25 Cdo 2599/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



25 Cdo 2599/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Martou Škárovou v právní věci žalobkyně Ing. J. K. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, proti žalovanému Ing. P. T. , zastoupenému JUDr. Tomášem Vrchlabským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1216/87, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 399/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2014, č. j. 14 Co 212/2014-113, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 245,20 Kč k rukám JUDr. Tomáše Vrchlabského, advokáta se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1216/87, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22. dubna 2013, č. j. 14 C 399/2010-89 zamítl žalobu na zaplacení 379 143 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2014, č. j. 14 Co 212/2014-113 rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení podala žalobkyně dovolání, v němž navrhla, aby rozsudky obvodního i odvolacího soudu byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Popisuje celou záležitost a průběh soudního sporu a namítá, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném a neúplném zjištění skutkového stavu s tím, že nebyly provedeny jí navržené důkazy a provedené důkazy byly chybně hodnoceny. K přípustnosti dovolání dle ust. § 237 o. s. ř. se vyjádřila pouze obecně, a to citací zákonného ustanovení.

Žalovaný ve vyjádření k podanému dovolání navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, neboť nesplňuje stanovené náležitosti a trpí vadou, když nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání. S rozhodnutím soudu prvního i druhého stupně se ztotožňuje. Podle ust. § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je jeho obligatorní náležitostí. Z obsahového hlediska dovolání žalobkyně nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti, když rezignovala na uvedení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od dosavadní judikatury, či otázky, jež dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitky dovolatelky jsou vesměs otázky skutkové, nikoliv právní a námitky proti nesprávnému či neúplnému skutkovému zjištění nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nemohou založit přípustnost dovolání (ust. § 241a odst. 1 o. s. ř.). S právním posouzením věci dovolatelka nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že nesouhlasí se skutkovým stavem, jak byl v řízení zjištěn.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. září 2015


JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu