboť z požadované částky 148.910,- Kč s přísl. (jež sestává ze shodných nároků jak je specifikoval v podání ze dne 8. 2. 1999) mu bylo přisouzeno pouze 25.550,- Kč s přísl.

Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. K tomu, aby došlo ke změně či částečnému zpětvzetí žaloby, vyžaduje občanský soudní řád (§ 95, 96 o.s.ř.) procesní úkon žalobce, jímž navrhne změnu žaloby, či žalobu vezme částečně či zcela zpět; k těmto procesním úkonům žalobce je třeba souhlasu soudu. Jestliže však žalobce v daném případě žádný procesní úkon, jímž by vzal žalobu částečně zpět, neučinil, pouze v podání ze dne 8. 2. 1999 uvedl, že uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání ocelokolny na pozemku par. č. 2906 za období od 1. 9. 1995 do 31. 7. 1996 ponechává na úvaze soudu, pak je zřejmé (a vyplývá to i z jeho dalšího podání ze dne 23. 3. 2000), že na projednání svého nároku ve výši uplatněné žalobou setrval, a soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 3. 2000, č. j. 6 C 1043/98 - 156, proto správně rozhodoval o celém uplatněném nároku s přihlédnutím k částce, která již žalobci byla pravomocně přisouzena v jeho dřívějším rozhodnutí. Dospěl-li odvolací soud za dané procesní situace při přezkoumání vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé ohledně částky 13.220,- Kč s přísl. k závěru, že soud překročil meze žaloby a v tomto rozsahu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, je řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), k níž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Žalovaní především namítají, že závěr odvolacího soudu o pasivní legitimaci žalovaného z hlediska ust. § 451 a 457 obč. zák., z něhož vychází rozhodnutí krajského soudu, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být proto úspěšná.

Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá z ust. § 451 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít.

Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení (§ 456 obč. zák) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno.

Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, k němuž dochází tím, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty plněním, k němuž v době jeho poskytnutí neexistoval žádný právem stanovený důvod, jímž může být např. dohoda účastníků, povinnost plynoucí ze zákona, či z rozhodnutí apod. Jedná se tedy o případy, v nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec neexistoval. K získání bezdůvodného obohacení v tomto případě dochází okamžikem přijetí plnění.

V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaná v souvislosti se svojí podnikatelskou činností užívala ve zjištěné době dvě ocelokolny žalobce, včetně přístupové komunikace k nim, ačkoliv se žalobcem neuzavřela dohodu o jejich užívání a mezi účastníky neexistoval ani jiný právem uznaný důvod. Dostalo se jí tudíž majetkové hodnoty (spočívající v užívání těchto ocelokolen), která už v okamžiku jejího získání nebyla po právu, a žalované proto již ve stejném okamžiku vznikla povinnost k vrácení této hodnoty, resp. k poskytnutí finanční náhrady za užívání (§ 458 odst. 1 věta druhá obč. zák.), neboť takovouto majetkovou hodnotu nelze vydat in natura. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k nabytí této majetkové hodnoty do bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných (srov. § 143 obč. zák. ve znění účinném do 1. 8. 1998), resp. do jejich společného jmění. Je tedy zřejmé, že závazek z bezdůvodného obohacení podle ust. § 451 odst. 2 obč. zák. vznikl pouze žalované, stejně jako povinnost předmět bezdůvodného obohacení vydat, i když se tak stalo za trvání manželství žalovaných, jejichž bezpodílové spoluvlastnictví nebylo zrušeno. Není-li žalovaný z tohoto závazku z bezdůvodného obohacení subjektem tvrzené povinnosti, není na jeho straně dána ani pasivní věcná legitimace. Odvolacímu soudu, který s poukazem na článek VIII. zákona č. 91/1998 Sb., jímž byl změněn a doplněn zákon č. 94/1963 Sb., zaujal právní názor, že pokud nebude prokázáno zrušení, rozšíření či zúžení společného jmění žalovaných, jsou ve věci pasivně legitimováni oba žalovaní, nelze tudíž přisvědčit.

Za správnou však dovolací soud nepovažuje námitku žalovaných, že k bezdůvodnému obohacení žalované nedošlo v rozsahu, resp. v části, v níž žalovaná plnila (zaplatila nájemné) firmě P. T., s.r.o., na základě smlouvy o nájmu ze dne 1. 9. 1995.

Okolnost, že ocelokolny byly postaveny na cizím pozemku na povinnosti žalované vydat bezdůvodné obohacení za jejich užívání, nic nemění, neboť právní vztah z bezdůvodného obohacení za užívání ocelokolen vznikl v daném případě pouze mezi žalobcem jako subjektem oprávněným (aktivně legitimovaným) a žalovanou jako subjektem povinným (§ 451 odst. 1 obč. zák.) bez ohledu na to, že žalovaná plnila i třetímu subjektu , jenž je vlastníkem pozemků, na nichž jsou ocelokolny postaveny. Jestliže je stavba umístěna na cizím pozemku, jde o vztah mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku a o vypořádání mezi nimi bez ohledu na to, zda stavbu užívá její vlastník sám nebo ji přenechal jinému. Otázka případných nároků mezi vlastníkem pozemků a žalobcem jako vlastníkem ocelokolen, stejně jako mezi žalovanou a třetí osobou , však není předmětem tohoto řízení.

Otázka, v jakém rozsahu je obohacený subjekt povinen vydat bezdůvodné obohacení, je upravena v § 458 odst. 1 obč. zák. Podle tohoto ustanovení musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy plnění bylo poskytnuto ve věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vráceno, je zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění mělo charakter nehmotný, takže je nelze vydat (ust. § 458 odst. 1 věta druhá obč. zák. příkladmo uvádí plnění v podobě výkonů). V případě užívání cizí věci bez platné nájemní smlouvy spočívá obohacení uživatele právě v tom, že vykonával právo nájmu k této cizí věci. Uživatel přirozeně není schopen takto spotřebované plnění vrátit a proto podle posledně citovaného ustanovení je povinen nahradit bezdůvodné obohacení ve formě peněžité náhrady, která musí odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).

Spočívalo-li v daném případě obohacení žalované v tom, že bez právního důvodu užívala dvě ocelokolny ve vlastnictví žalobce, je jejím prospěchem majetková hodnota užívání těchto skladovacích prostor; plnění, které je povinna vydat žalobci, proto musí vycházet z hodnoty nájemného za užívání těchto nebytových prostor. Za stavu, kdy odvolací soud shodně se soudem prvního stupně učinil skutkový závěr, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná užívala ocelokolny jen v omezeném rozsahu, je správný i jeho názor, že výše bezdůvodného obohacení se v tomto případě musí odvíjet od výše nájemného z celého prostoru ocelokolen.

Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je žalovanými dále vyvozována z toho, že odvolací soud nezjistil správně skutkový stav, neboť nedostatečně provedl znalecké dokazování ohledně výše tržní ceny nájmu za užívání ocelokolen. Je tedy zřejmé, že žalovaní uplatňují dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., který spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

O takový případ se jedná, je-li rozpor mezi rozhodnutím odvolacího soudu a obsahem spisu, a to buď za situace, kdy odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutečnosti, pro kterou není ve spise podklad, tedy vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly najevo, anebo naopak pominul-li určitou podstatnou skutečnost, která vyplývá z obsahu spisu, nebo je-li v hodnocení důkazů popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, popř. věrohodnosti logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možno ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.

Hodnocení důkazu znaleckým posudkem (§ 132 o.s.ř.) spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž bylo třeba se vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Důkaz znaleckým posudkem tedy soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů.

Vzhledem k tomu, že ohledně stanovení výše tržního nájemného z ocelokolen znalkyně Ing. M. ve svém písemném posudku i ve své výpovědi před soudem zcela dostatečným a pochybnosti nevzbuzujícím způsobem objasnila, které prameny byly podkladem znaleckého zkoumání (odkázala přitom na sdělení realitních kanceláří ohledně tržních cen v rozhodném období srovnatelných nájmů ve S. nebo srovnatelné oblasti obdobných okresních měst a na výsledky místního šetření), a že otázka, zda ocelokolny byly zkolaudovány, popř. k jakému účelu, nemá na stanovení výše nájemného vliv, stejně jako okolnost, že stojí na cizím pozemku, odvolací soud nepochybil, když zjištění o výši obvyklého nájemného čerpal ze závěrů tohoto posudku, jakož i z dalších důkazů v řízení provedených, jmenovitě ze zprávy realitní kanceláře M. se sídlem ve S. (čl. 140 a 152 spisu), C. V. L. (čl. 141 spisu) a realitní kanceláře S. (čl. 49 spisu) a dále i z obsahu smlouvy o nájmu ze dne 1. 9. 1995. Nelze proto dovodit, že by skutková zjištění odvolacího soudu neměla oporu v provedeném dokazování, a že by odvolací soud ve věci rozhodl, aniž některé skutečnosti vzal v úvahu. Za této situace, kdy se námitky žalovaných ukázaly jako neopodstatněné, neměl odvolací soud důvody pro další znalecké dokazování.

V dané věci nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo že by toto zjištění bylo v rozporu se obsahem spisu; důvod dovolání uvedený v ust. § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. není proto dán.

Protože však rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 43.650,- Kč s přísl. potvrzen, spočívá v otázce pasivní věcné legitimace ve sporu ve vztahu k žalovanému na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), a protože ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změněn tak, že žaloba byla co do částky 42.100,- Kč s přísl. zamítnuta, je rozhodnutí odvolacího soudu postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř), zrušil dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v uvedené části v obou těchto napadených výrocích a v závislých výrocích o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 o.s.ř.)

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. listopadu 2002

JUDr. Olga Puškinová,v.r.

předsedkyně senátu