25 Cdo 2667/2005
Datum rozhodnutí: 27.06.2007
Dotčené předpisy:




25 Cdo 2667/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D. v právní věci žalobce Mgr. F. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. V. F., o zaplacení částky 1.600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 63/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci, ze dne 26. dubna 2005, č. j. 40 Co 1142/2004-84, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Šumperku rozsudkem pro uznání ze dne 29. 7. 2003, č. j. 16 C 63/2003-19 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1.600.000,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 1. 8. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se domáhal přisouzení výše uvedené částky s odůvodněním, že žalovanému jako advokátovi udělil dne 11. 9. 1997 plnou moc k tomu, aby vymohl finanční ztráty na žalobcově společníku z podnikání, který je žalobci způsobil, a žalovaný přesto, že žalobce ubezpečoval, že s jeho společníkem jedná, zůstal nečinný, neinformoval žalobce, že může dojít k promlčení jeho nároku a zavinil, že k promlčení nároku skutečně došlo. Ve věci byl vydán platební rozkaz, v němž byl žalovaný vyzván k vyjádření, podá-li proti platebnímu rozkazu odpor, a byl poučen ve smyslu ust. § 153a o. s. ř. ve spojení s ust. § 114b odst. 5 o. s. ř., že pokud se ve lhůtě 30 dnů nevyjádří, může být vydán rozsudek pro uznání. Žalovanému byl platební rozkaz spolu s výzvou a poučením doručen dne 9. 6. 2003 a lhůta k podání vyjádření v délce 30 dnů ode dne podání odporu marně uplynula dne 23. 7. 2003. Za této situace soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žalobce svá žalobní tvrzení prokazuje vyúčtováním provozu hracích automatů (předmět společného podnikání se společníkem) za roky 1995, 1996 a 1997, seznamem a vyčíslením hodnot převzatého zboží a zařízení a korespondencí se žalovaným.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 4. 2005, č. j. 40 Co 1142/2004-84, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro uznání o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 1.600.000,- Kč spolu s 5,5 % úrokem z prodlení od 1. 8. 2002 do zaplacení se nevydává. Odvolací soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky k výzvě soudu podle § 114b odst. 2 o. s. ř., neboť nebyly splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, odvolací soud dovodil, že výzvu podle § 114b odst. 2 o. s. ř. lze sice vydat vždy, jestliže soud ve věci rozhodl platebním rozkazem, avšak podmínky vydání této výzvy ve spojení s platebním rozkazem jsou přísnější, neboť výzvu lze vydat pouze v případě, že byly splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu, tedy že předmětem žalobního nároku je peněžité plnění a právní posouzení skutečností uvedených žalobcem vede k závěru, že žaloba je důvodná v plném rozsahu. V daném případě však žalobní nárok nevyplývá plně ze žalobních tvrzení a v žalobě nejsou tvrzeny všechny skutečnosti, s nimiž aplikovatelná právní norma (§ 24 zákona o advokacii) spojuje vznik odpovědnosti žalovaného za škodu. Vylíčení vzniku škody v souvislosti s výkonem advokacie je uvedeno nedostatečně, zejména ohledně obsahu dohody o plné moci mezi žalobcem a žalovaným a ohledně pokynů žalobce udělených žalovanému, takže na základě údajů uvedených v žalobě nelze posoudit právní základ nároku a ani důvodnost nároku z hlediska jeho výše, zejména pokud jde o požadovaný podíl na zisku. Protože uplatněné právo na náhradu škody v požadované výši ze žaloby nevyplývá, nebyly splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu a tím ani podmínky pro vydání usnesení o výzvě k vyjádření podle ust. § 114b odst. 2 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Vadu řízení dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně i z jiných důvodů, než které žalovaný namítal, a v průběhu odvolacího řízení neupozornil žalobce na to, že žaloba vykazuje vady, a tím ho fakticky zbavil možnosti tyto vady napravit. Nesprávnost právního posouzení dovolatel spatřuje v závěru odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu, a dovozuje, že všechny podmínky pro vydání platebního rozkazu, které jsou zakotveny v § 172 o. s. ř., byly splněny a soud prvního stupně také platební rozkaz vydal. Je přesvědčen, že tvrzení o tom, co bylo obsahem dohody o plné moci a jaké příkazy žalovanému dal, vyplývají již z původní žaloby bez nutnosti jejich doplnění. Žalovaný nerozporoval, že by žalobce v předmětné věci zastupoval, byl povinen postupovat podle zákona o advokacii a podle etických norem České advokátní komory a měl žalobcova práva ochránit, zejména před promlčením, avšak ze žaloby je zřejmé, že žalovaný žalobcův nárok nevymáhal a neodborným postupem ho nechal promlčet. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, neboť ten byl povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda byly splněny podmínky k vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání a v této souvislosti se rovněž musel zabývat tím, zda byly splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu. Podle názoru žalovaného jsou žalobní tvrzení o rozhodných skutečnostech nepřesná, nepravdivá a nepravděpodobná, a žalovaný souhlasí s názorem odvolacího soudu, že jestliže nebyly splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu, nebyly splněny ani podmínky pro vydání výzvy podle § 114b odst. 2 o. s. ř. a tím ani podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Poukazuje na to, že jeho odpovědnost jako advokáta skončila rozhodnutím ČAK o tříletém přerušení jeho působnosti jako advokáta a pokud odpovědnost takto zanikla ještě před skončením běhu promlčecí doby, byla by samotná žaloba zcela nedůvodná. Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání žalobce zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas účastníkem řízení zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

Dovolatel v prvé řadě odvolacímu soudu vytýká vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny.

Podle § 212a odst. 1 o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 205 odst. 2). Podle § 212a odst. 4 o. s. ř. rozsudek pro uznání a rozsudek pro zmeškání odvolací soud přezkoumá jen z důvodů uvedených v § 205b.

Podle § 205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, 153b).

Podle § 114b odst. 1, věty první, o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2, místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení.

Podle § 114b odst. 2 o. s. ř. usnesení podle odstavce 1 může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tomto případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu.

Podle § 172 odst. 1, věty první, o. s. ř. může soud i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz jen tehdy, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem.

Jak z výše uvedených ustanovení vyplývá, zákon omezuje důvody, z nichž lze rozsudek pro uznání v odvolacím řízení přezkoumat, kromě vad dle ust. § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. na přezkum předpokladů pro vydání tohoto rozsudku. Těmito předpoklady se odvolací soud v dané věci z úřední povinnosti zabýval, nehledě k tomu, že žalovaný v odvolání jako odvolací důvod uvedl, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, jak má na mysli ust. § 114b o. s. ř. a namítal, že předložené důkazy jsou natolik nepřezkoumatelné, že z nich nelze dovodit přesnou částku nárokované škody a že soud rozhodl o sporném nároku, který vůbec neexistuje, a uplatnil tak odvolací důvod podle § 205b o. s. ř. Soud tedy nepochybil, pokud z tohoto důvodu napadený rozsudek pro uznání přezkoumal, a to i z hlediska jiného právního názoru, než jaký prezentoval žalovaný v odvolání.

K námitce dovolatele, že odvolací soud jej měl vyzvat k opravě a doplnění žaloby, je třeba uvést, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že o nároku uplatněném žalobou nebylo možno rozhodnout platebním rozkazem podle § 172 o. s. ř., nebyl povinen v odvolacím řízení žalobce vyzývat k doplnění žaloby, neboť úkolem soudu v odvolacím řízení bylo přezkoumávat podmínky pro vydání napadeného rozsudku pro uznání na základě odvolání, které nevykazovalo žádné vady, a výzva k doplnění žaloby byla v tomto případě záležitostí soudu prvního stupně.

S názorem odvolacího soudu, že předpokladem vydání výzvy podle § 114b odst. 2 o. s. ř. je splnění podmínek pro vydání platebního rozkazu, se dovolací soud plně ztotožňuje.

Z ustanovení § 114b odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že soud může usnesením podle odstavce 1 žalovanému uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil, vždy, jestliže o nároku uplatněném v žalobě rozhodl v souladu se zákonem platebním rozkazem. Usnesení podle § 114b odst. 2 o. s. ř., na rozdíl od jeho odstavce 1, tedy předpokládá, že za splnění podmínek podle § 172 o. s. ř. je vydán platební rozkaz a s ním může být spojena výzva k vyjádření. Povinnost žalovaného vyjádřit se ve věci a připojit listinné důkazy, popřípadě označit důkazy k prokázání tvrzení, je žalovanému ukládána podmíněně , tedy za předpokladu, že podá proti platebnímu rozkazu odpor. Jestliže lze vydat platební rozkaz jen za situace, že žalobní nárok vyplývá ze žalobních tvrzení, jsou pro vydání usnesení při rozhodnutí věci platebním rozkazem (§ 114b odst. 2 o. s. ř.) stanoveny v tomto směru přísnější požadavky než v případě výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř.

Platební rozkaz lze vydat jen v případě, je-li předmětem žalobního nároku peněžité plnění a právní posouzení skutečností uvedených žalobcem vede k závěru, že žaloba je důvodná v plném rozsahu. Uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem pouze v případě, že jejich posouzení samo o sobě vede k právnímu závěru o důvodnosti žalobního návrhu. Platebním rozkazem lze tedy rozhodnout jen tak, že žalobě bude zcela vyhověno; zamítnutí žaloby, byť jen zčásti, je formou platebního rozkazu vyloučeno.

Nelze souhlasit s námitkou dovolatele, že již v žalobě byly uvedeny všechny skutečnosti, které svědčí o oprávněnosti jeho nároku co do důvodu i výše, naopak je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že v žalobě nebyly uvedeny všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku z hlediska hmotného práva tak, aby z nich oprávněnost žalobcova nároku v plné výši jednoznačně vyplývala. Posoudit důvodnost uplatněného nároku na náhradu škody způsobené advokátem, jenž spočívá ve ztrátě pohledávky žalobce proti jeho dlužníkovi, lze na základě skutkových tvrzení, z nichž je zřejmé, že žalovaný advokát, dle obsahu plné moci a pokynů klienta byl povinen konkrétní právní službu poskytnout a pokud by ji bezchybně poskytl, žalobce by v plné míře dosáhl uspokojení své pohledávky od svého dlužníka, zatímco v důsledku pochybení advokáta je jeho pohledávka vůči dlužníkovi nevymožitelná. Znamená to mít k dispozici nejen skutkové údaje pro závěr o právním posouzení vztahu mezi žalobcem a jeho dlužníkem, ale též pro závěr o příčinné souvislosti mezi tvrzenou nečinností žalovaného a definitivní ztrátou pohledávky žalobce vůči jeho dlužníkovi.

Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné.)

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. června 2007

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu