25 Cdo 2678/2009
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 8 odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb.




25 Cdo 2678/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce T. R. , zastoupeného JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem se sídlem v Podbořanech, Masarykovo nám. 14, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 29.917,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 27 C 56/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009, č.j. 21 Co 461/2008-44, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 7. 2008, č.j. 27 C 56/2007-29, zamítl žalobu proti státu na zaplacení 29.917,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 1. 9. 2004 bylo vůči žalobci zahájeno trestní stíhání pro skutky, ve kterých byly spatřovány trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 a 2 trestního zákona, násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle § 197a odst. 1 trestního zákona, přičemž usnesení o zahájení trestního stíhání byla doručena obhájci žalobce dne 2. 9. 2004 a žalobci dne 3. 9. 2004 a usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona ze dne 3. 11. 2004 bylo doručeno obhájci dne 4. 11. 2004 a žalobci dne 5. 11. 2004. Žalobce byl následně soudem zproštěn obžaloby pro skutky, ve kterých byly spatřovány trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 a 2 trestního zákona a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl obžalovaný stíhán. Trestní věc žalobce ohledně skutku, ve kterém byl spatřován trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 trestního zákona, byla postoupena Městskému úřadu v Podbořanech, neboť by se mohlo jednat o přestupek podle zákona č. 200/1990 Sb. Škoda je představována částkou, kterou musel žalobce zaplatit advokátovi za svoji obhajobu. Žalobce uplatnil předběžně svůj nárok u Ministerstva spravedlnosti, které žádosti nevyhovělo. Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a dovodil, že nárok žalobce je nárokem na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, tedy nárokem z nezákonného rozhodnutí, v daném případě z usnesení o zahájení trestního stíhání. Podle § 8 odst. 2 tohoto zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí opravný prostředek, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Uzavřel, že žalobce nesplnil podmínku využití řádné procesní obrany, jež je jedním ze základních předpokladů vzniku nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a ani v námitkách uváděných žalobcem nelze spatřovat důvody zvláštního zřetele hodné, které by nepodání stížnosti odůvodňovaly.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2009, č.j. 21 Co 461/2008-44, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že soud prvního stupně posoudil projednávanou věc správně a nelze mu vytýkat protiústavnost ani nezákonnost, ba ani alibistický a přehnaně formalistický a pozitivistický přístup. Přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že právo na náhradu škody lze uplatnit pouze za určitých podmínek a v daném případě tyto podmínky splněny nebyly.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam spatřuje dovolatel v otázce, zda podání stížnosti proti zahájení trestního stíhání je nezbytnou podmínkou pro úspěšné uplatnění práva na náhradu škody proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. v případě, že obviněný byl obžaloby zproštěn nebo došlo k zastavení trestního stíhání. Dovolatel opětovně zdůrazňuje, že v třídenní lhůtě nemohl stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání jakkoli odůvodnit, že podání stížnosti by bylo pouhou formalitou, odsouzenou k neúspěchu, neboť policejní orgán vydání předmětného usnesení konzultuje s dozorujícím státním zástupcem, který zahájení trestního stíhání fakticky potvrzuje. Dovolatel označuje aplikaci ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. ze strany soudů za přehnaně formalistickou a pozitivistickou. Odkazuje též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1548/2006, který dovodil, že obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, nelze nepřiznat náhradu škody způsobené mu trestním stíháním jenom proto, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovoláním napadené rozhodnutí spočívá především na závěru, že odpovědnost státu za škodu není v daném případě dána proto, že žalobce nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Tento závěr je v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2010. Tento názor je založen na úvaze, že je věcí každého účastníka řízení, aby nejprve využil prostředky, které mu procesní předpis dává, aby odvrátil účinky nepříznivého rozhodnutí, a jde k jeho tíži, pokud tak neučinil, ačkoliv mu v tom nebránily žádné závažné důvody. Toto rozhodnutí postupem podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, odstranilo nejednotnost v posuzování uvedené otázky, jež se projevila odlišným názorem ojediněle vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1548/2006, na který dovolatel odkazuje. Dovolací soud nemá důvod se od rozhodnutí velkého senátu v nyní projednávané věci odchýlit.

Přesvědčení dovolatele, že by podání opravného prostředku bylo bezvýsledné, nečiní samo o sobě jeho případ zvláštního zřetele hodným ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Zároveň nelze přehlédnout, že přiznání náhrady škody není podmíněno úspěšností podaného opravného prostředku. Při splnění ostatních zákonných předpokladů zákon podmiňuje nárok poškozeného na náhradu škody využitím opravného prostředku bez ohledu na to, jak o něm bylo rozhodnuto. Ostatně pokud by stížnost žalobce proti usnesení o vznesení obvinění byla úspěšná, náklady obhajoby, jejichž náhrady se domáhá, by mu ani nevznikly, popř. by nevznikly v takové výši, jak se stalo.

Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí směřuje proti rozhodnutí, proti němuž dovolání není přípustné. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za užití § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu