25 Cdo 2599/2005
Datum rozhodnutí: 29.10.2007
Dotčené předpisy:




25 Cdo 2599/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalované A. L. s. r. o., zastoupené advokátkou, o 40.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově pod sp. zn. 112 C 186/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2005, č. j. 11 Co 48/2005-231, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.700,-Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 40.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že dne 24. 6. 2000 uzavřela se žalovanou společností (dále jen žalovaná ) smlouvu o zprostředkování prodeje svého vozidla, které jí svěřila, a v září roku 2000 převzala od žalované své vozidlo v nepojízdném stavu. Tvrdila, že v důsledku nezodpovědného jednání žalované jí vznikla škoda na vozidle, za jehož opravu zaplatila přes 50.000,- Kč.

Okresní soud v Karviné pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 12. 11. 2004, č. j. 112 C 186/2001-203, žalobu na zaplacení částky 40.000,- Kč s 9% úrokem z prodlení od 13. 8. 2001 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Soud na základě obsáhlého dokazování v řízení zjistil, že žalobkyně, jakožto vlastnice motorového vozidla A., uzavřela dne 24. 6. 2000 se žalovanou, jejímž předmětem podnikání je zprostředkovatelská činnost, smlouvu o zprostředkování prodeje tohoto vozidla a žalované vozidlo předala. Dne 24. 8. 2000 pak uzavřela kupní smlouvu o prodeji svého vozu za kupní cenu 83.000,- Kč s M. G., kterého zajistila žalovaná. Žalovaná téhož dne uzavřela jménem žalobkyně smlouvu o převodu vlastnického práva k tomuto vozidlu se společností G. C. L., a. s., s níž M. G. uzavřel leasingovou smlouvu na předmětný vůz. Poté, co se na vozidle projevily závady a v autoservisu se M. G. dozvěděl pravděpodobnou příčinu závady i předpokládané finanční náklady na opravu, navštívil žalobkyni a uplatňoval nárok na slevu z kupní ceny, se žalobkyní se však nedohodl, proto dne 30. 8. 2000 vrátil vozidlo žalované v nepojízdném stavu, stornoval leasingovou smlouvu a písemně odstoupil od kupní smlouvy se žalobkyní z důvodů vytknutých vad (zakousnuté palivové čerpadlo, přecpaný palivový filtr a další závady s předpokládanými náklady na opravu ve výši přes 30.000,- Kč). Dne 9. 9. 2000 žalobkyně vozidlo převzala od žalované, a to v nepojízdném stavu, nechala je v autoservisu opravit za celkovou částku 56.680,- Kč, přičemž jí bylo sděleno, že někdo pravděpodobně nasypal do nádrže cukr, čímž došlo k poškození palivového systému, a rovněž byly poškozeny další součásti vozu. Žalobkyně pak vozidlo prodala firmě A. A. P. Soud dovodil, že žalovaná byla pověřena pouze zprostředkováním prodeje vozu, vůz byl žalobkyní prodán platnou kupní smlouvou M. G. Další kupní smlouva uzavřená téhož dne s leasingovou společností jednatelkou žalované jménem žalobkyně je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., neboť žalovaná nebyla oprávněna jménem žalobkyně kupní smlouvu uzavřít. Vzhledem k tomu, že vada automobilu, kvůli níž M. G. od smlouvy odstoupil, byla vadou odstranitelnou a nečinila vozidlo neupotřebitelným ve smyslu § 597 odst. 1 obč. zák., soud dospěl k závěru, že M. G. neměl právo od kupní smlouvy se žalobkyní odstoupit. V každém případě však žalovaná není ve sporu pasivně legitimována a nemůže podle § 421 obč. zák. odpovídat za škodu na voze, které se prokazatelně stalo nepojízdným v době, kdy jeho vlastníkem byl M. G. Navíc žalobkyně není v této věci aktivně legitimována, protože k platnému odstoupení od kupní smlouvy nedošlo a M. G. je i nadále vlastníkem vozidla.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 5. 2005, č. j. 11 Co 48/2005-231, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem o nedostatku aktivní legitimace na straně žalobkyně. Vzhledem k tomu, že M. G. dal najevo svoji vůli od kupní smlouvy odstoupit s tím, že automobil vykazuje vady, na které nebyl upozorněn a jejichž oprava by byla finančně náročná, a žalobkyní byl tento jeho úkon konkludentně akceptován (automobil převzala a chovala se k němu následně jako jeho vlastník), stala se znovu žalobkyně vlastnicí tohoto vozidla a vynaložila náklady na jeho opravu. Protože mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva zprostředkovatelská ve smyslu § 774 a násl. obč. zák., předmětem tohoto smluvního typu není věc, nýbrž činnost (vyhledání zájemce o uzavření kupní smlouvy), odvolací soud dovodil, že odpovědnost žalované za škodu vzniklou žalobkyni je třeba posoudit podle § 420 obč. zák., nikoli podle § 421 obč. zák. Závěr o nedůvodnosti žaloby založil na úsudku, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu, když její tvrzení o tom, že škoda vznikla protiprávním zapůjčováním vozidla žalovanou třetím osobám, nebylo v řízení prokázáno, naopak bylo provedenými důkazy vyvráceno, a nebylo prokázáno ani tvrzení, že do nádrže vozidla byl nasypán cukr.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s .ř., a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hodnocení důkazů a na nesprávném posouzení věci. Namítá, že kupní smlouvu s M. G. neuzavřela, na smlouvě datované 24. 8. 2000 je sice její vlastnoruční podpis, avšak toho dne žádnou takovou smlouvu nepodepsala, má zato, že tato listina jí byla podstrčena k podpisu dne 24. 6. 2000, když podepisovala smlouvu o zprostředkování prodeje, a pak byla dodatečně vyplněna. Poukazuje na výpověď svědka G., který byl přesvědčen, že vozidlo kupoval od žalované, a na výpověď svědka K. Rekapituluje sled událostí a namítá, že 24. 6. 2000 předala vozidlo žalované po opravě v dobrém technickém stavu, a to i s doklady o provedených opravách, a dne 9. 9. 2000 byla nucena převzít od žalované vozidlo nepojízdné. Dle jejího názoru žalovaná porušila svoje smluvní povinnosti, nesplnila závazek zprostředkovat prodej vozidla, nestarala se řádně o svěřené vozidlo, nechránila zájmy žalobkyně a ani žalobkyni nesdělila, že se na vozidle projevily závažné vady. Vozidlo prodala leasingové společnosti bez plné moci a tím porušila právní povinnost, která zakládá její povinnost k náhradě škody podle § 774 obč. zák. Dovolatelka poukazuje na to, že žalovaná s povinností zprostředkovat prodej auta převzala i auto, a tím i odpovědnost za jeho případnou ztrátu či poškození, ke škodě na automobilu došlo v době, kdy měla žalovaná automobil svěřený na základě smlouvy o zprostředkování, a porušila rovněž § 415 obč. zák., když nezabezpečila, aby vozidlo bylo provozuschopné. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby soud dovolání odmítl, případně zamítl a žalované přiznal náklady řízení. Dovolání má za zjevně bezdůvodné, opakuje skutkové okolnosti případu a popírá tvrzení žalobkyně, že s vozidlem jí žalobkyně předala doklady o provedených opravách. Uvádí, že v řízení bylo zjištěno (ze spisu Policie ČR), že předmětné vozidlo bylo na počátku roku 2000 opakovaně opravováno v několika servisech pro závažnou poruchu na motoru, autobazarem v B. O. bylo toto vozidlo žalobkyni vráceno jako neprodejné. Žalobkyně tuto vadu úmyslně zamlčela, tím porušila svoji povinnost podle smlouvy o zprostředkování. Kupní smlouvu s datem 24. 8. 2000 uzavřela s M. G. sama žalobkyně a její tvrzení, že jí smlouva byla podstrčena jindy, má žalovaná za zcela nevěrohodné. Svědek G. si zřejmě některé skutečnosti nepamatoval a popletl, ale po předestření kupní smlouvy a odstoupení od kupní smlouvy ve své výpovědi potvrdil, že je podepsal. Okolnosti uzavírání leasingové smlouvy má žalovaná za nesouvisející s nárokem uplatněným žalobkyní v tomto řízení. Žalobkyně neunesla v řízení břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, nezajistila chemický rozbor směsi z nádrže k prokázání přítomnosti cukru a vozidlo prodala třetí osobě, čímž zmařila jeho zkoumání znalcem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

V dané věci dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo jiné rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání se tedy řídí ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení dle § 238 a § 238a o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalobkyně v dovolání sice uvádí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, z obsahu dovolání (z vylíčení jeho důvodů) je však zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož podkladě odvolací soud věc po právní stránce posoudil a ve věci rozhodl. Se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkový závěr, s nímž žalobkyně nesouhlasí. Dovolatelka poukazuje na skutkové okolnosti a odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně hodnotil předložené důkazy, nesprávně vyhodnotil odpovědnost žalované a tím také dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Je jednoznačné, že tyto námitky nejsou námitkami nesprávného řešení otázky právní, tím méně mohou být otázkou zásadního právního významu. Skutečným obsahem dovolání je námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.), tato okolnost však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.

Jestliže bylo prokázáno, že žalobkyně uzavřela kupní smlouvu s M. G. a závady na vozidle vznikly prokazatelně v době, kdy je měl ve vlastnictví i v držení M. G., žalovaná za škodu, spočívající v nákladech na opravu vozu, nenese odpovědnost.

Protože není důvodu pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam, dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustný.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon v částce 2.625,- Kč (odměna z částky určené podle ust. § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 617/2004 Sb., snížená podle § 18 odst. 1, § 15 a § 14 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 618/2004 Sb. v částce 75,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. října 2007

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu