25 Cdo 2625/2003
Datum rozhodnutí: 01.09.2004
Dotčené předpisy: § 118a odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 118a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb.




25 Cdo 2625/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. N., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice K. p. c. p., o zaplacení 709.139,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 248/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2003, č. j. 20 Co 239/2003-96, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem K. p. c. p. (dále KCP ), spočívajícím v tom, že KCP zanedbala dozor nad společností P. I., a. s., s níž měl žalobce uzavřenou smlouvu o správě portfolia, na jejímž základě spravovala jeho prostředky a cenné papíry, dopouštěla se však při tom nezákonných postupů, na její majetek byl prohlášen konkurs a portfolio nebylo žalobci předáno ani vyúčtováno, čímž mu vznikla škoda, jejíž náhrady se domáhá. K 18. 5. 2001 měl žalobce vůči společnosti P. I., a. s. pohledávku ve výši 14.003,53 USD (tržní hodnota jeho akcií spravovaných touto společností) a ve výši 17.370,21 USD z nezúčtované hotovosti na jeho účtu u této společnosti.



Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 1. 2003, č. j. 30 C 248/2001-72, žalobu na zaplacení částky 709.139,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 10. 11. 1999 uzavřel se společností P. I., a. s. (dále jen PI ) smlouvu o správě portfolia, na majetek této společnosti byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2001, č. j. 91 K 12/2001-7, prohlášen konkurs s účinky ke dni 1. 6. 2001. Dne 13. 6. 2001 žalobce uplatnil v konkursním řízení přihláškou svou pohledávku ve výši 698.369,30 Kč, která byla uznána správkyní konkursní podstaty v plné výši. V náhradovém řízení před soudem v USA správkyně konkursní podstaty PI vymáhá na americkém makléři A. B. W. náhradu škody ve výši 30 milionů Kč. Žalobce se v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 28/2002 domáhá vyloučení akcií a peněžních prostředků, které jsou dle výpisu PI na jeho účtu, z konkursní podstaty. Dne 10. 5. 2001 zahájila K. p. c. p. s PI správní řízení dle § 47 písm. c) zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech. Soud dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal vznik škody. Žalobce je konkursním věřitelem úpadce PI, ve smyslu § 20 zákona o konkursu a vyrovnání uplatnil vůči úpadci svůj nárok, jeho pohledávka nebyla popřena, konkursní řízení vedené na majetek PI dosud neskončilo a není znám jeho výsledek, a není tedy známo, zda pohledávka žalobce vůči úpadci bude uspokojena, v jaké výši, popř. zda mu bude poskytnuta náhrada z garančního fondu obchodníků s cennými papíry. Ke dni vyhlášení rozsudku žalobci škoda nevznikla a okolnost, že žalobce nemůže svými pohledávkami vůči PI disponovat, neznamená vznik škody. Soud prvního stupně proto žalobu pro předčasnost zamítl, aniž se zabýval tím, zda se KCP dopustila nesprávného úředního postupu.



K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2003, č. j. 20 Co 239/2003-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Smlouvou o správě portfolia uzavřené 10.11.1999 mezi žalobcem a PI byl založen právní vztah a v prvé řadě v jeho rámci se žalobce musí vypořádat se svým dlužníkem. Na majetek PI byl prohlášen konkurs a protože právě k tomuto vypořádání směřuje konkursní řízení, v němž žalobce uplatnil svou pohledávku vůči úpadci, bude teprve po skončení konkursního řízení zřejmé, zda jeho nárok proti dlužníkovi bude uspokojen a v jaké výši, popřípadě k uspokojení pohledávky žalobce může dojít plněním ze zákonného pojištění prostřednictvím garančního fondu obchodníků s cennými papíry. Dokud nebudou vypořádány nároky ze závazkového vztahu mezi žalobcem a PI, vyplývající ze smlouvy o správě portfolia, je předčasná úvaha o vzniku škody na straně žalobce v souvislosti s úpadkem jeho dlužníka i o tom, zda a kdo za ni odpovídá. Námitky žalobce, že řízení je zatíženo vadami, neboť žalobce nebyl řádně vyzván k doplnění tvrzení podle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. a řízení mělo být s ohledem na probíhající konkursní řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušeno, odvolací soud neshledal důvodnými. Výzva soudu dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. nebyla na místě, neboť tato výzva má být užita pouze tehdy, když soud věc právně kvalifikuje jinak než žalobce v žalobě a z tohoto důvodu vznikne potřeba doplnit vylíčení rozhodných skutečností, což však nebyl tento případ, a za situace, kdy není splněn základní předpoklad odpovědnosti za škodu, nejsou podmínky pro přerušení řízení.



Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky, zda přihlášení pohledávky za úpadcem do konkursního řízení vylučuje až do skončení konkursního řízení možnost konkursního věřitele požadovat náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., a namítá, že přihlášení pohledávky má vliv pouze na běh promlčecí lhůty. Pokud by přihláška pohledávky v konkursním řízení vylučovala podání žaloby o náhradu škody pro absenci vzniku škody, znamenalo by to, že občanskoprávní odpovědnost, odpovědnost státu či trestněprávní odpovědnost je subsidiární vůči odpovědnosti úpadce dle zákona o konkurzu a vyrovnání a mělo by to za následek nemožnost zahájit trestní stíhání pro trestné činy, jejichž znakem je způsobení škody. Poukazuje na to, že prokuristovi společnosti PI bylo v r. 2001 sděleno obvinění pro trestný čin zpronevěry s tím, že v důsledku jeho jednání vznikla na majetku klientů škoda cca 932 mil. Kč, a že v tomtéž roce vyčíslila KCP pro potřeby trestního řízení proti manažerům PI škodu vzniklou zákazníkům PI ve výši 1.012.564.435,- Kč. Jestliže trestní stíhání je vedeno proto, že není sporu o tom, že klientům PI vznikla škoda, může být spor o výši škody a nikoli o její existenci. Jinak by muselo být trestní stíhání zastaveno. Namítá, že PI měla žalobcovy peněžní prostředky a z nich zakoupené cenné papíry spravovat v souladu se smlouvou o správě portfolia, a protože se jednalo o jeho zákaznický majetek ve smyslu zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, který není součástí majetku obchodníka s cennými papíry a není ani součástí konkursní podstaty, je správce konkursní podstaty povinen jej vydat. Právní názor, že škoda dosud nevznikla, když žalobce přihlásil pohledávku do konkursu, aniž je postaveno najisto, zda přihlašovaná pohledávka vůbec spadá do konkursní podstaty, je proto předčasný. Vzhledem k tomu, že konkursní řízení a řízení o vyloučení majetku z konkursní podstaty může mít vliv na výši případné škody, měl soud řízení v této věci podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit do skončení konkursního řízení nebo do rozhodnutí o vylučovací žalobě. Názor odvolacího soudu, že závěr soudu prvního stupně o tom, že nebyl prokázán vznik škody, není závěrem právním, nýbrž skutkovým , považuje dovolatel za nesprávný. Protože soud žalobu zamítl z důvodu, že žalobci žádná škoda nevznikla, změnil tím právní kvalifikaci žalobcem tvrzených skutkových okolností, a protože ho nepoučil a nevyzval k doplnění skutkových tvrzení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., znemožnil mu tím argumentaci k odlišnému právnímu názoru soudu a zatížil řízení vadou ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o. s. ř. věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není důvodné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek

soudu prvního stupně, a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem KCP při kontrole činnosti společnosti PI (obchodníka s cennými papíry) je předčasná, neboť v době rozhodování soudu nevznikla ještě žalobci škoda, spočívající v hodnotě jeho majetku smluvně svěřenému do správy společnosti PI (akcií a hotovosti na jeho účtu), jejíž náhrady se na státu domáhá.

Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázky, zda přihlášení pohledávky za úpadcem do konkursního řízení vylučuje až do skončení konkursního řízení možnost konkursního věřitele požadovat náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., a to i za situace, že zatím není postaveno najisto, zda přihlašovaná pohledávka vůbec spadá do konkursní podstaty. Tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a činí tak rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným.

Odvolací soud vycházel ze správného názoru, že povinnost správce portfolia vypořádat prostředky mu svěřené vzniká z jeho závazku ve smlouvě uzavřené se žalobcem, tedy z jejich vzájemného vztahu založeného smluvním ujednáním, a že v prvé řadě v tomto vztahu musí žalobce v rámci svých oprávnění vůči obchodníkovi s cennými papíry vypořádat své nároky vyplývající ze smlouvy o správě portfolia. Ve vztahu k jiným subjektům lze jejich mimozávazkovou odpovědnost za vznik majetkové újmy, spočívající ve ztrátě hodnoty majetku svěřeného do správy společnosti PI, uplatňovat až poté, co tato újma z právního vztahu mezi obchodníkem s cennými papíry a jeho zákazníkem vznikla, tedy jakmile právo žalobce na plnění nebylo a již nemůže být uspokojeno. Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se proto nelze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než vůbec majetková újma věřiteli vznikla, tedy před vypořádáním pohledávek zákazníka vůči obchodníkovi s cennými papíry.

To platí i v případě, že náhrada škody je požadována po státu z titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem jeho orgánů vůči dlužníkovi. Zásadně je totiž třeba vycházet z toho, že pouze tehdy, měl-li nedostatek v činnosti orgánu, za nějž nese stát odpovědnost, dopad do majetkové sféry účastníka, vzniká mu škoda jakožto předpoklad pro uplatnění práva na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona Č. n. r. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti.

Na závěru odvolacího soudu, že škoda, jejíž náhrady se žalobce v tomto řízení proti státu domáhá, zatím nevznikla, nemění nic ani námitka, že zatím není postaveno najisto, zda akcie a hotovost na účtu žalobce, spravované společností PI, patří do konkursní podstaty úpadce či nikoliv. Tím, že na majetek této společnosti byl prohlášen konkurs (jehož účinky v době rozhodování soudu trvaly), pohledávka žalobce vůči této společnosti nezanikla. Škoda, spočívající v neuspokojení pohledávek vůči úpadci, může konkursnímu věřiteli vzniknout, až když pominou účinky prohlášeného konkursu. Pokud majetek žalobce do konkursní podstaty nepatří, jak je namítáno v dovolání, a žalobce by tak nebyl v postavení konkursního věřitele, svědčí mu právo na vydání jeho majetku (tzv. zákaznického majetku), popř. na uspokojení jeho pohledávek mimo konkursní řízení. Teprve jestliže jeho pohledávky vyplývající z právního vztahu ze smlouvy o správě portfolia nelze jako jeho přímé nároky uspokojit, vzniká mu majetková újma, spočívající ve ztrátě jeho majetku, smluvně svěřeného do správy společnosti PI. Sama okolnost, že smluvní partner žalobce, byť je v konkursu, neplní své závazky vůči němu, neznamená vznik škody žalobce, jejíž náhrady se domáhá, a škoda také nevzniká již v okamžiku, kdy správce portfolia či orgán státního dozoru nad činností obchodníka s cennými papíry poruší své povinnosti.

Jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, a soud žalobu zamítne tzv. pro tentokrát , aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu a případně její výší.

Názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že žalobci nemohla ještě vzniknout škoda, spočívající v neuspokojení jeho pohledávek, jež má vůči společnosti PI, je správný, a za této situace je správný i jeho závěr, že z tohoto důvodu nebyl v době vydání napadeného rozhodnutí splněn základní předpoklad pro založení odpovědnosti jiných subjektů za škodu, a žaloba je předčasná.

Dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávný právní názor) není tedy naplněn a přisvědčit nelze ani dále uplatněnému důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.

Tím, že soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že nebyl prokázán vznik škody jakožto předpoklad pro uplatnění práva na její náhradu, nezměnil právní kvalifikaci žalobcem tvrzených skutkových okolností a věc neposoudil jinak, než podle žalobcova názoru v žalobě. Podle § 118a odst. 2 o. s. ř. soud postupuje v případě, že uplatněný nárok lze po právní stránce jinak kvalifikovat a k tomu je potřebné doplnit právně významnou skutečnost, která nebyla tvrzena. V daném případě však soud nebyl povinen vyzývat žalobce k doplnění jeho tvrzení tak, aby na základě změny tvrzeného skutkového stavu bylo možné uplatněný nárok posoudit podle jiné právní normy.

Důvodná není ani námitka, že soud měl soud řízení v této věci podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit vzhledem k tomu, že výsledek konkursního řízení a řízení o vylučovací žalobě může mít vliv na výši případné škody. Otázka výše škody není důvodem k přerušení řízení, jestliže soud rozhoduje o uplatněném nároku na náhradu škody za situace, že škoda zatím nevznikla. Výši škody totiž soud zjišťuje, jestliže jsou splněny všechny předpoklady pro základ nároku, a vznik škody, který je jednou z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu, nelze ztotožňovat s otázkou její výše. Postup soudu prvního stupně v řízení nezakládá proto vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ostatně s námitkami žalobce v tomto směru se vypořádal i odvolací soud ve svém rozhodnutí, na něž lze pro stručnost odkázat.

Z výše uvedených důvodů vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto bylo dovolání žalobce zamítnuto (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, o. s. ř., § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.



Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. září 2004

JUDr. Marta Škárová,v.r.

předsedkyně senátu