25 Cdo 2600/2003
Datum rozhodnutí: 25.05.2004
Dotčené předpisy: § 114b předpisu č. 99/1963Sb., § 174 předpisu č. 99/1963Sb., § 153a předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 25 Cdo 2600/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) J. P. a b) Š. P., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. R. Š., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 321/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. července 2003, č. j. 57 Co 226/2003-58, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem pro uznání ze dne 29. 1. 2003, č. j. 7 C 321/2002-26, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 150.000,- Kč s příslušenstvím. Dospěl k závěru, že byly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neboť usnesením tohoto soudu ze dne 9. 12. 2002 podle § 114b odst. 1 o. s. ř. byl žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení ve věci písemně vyjádřil a v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popř. označil důkazy k prokázání svých tvrzení, s tím, že pokud se v této lhůtě bez vážného důvodu nevyjádří ani v ní nesdělí soudu, jaké vážné důvody mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok uplatňovaný proti němu žalobou uznává. Toto usnesení bylo doručeno právnímu zástupci žalovaného dne 19. 12. 2002. Vzhledem k tomu, že žalovaný se ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádřil, ani soudu nesdělil, jaké vážné důvody mu ve včasném vyjádření brání, rozhodl soud prvního stupně ve věci rozsudkem pro uznání dle § 153a o. s. ř.



K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 7. 2003, č. j. 57 Co 226/2003-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Poté, co rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal z důvodů uvedených v § 205b o. s. ř., dospěl k závěru, že v řízení před soudem prvního stupně byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu ust. § 153a o. s. ř., neboť se jedná o věc, v níž lze uzavřít smír, a žalovaný se přes řádně doručenou výzvu v dané lhůtě k věci nevyjádřil ani soudu nesdělil, jaké vážné důvody mu v tom brání. Ke skutečnostem, které uváděl v odvolání, pak odvolací soud nemohl podle ust. § 205b o. s. ř. přihlédnout.



Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), neboť nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání dle ust. § 153a o. s. ř., když žalovaný odporem proti platebnímu rozkazu dal jasně najevo, že nárok uplatněný v žalobě neuznává. Dovozuje, že vzhledem k tomu, že uznání nároku je procesním úkonem, může být pouze výslovný projev žalovaného považován za jeho projev vůle, kterým uznává svůj soukromoprávní závazek vůči žalobci, avšak z jeho nečinnosti nelze vyvozovat žádné poznatky o jeho vůli. Ze systematického zařazení ust. § 114b o. s. ř. vyplývá, že výzva soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. je vydávána za takové procesní situace, kdy je zcela nepochybné, že žalovaný se ve věci doposud nijak nevyjádřil, tj. ani nic nepopřel, ani nic neuznal. Ust. § 114b odst. 5 o. s. ř. nezpůsobuje procesní účinky samostatně, tedy nenahrazuje uznání nároku, ale pouze vytváří procesní situaci, jako by bylo uznáno, tedy zakládá zákonnou fikci uznání nároku. Dle jeho názoru je právní konstrukce fikce uznání nároku v rozporu s povahou civilního procesu a snad i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Poukazuje na to, že soud je povinen úplně a objektivně zjistit skutkový stav a že ochrana soukromých subjektivních práv by měla být poskytována v souladu se skutečnými hmotněprávními poměry. Urychlování řízení lze založit na institutu rozsudku pro zmeškání, nikoli na rozsudku pro uznání, neboť uznání nároku svou povahou náleží do zcela jiné oblasti procesní problematiky a soudní rozhodnutí nemůže být založeno na fikci, která je v rozporu s objektivní skutečností. V daném případě žalovaný vyjádřil odporem proti platebnímu rozkazu, že nárok uplatněný v žalobě neuznává. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.



Žalobci ve svém vyjádření uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. Dovolání dle jejich názoru není přípustné, neboť napadené rozhodnutí ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Důvody, které žalovaný ve svém dovolání uvádí, nemohou zpochybnit správná stanoviska soudů obou stupňů.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o. s. ř., napadený rozsudek přezkoumal podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které je podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) přípustné, není důvodné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z tohoto hlediska má zásadní právní význam otázka, zda podmínky pro vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. jsou vyloučeny za situace, že žalovaný podal odpor proti platebnímu rozkazu, čímž dal najevo, že nárok uplatněný v žalobě neuznává; tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2, místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Podle odst. 2 může být usnesení podle odstavce 1 vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tomto případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu. Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci (odst. 3). Podle odst. 4 uvedeného ustanovení musí být usnesení podle odstavců 1 a 2 žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba.

Podle § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen.

Podle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce.

Podle ustanovení § 153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2).

Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5).

Dle ustanovení § 205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, § 153b). Podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Vedle vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozsudek pro uznání přezkoumat jen z hlediska zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání (§ 153a o. s. ř.), mezi něž patří - byl-li rozsudek vydán na základě fikce uznání - i předpoklady, za nichž tato fikce vzniká. Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, nebo o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř., příp. zda nejde o řízení, které je podle § 118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona.

V dané věci vydal soud prvního stupně dne 28. 11. 2002 platební rozkaz, kterým žalovanému uložil, aby do 15 dnů od jeho doručení zaplatil žalobci 150.000,- Kč s příslušenstvím nebo aby v téže lhůtě podal proti němu odpor. Proti platebnímu rozkazu, který byl spolu se žalobou doručen žalovanému, podal žalovaný prostřednictvím advokáta, jehož si zvolil k zastupování, včas neodůvodněný odpor, čímž byl platební rozkaz v plném rozsahu zrušen. Soud prvního stupně usnesením podle § 114b odst. 1 o. s. ř., č. j. 7 C 321/2002-22, ze dne 9. 12. 2002, v němž jsou uvedeny veškeré náležitosti zákonem vyžadované, uložil žalovanému povinnost podat písemné vyjádření ve věci do 30 dnů od doručení usnesení. Toto usnesení bylo doručeno právnímu zástupci žalovaného dne 19. 12. 2002. Protože marným uplynutím uvedené lhůty nastala fikce uznání žalobou uplatněného nároku, rozhodl soud prvního stupně dne 29. 1. 2003 rozsudkem pro uznání. K odvolání žalovaného se odvolací soud v rámci přezkumu zabýval posouzením zákonem stanovených podmínek a předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání.

Vzhledem k tomu, že dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (s výjimkami zde uvedenými v případě přípustného dovolání), mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát ty právní otázky, z jejichž řešení vychází rozhodnutí odvolacího soudu a jež dovolatel napadl. Závěr o zásadním právním významu rozhodnutí je v dovolání spojován s posouzením podmínek pro vydání usnesení podle ust. § 114b o. s. ř. poté, co žalovaný podal odpor proti platebnímu rozkazu. Především je třeba uvést, že samotné vydání platebního rozkazu není překážkou pro postup soudu v rámci přípravy jednání podle § 114b o. s. ř., neboť přímo z odst. 2 uvedeného ustanovení se podává, že usnesení o výzvě k vyjádření podle odstavce 1 může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Podání odporu proti platebnímu rozkazu je pak samozřejmým předpokladem k tomu, aby soud po vydání platebního rozkazu mohl v řízení pokračovat, neboť platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor, má účinky pravomocného rozsudku (§ 174 odst. 1 o. s. ř.) a v takovém případě by ani nebyl důvod k přípravě jednání ve věci. Ust. § 114b o. s. ř. je součástí právního řádu a jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky, za nichž lze usnesení podle tohoto ustanovení vydat, soud jej může vydat i poté, co rozhodl platebním rozkazem. Odpor proti platebnímu rozkazu podaný žalovaným nelze považovat za jeho písemné vyjádření k žalobě, jímž by byla splněna povinnost následně mu uložená v usnesení podle 114b o. s. ř., a to už z pouhého důvodu, že odpor nemusí být a ani v daném případě nebyl odůvodněn, zatímco vyjádření musí obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž žalovaný staví svoji obranu, a případně i označení důkazů (či připojení listin). Neobsahuje-li včas podané písemné vyjádření uvedené údaje, týkající se věci samé, má to pro žalovaného stejné procesní následky, jako kdyby se ve stanovené lhůtě vůbec nevyjádřil a ani soudu nesdělil vážný důvod, který mu v tom brání. I v takovém případě (tedy nejen pokud se žalovaný včas nevyjádří) se má za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává.

Uznání nároku podle § 153a odst. 1 o. s. ř. zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy či zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2001). Od 1. 1. 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, soud vydá rozsudek pro uznání i v případě, že podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nastala za splnění podmínek odstavce 1 - 4 tohoto ustanovení fikce, že žalovaný nárok uznal. Uznání nároku tak zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to i na základě zákonné fikce (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) bez ohledu na to, že proti platebnímu rozkazu podal žalovaný včas odpor.

Ze shora uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítl podle § 243b odst. 2, věty první před středníkem, o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť náklady, jež žalobci vynaložili za sepis vyjádření k dovolání, nelze vzhledem k jeho obsahu považovat za potřebné k účelnému bránění práva, a žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu jeho nákladů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. května 2004

JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.

předsedkyně senátu