25 Cdo 2687/2009
Datum rozhodnutí: 14.07.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



25 Cdo 2687/2009

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce PhDr. J. H. , zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem Praha 4, Zelený pruh 95/97, proti žalovanému Mgr. P. O. , o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 25 C 184/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 29. 1. 2009, č.j. 23 Co 478/2008-219, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám Mgr. Zbyška Jaroše, advokáta se sídlem Praha 4, Zelený pruh 95/97, do tří dnů od právní moci usnesení. O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 466.611,- Kč s příslušenstvím, kterou mu měl způsobit žalovaný jako advokát při zastupování v soudním sporu vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 5/96 tím, že neuplatnil námitku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, nezpochybnil přechod závazku k úhradě smluvní pokuty a opožděně podal odvolání.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. 6. 2008, č.j. 25 C 184/2006-186, uložil žalovanému zaplatit žalobci 466.611,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že žalovaný jako advokát zastupoval žalobce ve sporu vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 5/96, který byl ukončen vydáním rozsudku ze dne 23. 6. 2000, jímž bylo žalobci uloženo zaplatit společnosti VEBA, textilní závody a.s., (dále jen VEBA) z titulu náhrady kupní ceny za dodané zboží jistinu 816.293,- Kč, smluvní pokutu 1.061.580,- Kč a náklady řízení 75.116,- Kč. V řízení před soudem prvního stupně nevznesl žalovaný námitku, že smluvní pokuta na žalobce v důsledku privatizace státního majetku nepřešla, a žalovaným podané odvolání bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 26. 4. 2001, č.j. 22 Co 183/2001-77, odmítnuto pro opožděnost. Soud konstatoval, že smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky, ale je naopak samostatným majetkovým nárokem, proto soud v původním řízení by musel na základě námitky dospět k závěru, že smluvní pokuta nemohla v daném případě přejít na žalobce spolu se závazkem společnosti VEBA ve výši 816.293,- Kč. Soud dále dovodil, že pokud žalovaný jako zástupce tuto námitku v řízení před soudem prvního stupně nevznesl, pak by ji zcela jistě mohl vznést v řízení před odvolacím soudem, pokud by ovšem bylo odvolání proti napadenému rozsudku podáno včas a odvolací soud by se jím zabýval. Soud dospěl k závěru, že žalovaný pochybil při výkonu advokacie a jako zástupce způsobil žalobci škodu tím, že v daném řízení porušil své povinnosti advokáta vyplývající z § 16 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Přisouzená částka představuje srážky ze mzdy žalobce provedené soudním exekutorem ve prospěch oprávněné společnosti VEBA do 15. 1. 2007.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. 1. 2009, č.j. 23 Co 478/2008-219, potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný zastupoval žalobce v řízení sp. zn. 7 C 5/96 jako advokát a žalobce prokázal vznik škody, neboť na základě rozsudku vydaného v uvedeném řízení bylo žalobci exekučně sraženo ze mzdy 681.929,- Kč. Usnesením okresního soudu byla exekuce zastavena v rozsahu celé jistiny a částečně ohledně smluvní pokuty, vymožené srážky tedy představovaly právě úhradu smluvní pokuty. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 6. 2000, č.j. 7 C 5/96-32, mohlo být úspěšné, nebýt pochybení žalovaného, který je podal opožděně. Odvolací soud tehdy mohl dospět k jinému závěru ohledně smluvní pokuty, neboť ujednání o smluvní pokutě bylo neurčité a nesrozumitelné, a proto neplatné. Podle odvolacího soudu nárok na zaplacení smluvní pokuty platně nevznikl, přesto právě smluvní pokuta byla exekučně vymáhána. Jestliže nevznikl nárok na smluvní pokutu, nemohl také přejít v souvislosti s privatizovaným majetkem podle § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, který obsahuje speciální úpravu přechodu závazků ze zákona, pro které bylo rozhodné, zda byla dána souvislost s privatizovaným majetkem, a nikoliv to, zda šlo o příslušenství pohledávky.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodu upraveného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel ve výkladu § 15 zákona č. 92/1991 Sb., na základě něhož soudy prohlásily přechod pasivních závazků za neplatný pro neuvedení jejich konkretizace v dohodě o převodu majetku na žalobce, zatímco přechod aktivních závazků a hmotného majetku považovaly za platný. Vytýkal soudům též nezapočítání výnosů žalobce z privatizace prodejem převzatého státního majetku a výnosů z aktivních závazků proti žalobou uplatněnému nároku. Tvrdil, že žalobci žádná škoda nevznikla, když peněžní prostředky na úhradu závazku vůči věřiteli - společnosti VEBA převzatého ve smyslu § 15 zákona č. 92/1991 Sb. měl žalobce v dubnu 1993 k dispozici, nedošlo by pak k nárůstu příslušenství nad objem jistiny. Označil ujednání o smluvní pokutě za platně uzavřené. Dovolává se též závěrů skutkově obdobného sporu, který řešil Nejvyšší soud pod sp. zn. 29 Odo 866/2005. Konečně namítá, že v předcházejícím sporu vedeném před Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 63/2006, v němž vystupovaly strany v obráceném pořadí, se domáhal zaplacení odměny za zastupování žalobce v jiném sporu v částce 490.367,- Kč, soud však žalobu zamítl z důvodu zápočtu vymáhané částky na náhradu škody. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žádal též pozastavení vykonatelnosti dovoláním napadených rozhodnutí.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěrem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci přiznán nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení. Uvedl, že smluvní pokuta nebyla smlouvou ze dne 3. 3. 1992 platně sjednána a neměla být v žádném případě společnosti VEBA přiznána, přičemž žalovaný tyto skutečnosti v řízení sp. zn. 7 C 5/96 měl a mohl namítnout a toto pochybení bylo zcela jednoznačně příčinou vzniku škody na straně žalobce.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení, který má právnické vzdělání ve smyslu § 241 odst. 1, 2 písm. a) o. s. ř., směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

V posuzované věci žalovaný nevymezil žádnou právní otázku, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně významným ve výše uvedeném smyslu.

Přípustnost dovolání nelze v dané věci založit námitkou nesprávného právního posouzení důsledků konkrétních smluvních ujednání mezi žalobcem a společností VEBA (dohoda o převodu státního majetku a ustanovení o sjednání smluvní pokuty) opírající se o jedinečný skutkový základ věci, jehož právní posouzení postrádá nezbytný přesah do širší rozhodovací praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 33 Odo 827/2003, nebo ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 241/2005).

Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 866/2005, vydané ve skutkově obdobném sporu, není přiléhavý, neboť v dané věci dovolací soud dovolání odmítl pro absenci otázky zásadního právního významu, tj. nedošlo k meritornímu přezkumu věci.

Z tohoto důvodu napadené rozhodnutí nelze považovat za zásadně právně významné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12.360,-Kč včetně 20 % DPH (§ 3 odst. 1 bod 5 ve spojení s § 10 odst. 3 a § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, a § 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 14. července 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu