25 Cdo 2577/98
Datum rozhodnutí: 20.09.2000
Dotčené předpisy:




25 Cdo 2577/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátkou, proti žalované M. S., zastoupené advokátem, o zaplacení 12. 812,- Kč, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 190/93, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. ledna 1995 č. j. 14 Co 659/94 - 47, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. ledna 1995 č. j. 14 Co 659/94 - 47 a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 5. 9. 1994 č. j. 5 C 190/93 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 3. 11. 1993 č. j. 5 C 190/93 - 14 zamítl žalobu o zaplacení 12.812,- Kč a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 21. 7. 1992 kupní smlouvu ohledně sady nádobí G. S., přičemž žalovaná jako kupující se zavázala zaplatit kupní cenu činící celkem 2.799,- DEM ve dvaceti čtyřech měsíčních splátkách, z nichž první je splatná 15. 8.1992. Účastníci také ujednali, že v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen zaplatit vzniklé náklady ve výši 25% smluvní ceny zboží" a dále, že při nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek bude kupní smlouva zrušena v neprospěch kupujícího". Dopisem ze dne 19. 8.1992, adresovaným žalobci, sdělila žalovaná, že kupní smlouvu z finančních důvodů ruší, a žalobce v dopise ze dne 4. 9. 1992 na to reagoval oznámením o povinnosti žalované zaplatit majetkovou sankci ve smyslu obsahu smlouvy. Tuto smlouvu posoudil okresní soud jako platně uzavřenou smlouvu kupní, z jejíchž vedlejších ujednání sice nevyplývá právo kupujícího od ní jednostranně odstoupit, avšak v daném případě podle jeho názoru přesto ke zrušení smlouvy ze strany žalované jako kupující došlo, neboť toto právo lze pro kupujícího dovodit i mimo rámec písemných ujednání v případě, že prodávající odstoupení do smlouvy kupujícím akceptuje. Jestliže totiž ze skutkových zjištění v posuzované věci vyplynulo, že žalobce jako prodávající zmařil možnost kupující zaplatit první splátku kupní ceny, když jí k tomu neposkytl potřebnou součinnost, a na dopis žalované z 19. 8. 1992, jímž žalovaná smlouvu zrušila, reagoval jen upozorněním o povinnosti zaplatit majetkovou sankci, je třeba dovodit, že odstoupení od smlouvy kupujícím bylo účastníky dodatečně dohodnuto k návrhu žalované mimo písemně sjednané závazky. Došlo-li tedy k odstoupení od smlouvy dodatečně na základě jiné dohody, než písemně uzavřené kupní smlouvy, ruší se tím smlouva od počátku, a proto není dán ani důvod k zaplacení vzniklých nákladů ve výši 25 % smluvní ceny zboží, nehledě na to, že žalobce ani neprokázal, že mu nějaké náklady v souvislosti se zrušením smlouvy vznikly.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 1. 1994 č. j. 11 Co 625/93 - 20 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť podle jeho názoru je v dané věci třeba se zabývat otázkou, zda smlouva uzavřená mezi účastníky označená jako smlouva kupní, není svým obsahem - s ohledem na způsob zadání díla, sjednání jeho ceny i na smluvně zakotvené oprávnění od smlouvy odstoupit - smluvou jinou, konkrétně smlouvou o dílo ve smyslu ust. § 631 a násl. obč. zák. ve vztahu k ust. § 644 a násl. obč. zák. Náklady vzniklé ve výši 25 % smluvní ceny zboží, které má kupující zaplatit v případě, že od smlouvy odstoupí, je přitom třeba podle názoru odvolacího soudu posuzovat dle ust. § 624 obč. zák., a nikoliv jako smluvní pokutu (jež v daném případě nepřichází v úvahu) s tím, že by jejich vznik a výši musel žalobce prokázat. V uvedeném směru pak odvolací soud uložil soudu prvního stupně řízení doplnit.

Rozsudkem ze dne 5. 9. 1994 č. j. 5 C 190/93 - 35 Okresní soud v Domažlicích žalobu znovu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vázán právním názorem odvolacího soudu doplnil dokazování v naznačeném směru a dospěl ke shodnému právnímu závěru, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky je třeba právně kvalifikovat jako smlouvu kupní, která kromě podstatných náležitostí obsahuje i další vedlejší ujednání, a to jednak ujednání o možnosti prodávajícího od smlouvy odstoupit v případě, že kupující nezaplatí 4 po sobě jdoucí splátky, a v návaznosti na něm ujednání o povinnosti kupujícího zaplatit vzniklé náklady ve výši 25 % smluvní ceny zboží, aniž by však bylo dále vymezeno, za jakých podmínek může ke zrušení smlouvy dojít. S ohledem na kontext smlouvy dospěl okresní soud k závěru, že tato povinnost nastává pouze v situaci, kdy kupující nesplnil svoji splátkovou povinnost. Pokud by totiž dohodnutá majetková sankce měla být posuzována jako smluvní pokuta, muselo by toto ujednání odpovídat předpokladům uvedeným v ust. § 37 a § 544 obč. zák.a tedy jednoznačně z něj vyplývat, co se rozumí porušením smluvní povinnosti, nebo zda jde o sankci dohodnutou pro případ odstoupení od smlouvy. V takovém případě by se ovšem nemohlo jednat o smluvní pokutu, neboť jejím předpokladem je vždy porušení smluvní povinnosti, nýbrž jednalo by se o jiné vedlejší ujednání o majetkové sankci ve smyslu ust. § 610 obč. zák., které by bylo třeba posoudit i z hlediska ust. § 3 obč. zák. Povinnost kupujícího zaplatit 1/4 kupní ceny zboží v případě odstoupení od smlouvy mimo zákonem stanovené důvody, je však v rozporu s dobrými mravy, protože hodnota, které se má prodávajícímu dostat, neodpovídá režijním nákladům. Soud prvního stupně proto dospěl ke shodnému právnímu závěru jako ve svém původním rozsudku, že požadavek žalobce na zaplacení majetkové sankce ve výši 25 % smluvní ceny zboží není důvodný, neboť došlo-li ze strany žalované k odstoupení od smlouvy mimo rámec smluvních závazků, nelze po ní požadovat něco, co je neplatné ve smyslu ust. § 48 odst. 1 obč. zák.".

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 1. 1995 č. j. 14 Co 659/94 - 47 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 12.812,- Kč, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že smlouvu účastníků ze dne 21. 7. 1992 je třeba právně kvalifikovat jako platně uzavřenou smlouvu kupní, která je určitá i srozumitelná, když z ní beze vší pochybnosti vyplývá předmět koupě, sjednaná kupní cena i způsob jejího placení; skutečnost, že smlouva byla sepsána ve slovenském jazyce, její neplatnost podle krajského soudu nezpůsobuje, neboť do 31. 12. 1993 byla v tehdejší ČSFR úředním jazykem i slovenština. Pojem storna kupní smlouvy" použitého ve vedlejším ujednání, podle kterého v případě storna kupní smouvy je kupující povinen zaplatit vzniklé náklady ve výši 25 % smluvní ceny zboží", vyložil odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - jako dohodnutou možnost kupujícího od smlouvy odstoupit kdykoliv před dovršením všech práv a povinností ze smlouvy vyplývajících bez uvedení důvodu. Na základě toho dospěl k závěru, že žalovaná okamžikem, kdy smlouvu podepsala, sjednala i tuto smluvní pokutu, která představuje jednu z forem zajištění závazku, přičemž toto ujednání je podle jeho názoru v souladu s ust. § 48 a § 544 obč. zák., a smlouva je proto i v této části platná, neboť je určitá, srozumitelná, není v rozporu s právním předpisem ani jej neobchází a nepříčí se ani dobrým mravům.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které odůvodnila tím, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že odvolací soud se nevypořádal s otázkou aktivní legitimace žalobce, ani dostatečně nevysvětlil, zda se jedná o smlouvu obchodní, či občanskoprávní, o smlouvu kupní či o dílo, a v úvahu nevzal ani skutečnost, že jí žalovaná podepsala jako podnikatelka, která byla provdána a která neměla zrušené BSM, a ani to, že smlouva je jednostranně nevýhodná pro kupujícího, neboť nerespektuje princip rovnosti účastníků. Za nesprávné pokládá rovněž závěry odvolacího soudu, pokud předmětné ujednání účastníků o stornu" smlouvy vyložil jako právo kupujícího od smlouvy odstoupit, a rovněž dovodil-li, že předmětným ujednáním byla mezi účastníky dohodnuta smluvní pokuta představující vzniklé náklady ve výši 25 % smluvní ceny zboží. Podle názoru dovolatelky je toto ujednání jazykově i pojmově nesrozumitelné a tedy neplatné, a je rovněž v rozporu s ust. § 544 obč. zák., nehledě na to, že - i kdyby se o smluvní pokutu jednalo - měla být její výše posouzena (ve smyslu jejího snížení) i podle ust. § 301 obchod. zákoníku. Z obsahu dovolání je patrné, že žalovaná se domáhá, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Podle článku II. odst. 4 zákona č. 238/1995 Sb. je dovolacím soudem v dané věci Nejvyšší soud České republiky, který řízení o dovolání dokončí podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1995 (dále o.s.ř.).

Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1o.s.ř.). Bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.) a opírá se i o přípustný dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm.d/ o.s.ř., jímž lze rozsudku odvolacího soudu vytýkat, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Ve smyslu ust. § 242 odst. 1 o.s.ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v ust. § 237 o.s.ř. a jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej po obsahové stránce dovolatel vymezil. Uvedené vady řízení nebyly dovoláním namítány a ani z obsahu spisu se nepodávají.

Dovolání je důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 2 písm.d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Dovolatelka především namítá, že odvolací soud se nezabýval otázkou aktivní legitimace žalobce.

Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek aktivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalobce subjektem (nositelem) tvrzeného práva a žaloba jím vedená nemůže být proto úspěšná.

Přestože v kupní smlouvě žalobce, jako prodávající (oproti žalobě), uvedl nepřesně své obchodní jméno, když v jeho kmeni chybí slovo I., nelze dospět k závěru, že by na základě této nepřesnosti vznikly pochybnosti ohledně subjektu na straně prodávajícího, když v levém horním rohu smlouvy je prodávající označen jako Z. I. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že adresa žalobce a adresa subjektu prodávajícího označeného v kupní smlouvě předtiskem a razítkem nejsou souhlasné, neboť součástí obchodního jména není sídlo podnikatele. Pokud žalobce na formulářovém návrhu kupní smlouvy má uvedeno v předtisku své tehdejší sídlo a na připojením razítku adresu nového sídla (označeného shodně jako v žalobě), nemůže tato skutečnost vést k pochybnostem o osobě prodávajícího.

Pokud tedy dovolatelka aktivní legitimaci žalobce zpochybňuje, není její názor správný.

Důvodnou není ani její námitka, že odvolací soud dostatečně nezkoumal, zda smlouvu, kterou účastníci uzavřeli, je třeba právně kvalifikovat jako smlouvu obchodní, či občanskoprávní, smlouvu kupní či smlouvu o dílo. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž zcela jednoznačně vyplývá, že krajský soud posoudil smlouvu účastníků ze dne 21. 7. 1992 jako smlouvu kupní uzavřenou ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 s tím, že jde majetkový vztah mezi právnickou a fyzickou osobou (§ 1 obč. zák.), o právní vztah závazkový vzniklý z dvoustranného právního úkonu (smlouvy), který splňuje náležitosti obecně kladené na právní úkony (ust. § 33 - 40 obč. zák.), jehož obsah je určitý a srozumitelný, když z něho vyplývají podstatné náležitosti tohoto úkonu, tj. předmět koupě a sjednaná cena (i způsob jejího placení). S těmito závěry se dovolací soud plně ztotožňuje s tím, že ani skutečnost, že žalovaná byla v okamžiku uzavření smlouvy podnikatelka, že byla vdaná, a že neměla zrušeno BSM, na jejich správnosti nemůže nic změnit, neboť ani případný nedostatek souhlasu manžela žalované (jež žalovaná v dovolání naznačuje) nečiní uzavřenou kupní smlouvu neplatnou (relativně). Jestliže totiž kupní smlouvou má být věc teprve do BSM získána, nelze tuto smlouvu považovat za právní úkon, který se týká společné věci; naopak jedná se o právní úkon spadající do výlučné sféry každého z manželů a to i za stavu, kdy na zaplacení kupní ceny bylo použito společných peněz bez souhlasu druhého manžela. Proto kupující manžel nepotřebuje, i když nejde o běžnou záležitost, souhlas druhého manžela k platnosti takové smlouvy, neboť je z ní oprávněn a zavázán pouze on sám.

Odvolací soud též v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu vyložil použitý termín storno" jako ekvivalent výrazu zrušení smlouvy, které stejně jako odstoupení od smlouvy je jednostranným právním úkonem, který směřuje k jednoznačně definovaným důsledkům (§ 48 odst. 2, § 457 obč. zák.). K výkladu, který v této otázce odvolací soud podal, není třeba již ničeho dodávat. Ostatně dovolatelka proti výkladu tohoto pojmu ani nebrojí; nesouhlasí však s tím, že v důsledku storna (zrušení) kupní smlouvy z její strany by měla nastoupit povinnost zaplatit smluvní pokutu (vzniklé náklady ve výši 25 % smluvní ceny zboží) ve smyslu ust. § 544 a násl. obč. zák., jak odvolací soud dovodil. Tento názor dovolatelky je třeba považovat za správný.

Podle § 48 odst. 1 obč. zák. může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.

Následkem odstoupení od smlouvy se smlouva od samého počátku (ex tunc) ruší (nestanoví-li právní předpis či dohoda účastníků něco jiného) a pokud na takto zrušenou smlouvu nebylo zatím plněno, závazek plnit odpadá.

Pokud oprávnění od smlouvy odstoupit není založeno zákonem, jako je tomu v daném případě, lze možnost odstoupení dohodnout. Přitom není rozhodující, zda písemné ujednání účastníků o možnosti odstoupení je obsaženo přímo v kupní smlouvě ( na téže listině), nebo v rámci jiného ujednání, popř. v samostatné dohodě. Podstatné je jen to, zda projev vůle obou účastníků ( písemný) směřoval ke sjednání možnosti kupní smlouvu zrušit.

I když ujednání o případném stornu kupní smlouvy ze strany kupujícího, tedy o možnosti od ní odstoupit, a o následcích takového odstoupení, z něhož pro účastníky vyplývají další práva a povinnosti, jsou obsažena v jedné větě, je jednoznačné, že storno se váže ke kupní smlouvě. V tomto směru nezanechává projev vůle účastníků pochybnosti a jeho obsah je srozumitelný a určitý (§ 37 odst. 1 obč. zák.).

Právním důvodem, na základě kterého se žalobce domáhá v posuzované věci zaplacení částky 12. 812,- Kč, je ujednání účastníků o tom, že v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen zaplatit vzniklé náklady ve výši 25 % kupní ceny zboží. Nárok uplatněný žalobou je vymezen skutkovým tvrzením žalobce a žalobním návrhem (petitem). Soud je tedy vázán tzv. skutkem, tak jak byl vymezen žalobcem při plnění jeho povinnosti tvrzení (§ 79 odst. 1, § 101 odst. 1 o.s.ř.). Právní kvalifikací uplatněného nároku však soud není vázán (ostatně občanský soudní řád ani žalobce neukládá povinnost uvést právní charakteristiku skutkového děje, na jehož základě uplatňuje svůj nárok - žalobu stimulovat). Stejně tak není samo o sobě určující, jak sami účastníci obsah právního úkonu a jím založeného právního vztahu posuzují; ve smyslu ust.§ 35 odst. 2 obč. zák. je totiž právní úkony vyjádřené slovy třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

Institut smluvní pokuty zakotvený v ust. § 544 a § 545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák., jež je kogentní povahy, tedy umožňuje sjednání smluvní pokuty pro případ porušení povinnosti ze smlouvy vyplývající.

Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§ 48 odst. 1 obč. zák.), nerozhodno, zda k tomuto odstoupení (majícím za následek zrušení smlouvy - § 48 odst. 2 obč. zák.) dojde jednostranným úkonem nebo na základě dohody účastníků, nemůže být porušením smluvní povinnosti, nýbrž jde o výkon práva. Buď právo odstoupit od smlouvy (zrušit ji) není dáno a pak takovýmto úkonem, byť byl učiněn neoprávněně, žádná smluvní povinnost nebyla porušena, neboť smlouva v nezměněné podobě trvá a obsah práv a povinností účastníků smlouvou vymezených se nezměnil, jestliže současně nebyla porušena nějaká další povinnost (např. povinnost dodat včas zboží nebo včas zaplatit), nebo právo od smlouvy odstoupit náleží a pak jeho uplatněním dojde k výkonu práva (nikoliv k porušení povinnosti).

Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná tím, že od smlouvy odstoupila, porušila svoji smluvní povinnost a že v důsledku toho je povinna zaplatit smluvní pokutu dle ust. § 544 a násl. obč. zák., není tedy správný.

Podle § 2 odst. 3 obč. zák. platí, že účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.

Normy občanského práva jsou tedy podle výslovné úpravy § 2 odst. 3 obč. zák. zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, smlouvou svobodně uspořádat odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly.

Plně v souladu s uvedeným pak ust. § 491 obč. zák. stanoví, že závazky vznikají zejména ze smluv tímto zákonem výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených (§ 51 obč. zák.). a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv, přičemž na závazky vznikající ze smluv v zákoně neupravených je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak, a na závazky ze smíšené smlouvy je třeba přiměřeně použít ustanovení zákona upravující závazky, které se smlouvou zakládají, pokud samotná smlouva nestanoví jinak.

Z těchto hledisek se však odvolací soud požadavkem žalobce na zaplacení sjednané majetkové sankce nezabýval, když obsah předmětného ujednání obsaženého ve smlouvě účastníků nesprávně posoudil jako smluvní pokutu dle § 544 a násl. obč. zák., a nikoliv podle jeho obsahu s ohledem na projevenou vůli účastníků tohoto právního úkonu a jím založeného právního vztahu.

Bylo však třeba posoudit, zda předmětné ujednání obsažené ve smlouvě účastníků ze dne 21. 7. 1992 lze s ohledem na jeho obsah zhodnotit v souladu s výše uvedeným ve smyslu cit. ust. § 491 (§ 51), § 610 obč. zák., přičemž je třeba mít na zřeteli, že atypické smlouvy, ač nejsou v zákoně přímo upraveny, jsou právním důvodem vzniku závazků za podmínky, že neodporují obsahu nebo účelu zákona (§ 51 obč. zák.) a že i pro smlouvy nepojmenované a smíšené platí nejen ustanovení § 39 obč. zák., ale i další ustanovení o platnosti právních úkonů.

Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ust. § 241 odst. 2 písm.d/ o.s.ř., byl tudíž uplatněn důvodně. Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadený rozsudek je správný, dovolací soud jej zruší; protože i rozhodnutí soudu prvního stupně má vady, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 20. září 2000

JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková