25 Cdo 2587/2007
Datum rozhodnutí: 25.08.2009
Dotčené předpisy:




25 Cdo 2587/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) m. Š., a 2) P. m. Š., a. s., zastoupené advokátem, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 292/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 5. prosince 2006, č. j. 40 Co 675/2006-150, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, se zamítá, jinak se dovolání odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Šumperku mezitímním rozsudkem ze dne 9. 12. 2005, č. j. 15 C 292/2003-125, rozhodl, že základ nároku žalobce na náhradu škody, způsobené na jeho voze pádem stromu, je opodstatněný vůči oběma žalovaným a že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Vyšel ze zjištění, že žalobce zaparkoval dne 27. 10. 2002 svůj automobil zn. ROVER na parkovišti Č., a. s., v noci z 27. na 28. 10. 2002 na jeho vůz spadl hnilobou napadený strom ze sousedního pozemku p. č. 122/1, jenž je ve vlastnictví prvního žalovaného. Soud dospěl k závěru o odpovědnosti obou žalovaných podle ust. § 415 a § 420 obč. zák. za škodu způsobenou pádem stromu na zaparkovaný automobil. První žalovaný jako vlastník pozemku si nepočínal s náležitou opatrností, aby nedocházelo ke škodám, když při kontrole stromů postupoval pouze vizuální metodou a opomenul metody přístrojové, jimiž lze z vnějšku zjistit, zda je strom napaden hnilobou. Druhý žalovaný, jenž na základě mandátní smlouvy uzavřené s prvním žalovaným byl povinen pečovat o veřejnou zeleň města Š., řádně neplnil své povinnosti. Oba žalovaní tak odpovídají za škodu společně a nerozdílně (§ 438 obč. zák.).

K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 12. 2006, č. j. 40 Co 675/2006-150, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu proti oběma žalovaným na zaplacení částky 100.000.- Kč společně a nerozdílně zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V průběhu odvolacího řízení vyšlo najevo, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně Č. p., a. s., na základě pojistné smlouvy uzavřené s druhým žalovaným poskytla žalobci pojistné plnění ve výši 100.000,- Kč na uplatněný nárok. Žalobce potvrdil přijetí plnění odpovídající výši žalobního nároku, setrval však na žalobě. S odkazem na ust. § 559 odst. 1, § 788, § 790, § 797 odst. 1, § 822, § 823 obč. zák. odvolací soud dovodil, že plněním pojistitele druhého žalovaného ve výši požadované žalobou dluh obou žalovaných z titulu náhrady škody zanikl a splněním zanikla pohledávka žalobce z titulu náhrady škody. Předmět sporu tak odpadl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů vady řízení, nesprávného právního posouzení věci a z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř.]. Dovolatel namítá, že odvolací soud vzal za prokázané, že pojistitel druhého žalovaného za něho poskytl plnění z pojistné smlouvy, ačkoli druhý žalovaný nic takového netvrdil a naopak to popíral. Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl důkaz pojistnou smlouvou, na jejímž základě bylo plněno a neopatřil si ani stanovisko pojišťovny o okolnostech tohoto plnění. Skutkové zjištění odvolacího soudu, že pojistitel druhého žalovaného uspokojil celý žalovaný nárok, nelze opřít ani o ust. § 120 odst. 4 o. s. ř., neboť žalobce pouze konstatoval, že obdržel od pojišťovny platbu, jejíž výše se skutečně shodovala s žalovanou částkou, druhý žalovaný však popřel, že by se jednalo o úhradu jeho závazku z titulu náhrady škody vůči žalobci. Dovozuje, že odvolacímu soudu nic nebránilo, aby rozsudek okresního soudu potvrdil, přičemž teprve v následující fázi řízení by byla řešena otázka, zda požadovaná výše škody 100.000,- Kč byla řádně a platně uhrazena. Nesouhlasí s výrokem o náhradě nákladů řízení, a poukazuje na to, že je zásadní rozdíl mezi situací, kdy je žaloba zamítnuta proto, že je neoprávněná, a situací, kdy je zamítnuta proto, že žalovaný nárok byl na základě nepravomocného rozsudku žalovaným uspokojen. Uvádí, že přicházela v úvahu aplikace § 150 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné. Vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozhodnutí odvolacího soudu vychází, zejména ohledně platby pojistného plnění, a v návaznosti na to namítá nesprávné právní posouzením věci.

Námitky proti skutkovým zjištěním jsou dovolacím důvodem podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu citovaného ustanovení jedná v případě, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, popř. v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor.

Jak vyplývá z obsahu spisu, zjištění o poskytnutí plnění žalobci pojistitelem druhého žalovaného čerpal odvolací soud z přednesu právního zástupce žalobce, který potvrdil přijetí plnění ve výši odpovídající žalobnímu požadavku při jednání před odvolacím soudem dne 28. 11. 2006, a druhý žalovaný do protokolu potvrdil, že šlo o plnění z odpovědnosti za škodu. Odvolací soud tak postupoval v souladu s ustanovení § 132 o. s. ř., když přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Skutkový závěr, z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel, má oporu v obsahu spisu a nejde o situaci, že by soud při zjišťování skutkového stavu věci opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež vyšly v řízení najevo, nebo vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů či přednesů účastníků nevyplynuly.

Za této situace nelze odvolacímu soudu vytýkat, že neprovedl důkaz pojistnou smlouvou nebo dotazem na pojišťovnu ohledně pojistného plnění, jež bylo poskytnuto žalobci. V občanském soudním řízení provádí totiž soud jen ty důkazy, jež jsou potřebné ke zjištění rozhodných skutkových okolností. Jestliže byla určitá skutková okolnost zjištěna, nebylo třeba, aby odvolací soud provedl nějaký další důkaz, který by směřoval ke skutkovému zjištění, které již předtím učinil ze shodných přednesů účastníků. Ostatně návrh na provedení důkazu pojistnou smlouvou, resp. dotazem na pojišťovnu žádný z účastníků řízení neučinil. Dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř. tak nejsou naplněny.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že pohledávka žalobce z titulu odpovědnosti za škodu zanikla splněním (§ 559 odst. 1 obč. zák.) a předmět sporu tak odpadl. Pro rozhodování soudu platí ust. § 154 odst. 1 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Jestliže byl nárok žalobce v mezidobí uspokojen a skutkové okolnosti se tak po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně změnily, odvolací soud správně rozhodl na základě změněného skutkového stavu. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž není naplněn.

Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ust. § 243b odst. 2, věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), proto bylo dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. srpna 2009

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu