25 Cdo 27/2001
Datum rozhodnutí: 24.07.2002
Dotčené předpisy: § 733 předpisu č. 40/1964Sb., § 37 předpisu č. 40/1964Sb., § 451 předpisu č. 40/1964Sb.




25 Cdo 27/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. F., zastoupeného advokátem, proti žalované Y. K., zastoupené advokátem, o 25.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 136/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2000, č. j. 11 Co 311/2000-55, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.450,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. 4. 2000, č. j. 40 C 136/99-43, zamítl žalobu s návrhem na zaplacení 25.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předchozí rozsudek obvodního soudu v této věci ze dne 15. 11. 1999, č. j. 40 C 136/99-23, jímž byla žaloba rovněž zamítnuta, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2000, č. j. 11 Co 112/2000-36, pro nepřezkoumatelnost a nedostatek skutkových zjištění zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po doplnění řízení vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobce chtěl získat větší byt a s tímto úmyslem se obrátil na agenturu žalované, která provozuje realitní kancelář L. Z nabídky této agentury si vybral byt paní J. G. v P., který si byl prohlédnout, a dne 29. 4. 1998 složil žalované zálohu ve výši 50.000,- Kč na výměnu bytu s tím, že při podpisu nové nájemní smlouvy doplatí ještě 300.000,- Kč. O tom bylo sepsáno potvrzení, podle kterého pro případ, že tato výměna nebude realizována z viny zprostředkovatele, je záloha vratná v plné výši nejpozději do 30. 5. 1998. Soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli ústně smlouvu o obstarání věci podle § 733 a násl. obč. zák., o níž obstaratel vydal objednateli písemné potvrzení podle § 734 obč. zák., v němž je uveden předmět obstarání, cena a doba obstarání. K výměně bytu či podpisu nové nájemní smlouvy nedošlo a žalovaná vrátila žalobci dne 10. 9. 1998 pouze 25.000,- Kč. Protože pro rozporné údaje účastníků a svědků nebylo v řízení zjištěno, co bylo obsahem smlouvy v tom smyslu, zda měla být obstarána výměna bytu (čemuž neodpovídá cena sjednaná za obstarání) či koupě bytu (jak tvrdí žalovaná), nelze dovodit, že smlouva nebyla splněna vinou žalované a že tedy žalobci náleží vrácení celé zálohy, a neprokázal-li žalobce konkrétní obsah ujednání účastníků, nelze dovodit ani to, že by šlo o smlouvu neplatnou, a tedy o nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2000, č. j. 11 Co 311/2000-55, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 25.000,- Kč se 17 % úrokem od 31. 5. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry. Dovodil, že nebylo-li prokázáno, co bylo obsahem smlouvy, tj. jaké plnění žalobce požadoval a k jakému plnění se žalovaná zavázala, nebyl s určitostí sjednán předmět obstarání. Ani z potvrzení o složení zálohy ze dne 29. 4. 1998 nevyplývá konkrétní obsah ujednání účastníků ani sjednání odměny za obstarání, nýbrž pouze to, že žalobce uvedeného dne složil zálohu na výměnu bytu , jehož uživatelkou je paní G., a i další zde uvedené ujednání o doplatku ve výši 300.000,- Kč je nejasné a neurčité, neboť není zřejmé, komu a za co měl žalobce tuto částku zaplatit při pouhé výměně nájemního bytu. Vzhledem k tomu, že ujednání mezi účastníky postrádá shodný projev vůle a určitost, nemá tento právní úkon náležitosti ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč. zák., a proto je absolutně neplatný. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná přijala od žalobce částku 50.000,- Kč z neplatného právního úkonu, čímž došlo na její straně k bezdůvodnému obohacení, které je povinna žalobci vydat (§ 451 a násl. obč. zák.).

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. [nesprávně uvedeno § 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř.]. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy podle § 37 obč. zák., neboť účastníci uzavřeli smlouvu o obstarání věci podle § 733 a násl. obč. zák., podle níž měla žalobci zařídit výměnu jeho bytu za větší, na tuto činnost složil žalobce zálohu 50.000,- Kč a při podpisu nové nájemní smlouvy měl doplatit 300.000,- Kč. Výměna se měla uskutečnit do 31. 5. 1998 a protože k ní nedošlo, žalobce požadoval vrácení zálohy. Žalovaná mu vrátila jen částku 25.000,- Kč, jelikož vynaložila značné úsilí i finanční prostředky k zabezpečení jeho požadavku. Nejde proto o bezdůvodné obohacení a nadto došlo k dodatečnému ujednání, že ona vrátí žalobci pouze 25.000,- Kč. O smlouvě o obstarání věci bylo vydáno objednateli písemné potvrzení, v němž je uveden předmět obstarání, cena a doba obstarání; nemůže jít proto o absolutně neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení § 37 obč. zák. a na tom nic nemění skutečnost, že v řízení nebylo beze zbytku prokázáno, co bylo obsahem smlouvy, a nelze ani dovodit, že by smlouva nebyla splněna vinou dovolatelky. Navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření vyvracel důvody dovolání s tím, že souhlasí s názorem odvolacího soudu o neplatnosti obstaravatelské smlouvy, protože nebyly prokázány podstatné náležitosti smlouvy, zejména, zda předmětem obstarání byla výměna bytu či jeho koupě. Jedná se tedy o ujednání neurčité ve smyslu § 37 obč. zák. a poskytnutá záloha 50.000,- Kč zakládá na straně žalované bezdůvodné obohacení jako majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. I v případě platnosti smlouvy je žalovaná povinna zálohu žalobci vrátit, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobce všechny své povinnosti z tohoto smluvního vztahu splnil a že naopak žalovaná do 30. 5. 1998 nesplnila svůj závazek. Ve vyjádření z 21. 12. 2000 uvedla, že bude částku 25.000,- Kč splácet ve splátkách a první splátku 5.000,- Kč žalobci poukázala dne 31. 1. 2001; tím současně uznala svůj závazek vůči žalobci. V řízení nedoložila, jaké kroky v celé záležitosti podnikla, jaké náklady a v jaké výši jí v té souvislosti vznikly, navíc úhrada nákladů nebyla vůbec dohodnuta. Navrhl zamítnutí dovolání.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není opodstatněné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalovaná získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu.

Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Plnění bez právního důvodu předpokládá, že od počátku chyběl právní důvod, na jehož základě jeden z účastníků plnil druhému. Posouzení, zda mezi účastníky jde o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy - ustanovení § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. Těmito znaky je jednak skutečnost, že obohacený získal majetkový prospěch, tj. že mu bylo plněno, a dále, že pro získání tohoto majetkového prospěchu chyběl na jeho straně právní důvod. Při naplnění obou těchto znaků mu vzniká povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání tohoto plnění ( § 456 obč. zák.).

Domáhá-li se žalobce vrácení určité částky s tvrzením, že ji žalované předal, leží na něm důkazní břemeno o tomto tvrzení a je naopak na žalované, která tvrdí, že plnění přijala na základě smluvního ujednání o odměně za činnost, k níž se zavázala, aby prokázala existenci a obsah tvrzené dohody, podle níž byla oprávněna plnění přijmout, popř. podle níž není k vrácení plnění povinna. Jestliže však platná dohoda nebyla neprokázána a nebyl-li v řízení zjištěn ani jiný právní důvod přijetí plnění, znamená to, že právní titul na straně žalované chybí, takže plnění bylo přijato bez právního důvodu.

Podle ustanovení § 733 věty první obč. zák. smlouvou o obstarání věci se obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou věc.

Smlouva o obstarání věci je zvláštním smluvním podtypem smlouvy příkazní. Zákon pro ni nepředepisuje žádné formální náležitosti, může být uzavřena písemně i ústně (vyžaduje se jen písemné potvrzení o uzavření smlouvy podle § 734 obč. zák.), ale vždy musí být určeny strany smlouvy, předmět obstarání a jeho cena, doba, kdy má být obstarání uskutečněno a odměna za obstarání. Touto smlouvou se obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou věc a objednatel je povinen mu poskytnout odměnu za obstarání věci (§ 733 obč. zák.).

Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný tehdy, je-li vyjádření projevu vůle sice po jazykové stránce srozumitelné, avšak nejednoznačný a tím neurčitý je jeho věcný obsah (včetně předmětu ujednání), nelze-li neurčitost obsahu odstranit ani výkladem (§ 35 obč. zák.).

Protože v daném případě účastníci písemně ani ústně jednoznačně nedohodli předmět obstarání, totiž to, co měla žalovaná jako obstaratel pro žalobce jako objednatele obstarat zda výměnu bytu žalobce za větší byt paní G. či koupi tohoto bytu, přičemž tento nedostatek se nepodařilo odstranit ani výkladem, a jak se ukázalo v průběhu řízení před soudy obou stupňů, ani samotným účastníkům nebylo jasné, jaká konkrétní záležitost měla být obstarána, nebyl předmět obstarání smluvními stranami jednoznačně určen, a pro chybějící podstatnou náležitost smlouvy je věcný obsah smlouvy neurčitý. Je proto správný závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o obstarání věci ve smyslu ust. § 37 obč. zák. a o povinnosti žalované vrátit plnění, přijaté na základě neplatné smlouvy.

K námitkám v dovolání o obsahu ujednání účastníků a o jeho platnosti je třeba dodat, že i v takovém případě by obstál závěr o bezdůvodném obohacení žalované. Tvrdí-li dovolatelka, že částka 50.000,- Kč byla zálohou na odměnu obstaratele za obstarání sjednané záležitosti ve stanovené době, pak za situace, že obstaratel objednanou záležitost neobstaral a svůj závazek ze smluvního ujednání nesplnil, nevznikla objednateli povinnost poskytnout mu sjednanou odměnu, k níž se zavázal. Tím odpadl i právní důvod, na jehož základě objednatel zálohově plnil na odměnu obstarateli a záloha podle smlouvy poskytnutá se tak stává bezdůvodným obohacením. Nárok na její vrácení by bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním, jehož právní důvod dodatečně odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.).

Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, jak byl v řízení před soudy obou stupňů zjištěn, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován. Rozhodnutí odvolacího soudu, a tedy i správnost, popř. úplnost jeho skutkových zjištění lze přezkoumat jen na základě skutečností a důkazů obsažených v soudním spise. V dovolacím řízení se dokazování ve věci neprovádí, resp. provádí se jen k prokázání důvodu dovolání (§ 243a odst. 2 o. s. ř.), a nelze proto v něm přihlížet k novým skutečnostem a ohledně nich provádět dokazování. To se týká jak námitky dovolatelky, že mezi stranami došlo k dodatečnému ujednání, že ona žalobci vrátí jen 25.000,- Kč, tak i tvrzení žalobce v jeho vyjádření, že po vydání rozsudku odvolacího soudu žalovaná uznala svůj závazek do důvodu i výše a poukázala mu splátku 5.000,- Kč.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. správný, a proto dovolací soud dovolání žalované zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1, o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 1.375,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 7, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení je zahájeno dnem, kdy soudu došel návrh na jeho zahájení, tj. dnem, kdy soudu došlo dovolání, bylo v daném případě dovolací řízení zahájeno před 1. lednem 2001. Výše odměny za zastupování advokáta byla proto stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátního tarifu.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. července 2002

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu