25 Cdo 2592/2006
Datum rozhodnutí: 30.11.2006
Dotčené předpisy:





25 Cdo 2592/2006


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce R. H., zastoupeného advokátem, proti žalované H. P., zastoupené advokátem, za účasti vedlejšího účastníka K., p., a. s., o 165.792,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 122/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2006, č. j. 10 Co 584/2005-64, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2006, č. j. 10 Co 584/2005-64, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 18. května 2005, č. j. 9 C 122/2002-54, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Chebu, rozsudkem ze dne 18. 5. 2005, č. j. 9 C 122/2002-54, zamítl žalobu na zaplacení částky 165.792,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel s žalovanou jako advokátkou dne 11. 11. 1995 smlouvu o poskytnutí právní pomoci při náhradě škody vzniklé nemocí z povolání. Žalobu podal sám žalobce dne 3. 3. 1995 a ve stejném roce se obrátil na žalovanou s žádostí, aby jeho věc převzala a činila již erudované kroky. Žalovaná rozšířila dvakrát žalobu, naposledy při ústním jednání dne 21. 2. 2000, avšak neuplatnila nárok na úroky z prodlení příslušející k nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jež přicházely v úvahu v různé výši v závislosti na valorizaci výpočtu průměrného výdělku a invalidního důchodu od 1. 1. 1995 do zaplacení. Tyto úroky byly uplatněny teprve v odvolacím řízení návrhem ze dne 5. 10. 2001 adresovaným Krajskému soudu v Plzni, který toto rozšíření žaloby nepřipustil. Po vznesení námitky promlčení dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci před podáním žaloby uběhla subjektivní promlčecí doba. Žalobce se o tom, jakým způsobem žalovaná rozšířila žalobu, dozvěděl při ústním jednání dne 21. 2. 2000, kdy žalovaná na základě podání ze dne 18. 2. 2000 uplatnila další nároky žalobce v souvislosti s poškozením zdraví nemocí z povolání a mimo jiné uplatnila nárok na úroky z prodlení z žalované částky od 21. 2. 2000. Žalobce se tedy musel již dne 21. 2. 2000 dozvědět, jakým způsobem žalovaná nároky uplatnila a že neuplatnila nárok na úroky z prodlení z jednotlivých částek, představujících náhradu mzdy po skončení pracovní neschopnosti, že mu škoda vzniká i kdo za ni odpovídá a také bylo možné již tehdy zjistit, v jakém rozsahu neuplatněné úroky z prodlení jsou.





K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni, rozsudkem ze dne 30. 1. 2006, č. j. 10 Co 584/2005-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce nebylo důvodné, neboť otázku běhu promlčecí doby posuzoval stejně jako soud prvního stupně. Navíc zdůraznil, že žalobce byl v řízení o náhradu škody způsobené nemocí z povolání poučen dle § 119a odst. 1 o. s. ř.





Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a které podává z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel namítá, že odvolací soud pochybil, když neodmítl námitku promlčení žalované. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodná vědomost poškozeného o škodě a odpovědné osobě. Odpovědná osoba nemusí být vždy totožná se škůdcem. Takové zjištění musí být úplné, aby poškozený měl možnost objektivně zjistit všechny podstatné okolnosti pro řádné uplatnění nároku na náhradu škody, přičemž subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve než promlčecí doba objektivní. Odvolací soud tak nesprávně vázal začátek běhu subjektivní promlčecí doby na úkon žalované ve vztahu ke změně žalobního návrhu. Jestliže běh objektivní promlčecí doby lze z hlediska podmínky faktického vzniku škody vázat až na právní moc rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o odvolání žalobce, pak je vyloučeno, aby subjektivní promlčecí doba běžela od podání odvolání, resp. od změny žalobního návrhu, o kterých bylo v den vzniku škody odvolacím soudem rozhodnuto. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné. Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolací soud v posouzení počátku běhu promlčecí doby u nároku na náhradu škody způsobené neuplatněním nároku na zaplacení úroků z prodlení advokátem v civilním řízení.


Podle § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.


Z uvedeného vyplývá, že v případě práva na náhradu škody vychází občanský zákoník z kombinace dvou promlčecích dob, a to tzv. subjektivní, která běží od okamžiku, kdy se poškozený dozví o škodě a odpovědné osobě, a tzv. objektivní, jež začíná běžet od okamžiku, kdy škoda vznikla. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba. Subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve než promlčecí doba objektivní.


Občanský zákoník váže promlčení práva na náhradu škody uplynutím subjektivní promlčecí doby na časovou podmínku doby dvou let od vědomosti poškozeného o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, přičemž promlčecí doba začíná plynout dnem, kdy se poškozený o škodě skutečně (nikoli pouze pravděpodobně) dozvěděl, tj. kdy nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy určitého druhu a rozsahu, kterou je možné natolik objektivně vyčíslit v penězích, aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu. Vědomost o škodě není možné zaměňovat s dověděním se pouze o škodné události anebo o protiprávním úkonu, kterými byla škoda způsobena (srov. stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 3/1984).


Vznik škody, v daném případě ušlého zisku, představovaného ztrátou majetkového přínosu, jenž poškozený jakožto věřitel mohl od svého dlužníka očekávat při obvyklém sledu událostí, nebýt tvrzeného pochybení žalované při výkonu advokacie, předpokládá, že jeho právo na plnění proti dlužníkovi není uspokojeno, nebylo u soudu včas uplatněno a nelze je již na dlužníkovi vymáhat, protože v soudním řízení by se úspěšně ubránil námitkou promlčení, a dobrovolně plnit odmítá. Škodná událost v takovém případě nespočívá v tom, že advokát nárok klienta uplatnil neúplně, nýbrž že ho neuplatnil včas (v poslední možné lhůtě). Okamžik, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, pak nemůže předcházet okamžiku této škodné události (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 13/1986, srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1721).


Lze tedy uzavřít, že uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn, neboť právní názor, na kterém rozsudek odvolacího soudu spočívá, je nesprávný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. listopadu 2006


JUDr. Petr Vojtek,v.r. předseda senátu