25 Cdo 2709/2005
Datum rozhodnutí: 28.11.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 32/1965Sb., § 7 odst. 3 písm. c) předpisu č. 32/1965Sb.




25 Cdo 2709/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. B., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 750.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8 C 155/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 15. června 2005, č. j. 30 Co 164/2005-127, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 13. 1. 2005, č. j. 8 C 155/2003-88, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 137.000,- Kč, žalobu ohledně částky 613.000,- Kč s příslušenstvím ve výši 245.000,- Kč zamítl, rozhodl o odměně za zastupování zástupci žalobce a o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že při dopravní nehodě, způsobené žalovaným dne 15. 1. 2000, utrpěl žalobce škodu na zdraví s trvalými následky. Při rozhodnutí o výši nároku na náhradu škody soud vycházel z ohodnocení bolestného (631,88 bodů) a ztížení společenského uplatnění (510 bodů) a ze skutkových zjištění o pracovních a společenských aktivitách žalobce v době před nehodou a po ní. Dovodil, že na straně žalobce, který v době nehody pobíral invalidní důchod, se jedná o trvalé poškození zdraví, které omezuje jeho předchozí životní uplatnění v době před nehodou, a přihlédl k tomu, že částky určené dle základní výměry podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., ve znění platném ke dni 15. 1. 2000 (tj. 30,- Kč za bod), jsou nepřiměřeně nízké vzhledem ke změně cenové hladiny; odpovídajícím shledal zvýšení náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění na čtyřnásobek základní výměry. Ve zbytku, tj. pokud žalobce požadoval více, žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 15. 6. 2005, č. j. 30 Co 164/2005-127, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o odměně za zastupování a hotové výdaje právního zástupce žalobce a o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že v daném případě nejsou podmínky pro další navýšení náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění v rámci náhrady škody na zdraví, jak požadoval v odvolání žalobce. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobce byl v době před nehodou v invalidním důchodu, a dovodil, že vzhledem k dalším omezením žalobce v životě po úrazu je čtyřnásobné zvýšení náhrady plně odpovídající trvalým následkům, jež úraz zanechal na zdraví žalobce, a shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nelze hovořit o prodlení subjektu odpovědného za škodu na zdraví, jestliže výše odškodnění není známa a spočívá na odborném posouzení, proto nárok na příslušenství pohledávky, požadované ve výši 245.000,- Kč, nevzniká.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odvozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Za otázku zásadního právního významu považuje určení násobku základní náhrady škody na zdraví podle konkrétních okolností případu. Namítá, že přiznaná náhrada škody na zdraví nekoresponduje s účelem zajistit pro něj trvale lidsky důstojné podmínky, eliminující trvale negativní dopady zdravotního poškození. V porovnání s výší minimální mzdy se jedná o příjem po dobu cca 1,5 roku. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání nepovažuje za důvodné, neboť po právní stránce, ať se jedná o odpovědnost žalovaného či o aplikaci vyhlášky č. 32/1965 Sb., soudy obou stupňů věc správně posoudily a otázka aplikace práva v jednotlivém konkrétním případě nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Při škodě na zdraví se bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (§ 444 odst. 1 obč. zák.) odškodňují jednorázově. Rozhoduje-li soud o nároku na bolestné a ztížení společenského uplatnění, musí vycházet z takové výše náhrady, která přísluší podle právního předpisu, jenž na daný případ dopadá. V posuzovaném případě se určení výše, do níž lze žalobci poskytnout náhradu za ztížení společenského uplatnění, a určení výše této náhrady řídí vyhláškou č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981 Sb. a č. 54/1993 Sb. (srov. čl. II vyhlášky č. 54/1993 Sb.). Pokud jde o aplikaci této vyhlášky, o pochybení při právním posouzení věci by se jednalo, jestliže soud skutkové výsledky řízení po právní stránce nesprávně hodnotil nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu.

Zásadně se vychází z toho, že již samotná náhrada za ztížení společenského uplatnění stanovená podle základního bodového ohodnocení (§ 6 odst. 1 vyhlášky) zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků zranění trvale omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, životního partnera a dalších způsobů osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění. Přiměřené zvýšení podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky pak předpokládá existenci dalších skutečností vedoucích k závěru, že omezení poškozeného následkem úrazu nelze vyjádřit jen základním odškodněním; vždy se vychází ze srovnání schopností a možností poškozeného vzhledem k jeho zdravotnímu stavu před a po zranění. Zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. např. R 10/1992). Odvolací soud z uvedených závěrů důsledně vycházel; dovolateli lze přisvědčit jen potud, že ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétní posuzované věci přiměřené . Úvaha soudu však není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru ztížení společenského uplatnění a pro vznik nároku na její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž se úvaha soudu o rozsahu zvýšení v jednotlivých případech hodných mimořádného zřetele řídí. Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je založena na srovnání způsobu života poškozeného a jeho aktivit v době před poškozením a poté. Mezi výší přiznané náhrady a způsobenou újmou musí existovat vztah přiměřenosti.

Soudy obou stupňů v posuzovaném případě na základě okolností významných pro stanovení náhrady za ztížení společenského uplatnění, způsobeného úrazem, posoudily projednávaný případ jako zvlášť výjimečný, mimořádného zřetele hodný , a výši náhrady stanovily na základě zhodnocení, jak se následky úrazu žalobce v jeho životě konkrétně projevily a nakolik jsou jeho možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského i jiného uplatnění. Právní posouzení věci plně odpovídá shora uvedeným právním závěrům a nečiní proto rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.

K námitkám v dovolání lze dodat, že určení výše nároku na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění je závislé na jiných skutkových okolnostech, než je výše příjmu či výdělku poškozeného. Stanovená výše tzv. minimální mzdy není proto z hlediska výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění rozhodující a není ani jedním z určujících hledisek.

Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek v dovolání zásadní význam po stránce právní ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.; dovolání proti tomuto rozhodnutí tak není podle těchto ustanovení přípustné. Dovolací soud proto dovolání žalobce odmítl podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 150 o. s. ř. a žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, a to ze stejných důvodů jako v odvolacím řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2006

JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.

předsedkyně senátu