25 Cdo 269/2004
Datum rozhodnutí: 14.04.2005
Dotčené předpisy: § 236 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 269/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 190.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 153/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2003, č. j. 64 Co 230/2003-94, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 6. 2002, č. j. 18 C 153/99-47, zamítl žalobu na zaplacení částky 190.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Poté, co byl tento rozsudek zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, č. j. 55 Co 276/2002-68, a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 4. 2003, č. j. 18 C 153/99-77, znovu žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl v trestním řízení vedeném Policií ČR, Obvodním úřadem vyšetřování pro P., pod sp. zn. OR 4-165/KP-HK-96, dne 27. 11. 1997 pracovníky kriminální policie vyzván, aby vydal věc pocházející z trestné činnosti, konkrétně počítač, který koupil dne 29. 11. 1996 od B. Č. za 50.000,- Kč na základě smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku. Žalobce počítač orgánům činným v trestním řízení vydal, a přestože s poukazem na ustanovení § 446 obch. zák. uplatňoval své vlastnické právo, byl počítač vrácen obchodní společnosti Intergraph ČR, jíž byl odcizen. V tom, že za této situace nebylo postupováno podle § 80 trestního řádu, shledal soud nesprávný úřední postup Policie ČR. Nárok žalobce na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, však nepovažoval za důvodný, neboť žalobce nebyl vlastníkem počítače, i když uzavřel kupní smlouvu podle obchodního zákoníku, podle jehož ustanovení § 446 v tehdejším znění kupující nabýval vlastnické právo k věci i v případě, kdy prodávající nebyl jejím vlastníkem, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Po zhodnocení všech provedených důkazů soud dovodil, že podmínky citovaného ustanovení pro nabytí věci od nevlastníka splněny nebyly, protože žalobce věděl, že počítač kupuje za cenu odpovídající zlomku jeho skutečné hodnoty od osoby, která s ním neuměla zacházet a neměla k němu žádné doklady; v kombinaci s tím, že žalobce sám připustil, že uzavřením kupní smlouvy podle obchodního zákoníku se jistil právě z pohledu ustanovení § 446 obch. zák., považoval soud za vyloučené, aby byl žalobce v dobré víře ohledně vlastnictví prodávající k počítači, naopak si byl vědom toho, že prodávající vlastnicí počítače nebyla.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2003, č. j. 64 Co 230/2003-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním i právními závěry soudu prvního stupně a s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/2001, doplnil, že v případě pochybností o dobré víře ve smyslu ustanovení § 446 obch. zák. musí kupující doložit, že využil všechny dostupné prostředky, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně vlastníkem převáděné věci. V posuzovaném případě, kde takové pochybnosti dány jsou, žalobce v tomto směru nic nepodnikl a sám navrhl uzavření kupní smlouvy podle obchodního zákoníku z důvodu zvýšení právní jistoty za situace, kdy prodávající nabízela za podstatně nižší cenu počítač, který neuměla nastartovat, neznala heslo a neměla k němu žádné doklady.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž za otázku zásadního právního významu považuje výklad ustanovení § 446 obch. zák., který odvolací soud provedl v rozporu s hmotným právem. Dovolatel namítá, že tímto ustanovením, jehož dopad je vyloučen pouze nade vší pochybnost prokázanou vědomostí kupujícího, že prodávající není vlastníkem věci, je chráněn i velmi neopatrný nabyvatel, který uzavřel kupní smlouvu za okolností, z nichž by soudnému a opatrnému kupujícímu muselo být jasné, že prodávající není vlastníkem věci. Vytýká odvolacímu soudu, že potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv skutečnost, že žalobce věděl o tom, že kupuje předmětný počítač od nevlastníka, prokázána nebyla. Žalobce své vlastnické právo doložil řádnou kupní smlouvou, jejíž platnost nebyla zpochybněna, přičemž v řízení bylo prokázáno, že ani prodávající nevěděla o tom, že disponuje odcizenou věcí. Takovou vědomost proto nelze přisuzovat ani žalobci, a to ani s odkazem na skutečnost, že smlouvu uzavřel v režimu obchodního zákoníku. Svou dobrou víru, že prodávající je oprávněna věc prodat, dokládá žalobce též skutečností, že s požadavkem na opravu závady se obrátil podle štítku na počítači přímo na původního vlastníka, což by v opačném případě jistě neučinil. Odvolací soud podle dovolatele v rozporu s ustanovením čl. 11 Listiny základních práv a svobod zpochybnil jeho vlastnické právo, které nabyl postupem za použití povolené volby práva, a v důsledku nerespektování ustanovení § 446 obch. zák. nesprávně posoudil právní otázku nabytí vlastnického práva. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně; protože po předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně shodně, nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že žalobce nemá právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem Policie ČR při vydání a vrácení věci důležité pro trestní řízení, neboť se nestal vlastníkem počítače, který na výzvu vydal a který byl následně vrácen tomu, jemuž byl odcizen; tento závěr soud opřel o skutkové okolnosti při uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a B. Č., z nichž dovodil, že nenastaly podmínky předpokládané ustanovením § 446 obch. zák. pro nabytí vlastnického práva od nevlastníka. Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí právě se závěrem, že v době uzavření kupní smlouvy věděl, že prodávající není vlastníkem převáděné věci. Dovozuje, že na základě provedených důkazů je namístě učinit naopak závěr, že o tom nevěděl, spatřuje tedy nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v tom, jak byl zjištěn skutkový stav v projednávané věci. Dovolatel napadá především hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů, předkládá svou vlastní představu o hodnocení důkazů, z nichž dovozuje opačný skutkový závěr, a na základě odlišného skutkového stavu věci vykládá ustanovení § 446 obch. zák. ve svůj prospěch, tj. tak, že nabyl vlastnické právo od nevlastníka, neboť o uvedené okolnosti nevěděl. Je tedy zřejmé, že ve skutečnosti dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu ohledně skutkových zjištění v otázce vědomosti kupujícího ve smyslu ustanovení § 446 obch. zák., nikoliv ohledně právního posouzení věci, a že skutečným obsahem dovolání je tak námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.); tato okolnost však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto jeho dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. dubna 2005

JUDr. Petr Vojtek,v.r.

předseda senátu