25 Cdo 2573/2009
Datum rozhodnutí: 20.09.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




25 Cdo 2573/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Moravská Ostrava, Masná 8, proti žalovaným 1) Ing. S. K. , 2) Ing. B. S. a 3) Mgr. I. S. , o 976.928,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 183/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2007, č.j. 20 Co 420/2007-202, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. 3. 2007, č.j. 5 C 183/2004-144, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2007, č.j. 20 Co 420/2007-202, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 28. března 2007, č.j. 5 C 183/2004-144, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 149.407,- Kč s 2,5% úrokem od 2. 2. 2005 do zaplacení, co do částky 11.829,- Kč s příslušenstvím řízení zastavil, zamítl žalobu na zaplacení 815.692,- Kč s příslušenstvím a ohledně 4% úroku z prodlení z částky 149.407,- Kč od 1. 9. 2000 do 1. 2. 2005 a 1,5% úroku z částky 149.407,- Kč od 2. 2. 2005 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní byli rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 4 T 16/2002, uznáni vinnými trestným činem zvýhodňování věřitele a druzí dva žalovaní i trestným činem podvodu, protože jejich jednáním, spočívajícím ve zmenšení aktiv společnosti LIBERTA a.s. o částku celkem 19.025.011,- Kč, došlo k částečnému zmaření uspokojení pohledávek věřitelů, mimo jiné i žalobce. Pohledávka žalobce za úpadcem LIBERTA a.s., přihlášená a přiznaná v konkursním řízení ve výši 976.028,- Kč, byla dle spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 93 K 32/97 uspokojena toliko poměrně ve výši 11.829,43 Kč, zatímco - nebýt trestné činnosti žalovaných - byla by uspokojena do výše 161.236,- Kč. Soud dospěl k závěru, že žalovaní odpovídají za škodu vzniklou žalobci společně a nerozdílně dle § 420 odst. 1 obč. zák.

K odvolání všech účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2007, č.j. 20 Co 420/2007-202, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 139.413,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 3. 6. 2003 do zaplacení a že žaloba co do částky 825.686,- Kč s 4% úrokem z prodlení od 1. 9. 2000 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 4% z částky 139.413,- Kč od 1. 9. 2000 od 2. 6. 2003 a úroku ve výši 1% od 3. 6. 2003 do zaplacení se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zdůraznil, že předmětem řízení není povinnost žalovaných zaplatit žalobci jeho pohledávku vůči společnosti Liberta, nýbrž nárok na náhradu škody, jež žalobci vznikla tím, že z rozvrhu konkursní podstaty obdržel méně, než by obdržel, pokud by byly v konkursu rozdělovány i prostředky, jež žalovaní převedli mimo společnost. Odvolací soud, vycházeje z výroku trestního rozsudku a z rozhodnutí v konkursním spisu, shodně se soudem prvního stupně dovodil, že společným jednáním žalovaných byla žalobci způsobena škoda, jejíž výše je dána rozdílem mezi částkou, jíž žalobce při rozvrhu obdržel, a částkou, kterou by obdržel, pokud by do konkursní podstaty patřila i částka, kterou žalovaní ze společnosti vyvedli, avšak soud prvního stupně pochybil při výpočtu částky, na níž má žalobce nárok. Částka, jež by byla v konkursním řízení rozdělena, nebýt trestné činnosti žalovaných, činí 20.639.320,- Kč, poměr rozdělované podstaty k pohledávkám zařazeným do upraveného seznamu přihlášek je 15,48138 %, na pohledávku žalobce by tedy připadlo 151.242,- Kč, takže mu vznikla škoda ve výši 139.413,- Kč. K námitkám v odvolání odvolací soud uvedl, že žalobce není aktivně legitimován k náhradě škody, jež vznikla jiným poškozeným, neboť okolnost, že ostatní poškození nárok na náhradu škody neuplatnili, neznamená, že by tato neuplatněná část přirůstala poškozeným, kteří tak učinili.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že soudy nevyhodnotily důsledky a dopady trestné činnosti žalovaných, neprovedly komplexní ekonomicko-právní analýzu příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaných a vzniklou škodou, pominuly podnikatelskou a hospodářskou odpovědnost žalovaných za tunelování společnosti Liberta a.s. v letech 1996-97. Namítá že výpočet výše škody a způsob jejího poměrného uspokojení není správný, jeho podíl je vyšší, odpovídá částce 178.626,- Kč namísto 149.407,- Kč, přičemž spravedlivým bylo zavázat žalované k úhradě 965.098,- Kč. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 7. listopadu 2007.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. března 2007, č.j. 5 C 183/2004-144, který dovolatel výslovně napadl, je však rozhodnutím soudu prvního stupně. Opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí je zásadně odvolání, jež bylo již předtím proti tomuto rozsudku podáno. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proto je nedostatek funkční příslušnosti neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Žalobce je subjektivně oprávněn k podání dovolání proti rozsudku v rozsahu, v němž mu nebylo vyhověno, tedy v rozsahu, v němž byla jeho žaloba zamítnuta. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba co do částky 815.692,- Kč s příslušenstvím, odvolacím soudem pak co do částky 825.686,- Kč s příslušenstvím. Přestože odvolací soud označil svůj výrok ve věci samé za měnící, z porovnání jeho obsahu a výroku soudu prvního stupně je zřejmé, že měnícím je výrok toliko v rozsahu 10.000,- Kč a ve zbývajícím rozsahu, tj. 139.413,- Kč s příslušenstvím se jedná o výrok potvrzující.

Dovolacímu přezkumu rozhodnutí v části, v níž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu 10.000,- Kč, brání ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle nějž není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se nepřihlíží.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu 139.413,- Kč s příslušenstvím, se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Při posuzování přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí jde o zásadně jinou úvahu, než - jestliže dovolání jinak přípustné je prověřování správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití tohoto ustanovení, Nejvyšší soud prověřuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolatelem uplatněné kritiky právních závěrů a zkoumá, zda z tohoto hlediska je rozhodnutím správným (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Jestliže dovolání může být přípustné jedině pro zásadní význam rozhodnutí po právní stránce, pak Nejvyšší soud přistoupí ke zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu až poté, co dojde k závěru, že dovolání je přípustné [ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], tj. že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce není tedy procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Za splnění tohoto předpokladu pak Nejvyšší soud zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo z hlediska judikatorního řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005).

Dovolatel v posuzované věci zřejmě předpokládá postup právě opačný, tedy přezkoumání věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu již v rámci zkoumání přípustnosti dovolání. Předložené otázky, v nichž dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, ani jeho námitky v dovolání zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. nemají. Otázka, zda soudy hodnotily či nehodnotily důsledky a dopady trestné činnosti žalovaných, zda provedly komplexní ekonomicko-právní analýzu příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaných a vzniklou škodou, zda chybně vypočetly výši škody žalobce, atd., nejsou otázkami, jež by byly významné z hlediska rozhodovací praxe soudů a nejsou ani otázkami právního názoru. Dovolatel nevymezuje žádnou hmotněprávní či procesněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl pro její zásadní význam přezkoumat, a taková otázka se z obsahu dovolání nepodává. Svými námitkami se dovolatel dožaduje přezkoumání správnosti rozhodnutí z hlediska stanovení rozsahu a výpočtů výše náhrady škody, což v rámci zkoumání přípustnosti dovolání činit nelze.

Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se věcí mohl zabývat z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. září 2011

JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu