25 Cdo 2538/98
Datum rozhodnutí: 13.07.2000
Dotčené předpisy:




25 Cdo 2538/98

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně C. Č. s. p. p. k., a. s., proti žalovanému J. K., o 230.700,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 14 C 87/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. února 1998 č.j. 12 Co 501/97-71, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.925,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 14. 3. 1997 č.j. 14 C 87/96-57 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 230.700,29 Kč s 3 % úrokem od 19. 8. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalovaný si u žalobkyně dne 20. 5. 1992 objednal platební kartu C. pro občany, kterou obratem obdržel. Podle podmínek smlouvy o používání této karty, uvedených též na objednávce, karta umožňuje bezhotovostně platit zboží a služby u čerpacích stanic, je určena fyzickým osobám starším 18 let, které mají vlastní účet u peněžního ústavu, platí pro zákazníka, na jehož jméno je vystavena, je nepřenosná a zákazník není oprávněn přenášet svoje práva vyplývající z karty na třetí osoby. Jak bylo zjištěno, žalovaný platební kartu používal do poloviny srpna 1993, ačkoliv od poloviny března téhož roku neměl na svém účtu finanční prostředky k úhradě dlužných částek, a vznikl mu tak dluh ve výši 230.700,29 Kč. Dne 15. 3. 1994 žalovaný oznámil žalobkyni, že smlouvou o prodeji podniku ze dne 10. 8. 1993 prodal svou firmu J. K. Soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky vznikl závazek ze smlouvy, jejíž obsah je rozhodující pro posouzení jejich vzájemných práv a povinností. Vzhledem k tomu, že platební karta je určena pro fyzické osoby a je nepřenosná, nemohla být předmětem smlouvy o prodeji podniku ze dne 10. 8. 1993 a závazky z platební karty také na J. K. nepřešly. Proto shledal uplatněný nárok žalobkyně důvodným.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 2. 1998 č.j. 12 Co 501/97-71 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky uzavřením smlouvy o používání platební karty C. vznikl občanskoprávní vztah, a protože žalovaný prostřednictvím karty odebíral pohonné hmoty, aniž je ze svého účtu platil, neplnil své závazky ze smlouvy a je povinen zaplatit žalobkyni dlužnou pohledávku. Námitku promlčení vznesenou žalovaným neshledal odvolací soud důvodnou, neboť pro nárok, který vznikl ze smlouvy, platí tříletá promlčecí lhůta, která vzhledem k datu prvního nezaplaceného odběru pohonných hmot (4. 4. 1993) do data podání žaloby (13. 3. 1996) neskončila.



Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu podle § 237 odst. 1 písm. b/, e/ a f/ o.s.ř., a také proto, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazuje na to, že v obchodních věcech musí žalobce uvést, zda některý z účastníků je zapsán v obchodním rejstříku, a protože žaloba takový údaj neobsahovala, dovozuje, že vztah účastníků byl nesprávně posuzován jako občanskoprávní, i když ve skutečnosti je vztahem obchodním. Namítá, že byl v žalobě nesprávně označen jako osoba fyzická, ačkoliv v době vzniku předmětu sporu byl podnikatelem zapsaným v obchodním rejstříku, takže žaloba je neplatná", ve věci bylo jednáno bez návrhu a rozhodoval nepříslušný soud. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako smlouvu zakládající mezi nimi vztah občanskoprávní, ačkoliv dovolatel je podnikatelem, a ze smlouvy nevyplývá zákaz používání karty pro podnikatelské účely. Soudu prvního stupně vytýká, že odmítl provést nabízený důkaz - výpis z obchodního rejstříku, a tímto postupem soudu byla dovolateli odňata možnost jednat před krajským soudem příslušným pro obchodní věci. Poukazuje na to, že podle § 477 obchodního zákoníku přechází dnem prodeje podniku povinnost k úhradě závazků na nabyvatele, kterým je J. K. Protože žalovaný nebyl správně označen, neměl způsobilost být účastníkem řízení a chybí zde i procesní způsobilost pro nedostatek pasivní legitimace. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a zastavení řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření vyvracela důvody dovolání, poukazovala na obsah smluvních podmínek s tím, že k podnikatelské činnosti žalovaného nemohlo být přihlédnuto, neboť jeho závazek vyplývající ze smlouvy se žalobkyní mu vznikl jako fyzické osobě identifikované rodným číslem a nikoliv jako podnikateli. Navrhla, aby dovolání jako nedůvodné bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř. ) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).

Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Ve smyslu odst. 2 tohoto ustanovení jestliže odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Vzhledem k tomu, že jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu a že soudem prvního stupně nebyl vydán v předchozím řízení rozsudek, který by byl zrušen, není z hlediska ust. § 238 o.s.ř. v této věci dovolání přípustné. Přípustnost dovolání není založena ani podle § 239 odst. 1, 2 o.s.ř., neboť odvolací soud nevyslovil, že je dovolání přípustné pro zásadní význam tohoto rozhodnutí po stránce právní, a návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nebyl v řízení učiněn.

Přípustnost dovolání v této věci může být dána pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř., nýbrž nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.

Dovolatel namítá, že řízení je postiženo vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/, e/ a f/ o.s.ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.

Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.

Způsobilost mít procesní práva a povinnosti v zásadě splývá se způsobilostí mít práva a povinnosti podle hmotného práva (tzv. právní subjektivitou). Fyzická osoba má způsobilost být účastníkem řízení (s výjimkou pracovněprávních vztahů) od narození a tato způsobilost zaniká smrtí.

Podle § 20 o.s.ř. každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti.

Procesní způsobilostí se rozumí způsobilost vykonávat v řízení práva a povinnosti účastníka řízení samostatně nebo prostřednictvím zvoleného zástupce. U fyzické osoby vzniká v plném rozsahu zletilostí a před dosažením tohoto věku uzavřením manželství. Procesní způsobilost nemají osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům; osoby nezletilé mají procesní způsobilost v takovém rozsahu, v jakém mají způsobilost k právním úkonům.

Je jednoznačné, že u žalobce se nejedná o nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení a ani o nedostatek procesní způsobilosti, jak dovozuje v dovolání.

Námitka dovolatele, že nebyl ve sporu pasivně legitimován, nezakládá vadu řízení ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř. Pasivní legitimace je hmotněprávní institut, tj. věcná legitimace z hlediska, zda ten, kdo je žalován, je podle hmotného práva nositelem tvrzené povinnosti. Nedostatek pasivní (či aktivní) věcné legitimace vede k zamítnutí žaloby po projednání věci, zatímco nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v době jeho zahájení je neodstranitelnou překážkou postupu řízení a důvodem pro zastavení řízení. Je zřejmé, že ze strany žalovaného /zastoupeného advokátem/ nebyl pochopen rozdíl mezi nedostatkem podmínky řízení spočívající v nezpůsobilosti být účastníkem řízení, což je procesněprávní institut, a mezi otázkou hmotněprávní věcné legitimace účastníků, kterou soud řeší v konečném rozhodnutí ve věci.

Dovolatel uplatňuje dále dovolací důvod podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. V posuzovaném případě se však o takovou situaci nejedná. V tom, že soud neprovedl navržený důkaz výpisem z obchodního rejstříku, nelze spatřovat postup, kterým by byla žalovanému odňata možnost jednat před soudem. Je totiž věcí soudu, které z navržených důkazů budou provedeny ( § 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.) a toto platí i v odvolacím řízení ( § 211 o.s.ř. ). Rozhodne-li soud, že některé důkazy nebudou provedeny ( např. proto, že nejsou pro rozhodnutí podstatné, jak tomu bylo v daném případě ), nejde o postup, kterým by byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem. Dovolací důvod podle § 237 písm. f/ o.s.ř. není tedy dán.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba.

V dané věci je nepochybné, že k tomu, aby řízení o uplatněném nároku mohlo být zahájeno a vedeno, bylo třeba podat návrh na zahájení řízení - žalobu. Dovolatel namítá, že bylo jednáno bez návrhu, protože žaloba je neplatná", když žalovaný v ní byl označen jako osoba fyzická, ačkoliv byl podnikatelem zapsaným v obchodním rejstříku.

Podle ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. se řízení zahajuje na návrh. Kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) musí žaloba obsahovat jméno, povolání a bydliště účastníků (obchodní jméno nebo název a sídlo právnické osoby), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, popřípadě další údaje k její identifikaci a údaj o tom, zda některý z účastníků je zapsán v obchodním rejstříku.

V řízení, v němž se vymezení účastníků zakládá podle ustanovení § 90 první části věty o.s.ř., jako je tomu v daném případě, jsou účastníky řízení žalobce a žalovaný. Žalobcem je ten, kdo podal u soudu žalobu, a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě označil za žalovaného. Pokud by údaje v žalobě nevyhovovaly požadavkům na označení účastníků a neumožňovaly dovodit, zda je žalovaným fyzická nebo právnická osoba, šlo by o neúplné, popř. nesprávné podání, což by bylo důvodem k jeho opravě či doplnění postupem podle § 43 o.s.ř., nikoliv k závěru, že žaloba nebyla podána. Nejde tedy o případ, na který dopadá ust. § 237 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. Ostatně v dané věci byly údaje označující žalovaného jako fyzickou osobu v žalobě uvedeny a o totožnosti žalovaného, který uzavřel smlouvu o používání karty C., nevznikly žádné pochybnosti.

Pokud pak dovolatel namítá, že vztah účastníků a z toho vyplývající nárok žalobkyně byl nesprávně posouzen jako občanskoprávní, ačkoliv měl být posouzen jako obchodní, uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), který - jak bylo shora uvedeno - přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v dané věci nezakládá.

Ani další dovolatelem namítaná vada řízení, že rozhodoval ve věci věcně nepříslušný soud (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), nezakládá přípustnost dovolání, neboť k jiným (tj. v ust. § 237 o.s.ř. neuvedeným) vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, jen pokud je dovolání přípustné.

Dovolací důvody podle § 237 odst. 1 písm. b/, e/, f/ o.s.ř. nejsou tedy dány. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo některou z jiných vad taxativně uvedených v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání v dané věci tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1, o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 5.850,- Kč ( vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75.- Kč ( § 7, § 11 odst. 1 písm. k/ a § l3 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 13. července 2000

JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková