25 Cdo 2578/2011
Datum rozhodnutí: 25.04.2013
Dotčené předpisy: § 420 odst. 1 obč. zák., § 420 odst. 2 obč. zák.




25 Cdo 2578/2011

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Defence group, s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Malešická 1861/13, IČO: 28178556, zastoupené JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalovanému T. P. , zastoupenému Mgr. Michalem Straširybkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 36, o 1.250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 9 C 3/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2011, č. j. 29 Co 21/2011-316, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Michala Straširybky, advokáta se sídlem v Praze 2, Římská 36.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení 1.250.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že na základě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi žalovaným a R. Š. předal žalovaný R. Š. tuto částku náležející společnosti DAKY, s.r.o. Přestože ke splnění závazku podle smlouvy nedošlo, R. Š. peníze nevrátil, žalovaný ovšem nepodnikl žádné kroky, aby peníze vymohl, a měl tak způsobit uvedené společnosti škodu. Po zahájení řízení původní žalobkyně DAKY, s.r.o., postoupila pohledávku žalobkyni.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2008, č. j. 29 Co 127/2008-176, zrušil rozsudek Okresního soudu Praha východ ze dne 20. 9. 2007, č. j. 9 C 3/2005-130, ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 1.250.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování ke zjištění, zda žalovaný jednal jako zaměstnanec AUTOTEPAS, s.r.o., kdo byl vlastníkem částky 1.250.000,- Kč a jak se částka dostala do dispozice společnosti DAKY, s.r.o.

Okresní soud Praha - východ poté rozsudkem ze dne 12. 8. 2010, č. j. 9 C 3/2005-293, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl od 1. 11. 1998 do 31. 5. 2003 zaměstnancem AUTOTEPAS, s.r.o., a pracoval jako ekonomický poradce jejího ředitele M. P., který ovládal několik obchodních společností. Společnosti AUTOTEPAS, s.r.o., AUTOSALON MASTER, s.r.o., a DAKY, s.r.o., měly společného vlastníka a vzájemně spolupracovaly. Dne 21. 10. 2002 uzavřeli R. Š. jako zprostředkovatel a žalovaný jako zájemce smlouvu o zprostředkování možnosti koupě finanční pohledávky Konsolidační agentury, a.s., za společností AUTOSALON MASTER, s.r.o., ve výši 25.233.000,- Kč s tím, že nedojde-li k odkupu uvedené pohledávky do šesti měsíců od podpisu smlouvy, vrátí R. Š. žalovanému zálohu ve výši 1.250.000,- Kč. Tato částka byla ve stejný den žalovaným převzata na pokladně AUTOTEPAS, s.r.o., a předána R. Š. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný jednal při uzavírání předmětné zprostředkovatelské smlouvy jako zaměstnanec AUTOTEPAS, s.r.o., podle pokynů svého nadřízeného M. P., a za případnou škodu tak ve smyslu § 420 odst. 2 obč. zák. neodpovídá. Kromě toho DAKY, s.r.o., a AUTOTEPAS, s.r.o., měly společnou pokladnu, proto převzetí peněz žalovaným od první jmenované nedokládá jeho vědomost, od které společnosti peníze přebírá.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2011, č. j. 29 Co 21/2011-316, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na které plně odkázal, a doplnil, že žalovaný se žádného protiprávního úkonu nedopustil, neboť plnil úkoly zadané mu zaměstnavatelem prostřednictvím vedoucího M. P., a nejednal ani v rozporu s § 415 obč. zák.; navíc nebyl ani prokázán vznik škody na straně žalobkyně (tj. že by žalovaná částka byla vyplacena z prostředků společnosti DAKY, s.r.o.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a odůvodňuje je podle § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí spočívá jednak na skutkovém stavu, který nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jednak na nesprávném právním posouzení věci). Dovozuje, že žalovaný na jaře 2003 ukončil pracovní poměr u AUTOTEPAS, s.r.o., takže v roce 2004, kdy začalo vyřizování předmětné záležitosti, tj. zda peníze budou vráceny (například v odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 1. 6. 2004 potvrdil ochotu věc za odměnu řešit), nejednal již jako zaměstnanec ani na základě pokynů M. P., a jsou proto splněny podmínky občanskoprávní odpovědnosti žalovaného za škodu. Protiprávnost spočívá v porušení prevenční povinnosti (§ 415 obč. zák.), neboť žalovaný bezdůvodně odmítal zajistit vrácení žalované částky v soudním řízení, ač tak mohl učinit jen on sám, a tím je dána i jeho pasivní legitimace. Vznik škody byl podle dovolatelky prokázán vzájemně souvisejícími účetními doklady, a to zejména výpisem z účtu, potvrzením o proplacení šeku i obsahem výdajového pokladního dokladu ze dne 21. 10. 2002, označeného DAKY, s.r.o. Opačný závěr odvolacího soudu není podložen důkazy a je nesprávný. Dovolatelka dále podrobně argumentuje k otázce příčinné souvislosti a vytýká soudům, že ji vůbec neřešily. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný v obsáhlém vyjádření k dovolání rekapituluje průběh řízení i skutkový stav a uvádí, že soudy obou stupňů zcela správně dospěly k závěru o nenaplnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. a o nedostatku pasivní věcné legitimace na jeho straně. Navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. dále též jen o.s.ř. ). Dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 237 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [(písm. c)].

V dané věci žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nejde tedy o změnu rozsudku podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a přípustnost dovolání nemůže být založena ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo odvolacím soudem potvrzeno, nevycházelo ze závazného právního názoru ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu (předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 9. 2007, č. j. 9 C 3/2005-130, byl zrušen pro nepřezkoumatelnost a nedostatečné skutkové zjištění, aniž by jej odvolací soud usnesením ze dne 30. 4. 2008, č. j. 29 Co 127/2008-176, zavázal svým právním názorem; uložil mu provést další dokazování a důkazy řádně zhodnotit). Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V řízení o náhradu škody je žalobce (poškozený) povinen tvrdit a prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. (s výjimkou zavinění, které se předpokládá). Závěr odvolacího soudu, že osoba, která byla použita při činnosti jiné osoby, za škodu způsobenou svým jednáním neodpovídá, je v souladu s § 420 odst. 2 obč. zák. a v obecné rovině i s ustálenou judikaturou k tomuto ustanovení.

Námitkami, jimiž napadá správnost skutkových závěrů odvolacího soudu, dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž především skutková zjištění, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Výhrady dovolatelky k závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaného ve sporu směřují proti skutkovému zjištění, že při nakládání s předmětnou částkou jednal žalovaný podle pokynů M. P. jako zaměstnanec AUTOTEPAS, s.r.o. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze; tento důvod je uplatnitelný pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Jestliže tedy nepodléhá dovolacímu přezkumu skutkové zjištění, že zprostředkovatelskou smlouvu, na jejímž základě byla částka předána, uzavřel žalovaný jako zaměstnanec, pak nelze přisvědčit ani dovolací argumentaci, že bylo povinností žalovaného i po skončení pracovního poměru činit úkony ve prospěch zaměstnavatele, resp. že porušil právní povinnost tím, že je nečinil.

Na uvedeném závěru nemohou ničeho změnit ani dovolací výhrady k otázce, zda žalobkyně prokázala vznik škody jako další z podmínek odpovědnosti za škodu. Jestliže totiž odvolací soud dospěl k závěru o aplikaci § 420 odst. 2 obč. zák., a z hlediska řešení této dílčí otázky neshledává dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným, nemohlo by se ani dovoláním zpochybněné řešení otázky vzniku škody projevit v poměrech dovolatelky kladně; otázka postavení žalovaného jako použité osoby ve smyslu § 420 odst. 2 obč. zák. totiž obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný pod č. 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z těchto důvodů neshledal dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. a dovolání žalobkyně přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Výše odměny za zastoupení advokátem byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (1.250.000,- Kč), podle § 3 odst. 1 bod 8 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena podle § 14 odst. 1 a § 15 této vyhlášky na 20.000,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50 % podle § 18 odst. 1 věty první vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) na výsledných 10.000,- Kč; žalovanému kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše pak s přičtením DPH ve výši 21 % na celkových 12.463,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2013

JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu