25 Cdo 2573/2012
Datum rozhodnutí: 25.04.2013
Dotčené předpisy: § 106 obč. zák., § 100 odst. 1 obč. zák., § 237 odst. 1 o. s. ř.




25 Cdo 2573/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Petrem Pokorným, advokátem se sídlem České Budějovice, Radniční 133/1, proti žalovanému Českému rybářskému svazu, místní organizaci Český Krumlov , IČO 12889814, se sídlem Český Krumlov, Na Ostrově 86, zastoupenému JUDr. Janem Károu, advokátem se sídlem Kaplice, Dlouhá 154, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 334/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2012, č.j. 22 Co 2943/2011-259, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Žalobce se domáhal na žalovaném zdržení se zásahu do vlastnického práva k pozemku p.č. v k.ú. Kladenské Rovné, spočívající v uložení rybničního sedimentu z rybniční soustavy na pozemcích p. č., č. a p. č. a odstranění následků tohoto neoprávněného zásahu uvedením pozemku p.č. do původního stavu, který existoval před zásahem. V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobce změnil žalobní petit tak, že požadoval náhradu škody ve výši 80.000,- Kč, která mu vznikla vyvezením rybničního sedimentu na jeho pozemek.

Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 25. 8. 2011, č.j. 7 C 334/2008-215, připustil změnu žaloby, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud vyšel ze skutkového závěru, že žalovaný v období od září 2005 do podzimu 2006 provedl odbahnění rybníků v k.ú. Kladenské Rovné, přičemž část vytěženého sedimentu na vlastní žádost žalobce rozhrnul po jeho pozemku p.č. nacházejícím se v tomtéž katastrálním území. Soud v této souvislosti vyšel z výpovědí svědků a ze spisu Policie ČR č.j. ORCK-650-1/VE/PŘ-07. Naopak výpověď žalobce hodnotil jako značně nevěrohodnou s poukazem na rozpory v jeho tvrzeních o zamýšleném využití pozemku, časové nesrovnalosti při realizování činností žalobce na pozemku a popis předmětného pozemku žalobcem, jenž byl v rozporu se znaleckým posudkem Ing. Kubíka. Soud věc posoudil podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) a dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu, tj. porušení právní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou. Žalobce totiž sám požádal žalovaného, aby rybniční sediment rozhrnul po jeho pozemku a tím ho srovnal, přičemž sediment splňoval z hlediska obsahu toxických kovů hygienické požadavky a bylo možné jej aplikovat na zemědělskou půdu, kompostovat jej či využít k jiným aktivitám v území, což vyplynulo z posudku doc. Ing. Gergela zpracovaného mimo řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. 1. 2012, č.j. 22 Co 2943/2011-259, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., kterým byla žaloba zamítnuta, a ve výroku IV. o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, ve výroku III. o náhradě nákladů řízení státu rozsudek změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že vytěžené bahno po skončení prací (v roce 2005) firmou AQUEKO spol. s r.o. zůstalo nerozhrnuto a na podzim 2006 práce dokončila firma IRO stavební s.r.o. Český Krumlov, která sediment srovnala, respektive rozhrnula i na pozemek žalobce. Odvolací soud se zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovaným v rámci odvolacího řízení a shledal ji důvodnou, když v tomto případě marně uplynuly obě promlčecí doby pro možné uplatnění práva na náhradu škody. Soud vyšel ze zjištění, že tvrzená škoda vznikla na podzim roku 2006, kdy došlo k rozvezení sedimentu po pozemku žalobce, a nejpozději ke dni 11. 6. 2007, kdy se žalobce obrátil na Policii ČR ve Větřní, věděl o vzniku škody a kdo za ni odpovídá. Tudíž dvouletá promlčecí doba uplynula ke dni 11. 6. 2009, a byl-li nárok na náhradu škody uplatněn při ústním jednání soudu prvního stupně dne 1. 9. 2010, stalo se tak po marném uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby i tříleté objektivní promlčecí doby. Odvolací soud přihlédl k námitce promlčení, jelikož závěr o promlčení žalobcova práva vyplynul ze skutečností, které vyšly najevo v řízení před soudem prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Vytýká odvolacímu soudu, že potvrdil meritorní výrok II. rozsudku soudu prvního stupně s naprosto odlišným odůvodněním, že nárok žalobce je promlčen, přitom věcnou správnost odvoláním napadeného rozsudku již nehodnotil. Podle dovolatele se odvolací soud neměl vůbec námitkou promlčení zabývat, neboť promlčení práva nebylo možné z obsahu spisu a skutkových zjištění soudu prvního stupně řádně posoudit. K řádnému posouzení počátku a délky promlčecích dob by totiž bylo nutno vést rozsáhlejší dokazování, které ovšem nebylo před soudem prvního stupně prováděno, neboť k tomu nebyl důvod. Skutkový stav zjištěný před vznesením námitky promlčení totiž nevylučuje možnost, že škoda byla žalovaným způsobena úmyslně, a tedy že objektivní promlčecí doba činí 10 let a že subjektivní promlčecí doba počala běžet dnem, kdy byl žalobci doručen znalecký posudek Ing. Františka Kubíka, CSc. Dovolatel polemizuje s přípustností dovolání pro otázku zásadního právního významu, když otázkou promlčení se zabýval až odvolací soud, a pokud dovolatelem předestřená otázka neměla po právní stránce zásadní význam, bylo by žalobci odňato právo na úplný věcný přezkum skutkových zjištění a právních závěrů soudu prvního stupně v mezích odvolání. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, současně žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. dále jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. rozhodnutí publikované pod R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Uvedené platí i pro posuzovanou věc. Odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu posoudil jinak. Oproti soudu prvního stupně, který zamítavé rozhodnutí založil na závěru o nesplnění předpokladů odpovědnosti za škodu, žalobu zamítl z důvodu promlčení uplatňovaného nároku (srov. obdobně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4893/2010, ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 355/2011, nebo ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012; dostupné na internetových stránkách www.nsoud.cz ). Dovolání je tedy přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Podle právního závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněném pod číslem 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, účastník řízení může vznést námitku promlčení kdykoli za řízení (až do jeho pravomocného skončení), s tím omezením, že v režimu tzv. neúplné apelace (o který jde i v této věci) se může odvolací soud zabývat námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení, jen není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů.

V rozsudku ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněném pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní závěr, že při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení se nepřihlíží k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům. Vysvětlil, že námitku promlčení vznesenou dlužníkem za uplatnění skutečností ve smyslu § 119a, § 205a a § 211a o. s. ř. považovat nelze. I když se dlužník námitkou promlčení dovolává právní skutečnosti, totiž uplynutí promlčecí doby, neuplatňuje samotnou námitkou promlčení takové skutečnosti, které by byl povinen uvést v rámci své povinnosti tvrzení, nýbrž uplatňuje pouze své právo dovolat se promlčení. Právo dlužníka vznést námitku promlčení žádný hmotněprávní ani procesní předpis nekoncentruje do určitého stadia řízení, přičemž z povahy námitky promlčení, dané hmotněprávní úpravou (§ 100 odst. 1 obč. zák.), plyne, že ji lze uplatnit kdykoli v průběhu řízení až do právní moci rozhodnutí o věci, tedy i v rámci odvolacího řízení.

Obdobně například v rozsudku ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněném pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo judikováno, že k promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně.

Odvolací soud v této souvislosti plně odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, na jejichž základě dospěl k závěru o promlčení nároku dovolatele. Dovolací soud má za to, že skutkové okolnosti projednávané věci byly v řízení před soudem prvního stupně zjištěny v takovém rozsahu, že nebylo třeba k otázce počátku běhu promlčecí doby provádět žádné další dokazování. Z tohoto důvodu se odvolací soud mohl zabývat námitkou promlčení, byť byla uplatněna až v odvolacím řízení.

Podle § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

Z uvedeného vyplývá, že v případě práva na náhradu škody vychází občanský zákoník z kombinace dvou promlčecích dob, a to tzv. subjektivní, která běží od okamžiku, kdy se poškozený dozví o škodě a odpovědné osobě, a tzv. objektivní, jež začíná běžet od okamžiku, kdy škoda vznikla. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i tehdy, když poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba. Subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve než promlčecí doba objektivní.

Subjektivní promlčecí doba se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné natolik objektivně vyjádřit v penězích, že lze právo na její náhradu uplatnit u soudu. Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku). Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný. Postačuje, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy. Okolnost, zda a kdy si poté vyžádá v tomto směru od odborníka informaci, není rozhodující. Pro podání žaloby o náhradu škody postačuje totiž i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku. Právní názor odvolacího soudu uvedený v obecné rovině v odůvodnění jeho rozhodnutí je správný a v souladu s konstantní judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované pod č. 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2445).

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že k rozvezení zeminy z rybníků na pozemek p. č. 912/5 došlo na podzim roku 2006. Subjektivní dvouletá promlčecí doba započala běžet nejpozději dnem následujícím po dni 11. 6. 2007, kdy se dovolatel dostavil na Policii ČR a uvedl, že byl mimo jiné poškozen zavezením části pozemku vytěženým bahnem z rybníků, za současného zjištění, že zavezení provedl žalovaný na žádost žalobce. V této souvislosti neobstojí tvrzení dovolatele, že subjektivní promlčecí doba počala běžet až dnem následujícím po doručení znaleckého posudku Ing. Kubíka dovolateli, jelikož z něj přesně nevyplývá ocenění znehodnocení předmětného pozemku, ale znalec dochází k obecnému závěru o zásadním zhoršení půdních poměrů a devastaci původního pozemku, o čemž dovolatel s ohledem na jeho vyjádření u Policie ČR měl povědomí. Závěr odvolacího soudu o promlčení nároku na náhradu škody, který byl u soudu uplatněn až dne 1. 9. 2010, je tak správný. Je pak již nadbytečné zabývat se délkou objektivní promlčecí doby, a tedy i otázkou, zda škoda byla způsobena úmyslně.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, a nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2013

JUDr. Robert Waltr
předseda senátu