25 Cdo 267/2009
Datum rozhodnutí: 12.07.2011
Dotčené předpisy: § 420 obč. zák.




25 Cdo 267/2009


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce JUDr. J. M. , zastoupeného JUDr. Janem Bujnochem, advokátem se sídlem Ostrava - Svinov, Poslanecká 77, proti žalovanému M. W. , zastoupenému JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Poruba, Hlavní 1023/55, o 629.016,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 C 687/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2008, č. j. 42 Co 234/2008-217, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 9. 2007, č. j. 21 C 687/2001-185, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 441.434,50 Kč s 11 % úrokem z prodlení od 12. 9. 2000 do zaplacení, co do částky 187.581,50 Kč s 11 % úrokem z prodlení od 12. 9. 2000 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalovaný na základě smlouvy o nájmu, uzavřené na dobu určitou do 15. 6. 1998, užíval od roku 1996 nebytové prostory ve vlastnictví O. Š. za účelem provozování restaurace. Po prohlášení konkursu na majetek O. Š. dne 14. 12. 1998, správce konkursní podstaty sepsal nemovitost, ve které se nacházejí prostory užívané žalovaným, do konkursní podstaty a vyzval žalovaného k vyklizení prostor do 31. 7. 2000. Od 16. 6. 1998 žalovaný užíval nebytový prostor bez právního důvodu, na výzvu k vyklizení ze dne 19. 7. 2000 nereagoval a prostory začal vyklízet až poté, kdy žalobce učinil kroky vedoucí ke znemožnění provozu restaurace, k úplnému vyklizení však nedošlo. Dne 16. 8. 2000 byl žalobce informován o zdemolování nebytových prostor. Žalovaný uzamkl nebytový prostor, když jej 4. 8. 2000 opustil, avšak vzhledem k tomu, že byl povinen vrátit nebytový prostor ve stavu, v jakém ho převzal s přihlédnutím k obvyklému opotřebení, a řádně ho nepředal, soud dovodil, že je odpovědný podle § 420 obč. zák. za vzniklou škodu. Do řízení na místo žalujícího správce konkursní podstaty vstoupil v r. 2003 nynější žalobce, jemuž byla pohledávka za žalovaným smluvně postoupena. Při stanovení výše škody způsobené na stavebních prvcích objektu restaurace (384.976,- Kč) soud vycházel ze znaleckého posudku, a protože po dobu oprav nebylo možno objekt užívat, určil výši ušlého nájemného (56.458,50 Kč).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 8. 2008, č. j. 42 Co 234/2008-217, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrdil a změnil jej ohledně 11 % úroku z prodlení od 12. 9. 2000 do 9. 9. 2000 a 7 % úroku z prodlení od 10. 9. 2002 do zaplacení z částky 441.434,50 Kč tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a plně se ztotožnil i s jeho závěrem, že žalovaný užíval nebytové prostory bez právního důvodu, k jejich devastaci došlo v době před jejich úplným vyklizením a vrácením klíčů. Všechny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák. byly splněny. K námitkám žalovaného ohledně výše škody soud poukázal na znalecký posudek, z nějž vyplývá, že škoda byla způsobena především na stavebních prvcích, nikoliv na interiéru, tudíž zcela bezvýznamné jsou námitky žalovaného, že nebylo prokázáno, co on převzal, jaký byl stav nebytového prostoru a že do restaurace vnesl vlastní prostředky (vnitřní vybavení restaurace). Protože žalobce neprokázal, že žalovaného vyzval k plnění před podáním žaloby, uložil žalovanému zaplacení úroku z prodlení teprve ode dne následujícího po řádném vyzvání, nikoliv ode dne sepisu žaloby.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení). Namítá, že ihned poté, co mu byla žalobcem přerušena dodávka vody a elektrické energie, a tím zastavena hostinská činnost, nebytové prostory vyklidil. Nemůže tak být odpovědný za škody vzniklé až po vyklizení prostor, v nichž si ponechal pouze část svého vybavení. Pokud soudy obou stupňů dovodily, že bylo jeho povinností vrátit nebytové prostory ve stavu, v jakém je převzal, namítá, že žalobce nedoložil, v jakém stavu mu byl nebytový prostor předán, a že poškozený majetek je vlastnictvím úpadce, když nebylo doloženo datum pořízení vybavení a zaplacení faktur. Namítá, že splnil svou povinnost podle § 415 obč. zák. tím, že nebytové prostory řádně uzamkl. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, projednal dovolání a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak než v předchozím jeho rozhodnutí proto, že soud byl vázán právním názorem odvolacího soudu ve zrušujícím usnesení ze dne 5. 12. 2006, č. j. 42 Co 430/2006-159, je dovolání žalovaného přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Nesprávné právní posouzení, jež žalovaný uplatňuje jako dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., spočívá v tom, že soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na správně zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Z tohoto hlediska a ostatně ani z hlediska námitek dovolatele nelze odvolacímu soudu vytknout pochybení. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, žalovaný po skončení nájemního vztahu nebytové prostory užíval, na výzvu je žalobci nepředal, v rozhodném období měl do nich přístup (disponoval klíči, jež žalobci neodevzdal) a měl v nich uskladněny své věci. Vzhledem k rozsahu poškození na stavebních prvcích, za něž je požadována náhrada, je zřejmé, že stav, v jakém žalovaný prostory převzal, když v nich začal provozovat restauraci, není totožný se stavem, v jakém je opustil.

K námitce žalovaného, že žalobce neprokázal, že byl poškozen jeho majetek, je třeba uvést, že v dané věci se nejedná o škodu na vybavení provozovny, ale o škodu způsobenou přímo na nemovitosti a jejích součástech, a v tomto směru je vlastnictví nemovitosti nesporné

Okolnost, že žalovaný při odchodu dne 4. 8. 2000 nebytové prostory uzamkl, neznamená, že prokázal, že škodu nezavinil ve smyslu § 420 odst. 3 obč. zák. Po dobu užívání prostor byl odpovědný za stav objektu, v němž se zdržoval i v době, kdy k tomu již neměl oprávnění.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl .

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. července 2011
JUDr. Marta Škárová , v. r. předsedkyně senátu