25 Cdo 2531/2009
Datum rozhodnutí: 22.12.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 431 obč. zák.




25 Cdo 2531/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce L. S. , zastoupeného JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čsl. legií 143/I., proti žalovanému J. M. , za účasti České pojišťovny, a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, Regionální středisko individuální likvidace, Plzeň, Slovanská alej 24A, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 164/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2009, č.j. 56 Co 179/2008-223, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal zaplacení 258.438,- Kč z důvodu náhrady škody, která mu vznikla na zdraví a na vozidle v důsledku dopravní nehody.

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 31. 12. 2007, č.j. 4 C 164/2006-195, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce dne 12. 7. 2004 večer řídil motocykl po hlavní silnici, proti němu jel žalovaný ve voze Škoda a chystal se odbočovat doleva na vedlejší silnici. Žalovaný však žalobce přehlédl, nedal mu při odbočování vlevo přednost, takže žalobce s motocyklem narazil do pravého boku automobilu, a tím došlo k těžkému zranění žalobce, lehkému zranění žalovaného a k poškození obou vozidel. K nehodě došlo za soumraku, krátce po západu slunce, veřejné osvětlení v místě dosud nesvítilo a žalobce neprokázal, že jeho motocykl byl předepsaným způsobem osvětlen, svítila jen modrá obrysová světla. Soud dospěl k závěru, že žalovaný objektivně neměl možnost reagovat brzděním na protijedoucího žalobce v okamžiku, kdy od sebe byli ještě 50 m, čímž by se střetu zabránilo, neboť žalovaný si nemusel žalobce z důvodu snížené viditelnosti všimnout. Nemohl tedy podle soudu střetu zabránit. Soud odkázal na ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném v době nehody, podle kterého musí mít motocykl za jízdy rozsvícena obrysová a potkávací světla. Tuto povinnost však žalobce porušil. Podle soudu tak nebylo možné vytýkat žalovanému, že při odbočování vlevo nedal žalobci podle § 21 odst. 5 shora uvedeného zákona přednost. Soud prvního stupně dovodil, že věc je třeba posoudit podle § 431 občanského zákoníku, dle nějž při střetu provozů motorových vozidel provozovatelé odpovídají za škodu podle účasti na jejím způsobení. Žalovaný však podíl na vzniku škody nemá.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 1. 2009, č.j. 56 Co 179/2008-223, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování konstatoval, že motocykl řízený žalobcem a zúčastněný na dopravní nehodě, z níž žalobci vznikla škoda, byl v době dopravní nehody vlastnictvím žalobce. Žalobce tak byl v době nehody provozovatelem i řidičem motocyklu. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 238/2002, podle kterého okolnost, že došlo ke střetu dvou provozů neznamená automaticky, že každý z jeho provozovatelů odpovídá za škodu, a že není vyloučeno, aby výsledek porovnání účasti jednotlivých provozovatelů na střetu provozů z hlediska § 431 občanského zákoníku vyústil v závěr, že účast některého z nich je natolik minimální, že odpovědnost za škodu na jeho straně nezakládá. Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, že k nehodě došlo dne 12. 7. 2004 v době mezi 21:10 a 21:27 hodin, že v době nehody nesvítilo veřejné osvětlení a že žalobce neprokázal, že jím řízený motocykl byl v době dopravní nehody řádně osvětlen předepsaným způsobem. Uzavřel, že motocykl řízený žalobcem byl pro žalovaného prakticky neviditelný, neboť k nehodě došlo v době občanského soumraku, tedy po západu slunce za snížené viditelnosti, a nebylo tedy prokázáno, že by se žalovaný ve smyslu ustanovení § 431 občanského zákoníku jakkoli podílel na způsobení škody.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opíral o tvrzení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolatel namítal, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 431 občanského zákoníku na zjištěný skutkový stav, kdy za jedinou příčinu střetu provozu považoval nedostatečné osvětlení motocyklu žalobce. Vytýkal soudům nižších instancí, že neposuzovaly oprávněnost nároku dovolatele komplexně. Tvrdil, že viditelnost byla v okamžiku střetu dostatečná a žalovaný musel žalobce na komunikaci v dostatečné době zaregistrovat, podle této skutečnosti měla být určena odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu. Vytýkal též soudům nesprávné hodnocení důkazů, zejména výslechu znalce Ing. P. a L. B., týkající se osvětlení předmětného motocyklu. Namítal, že soudy obou nižších instancí se nezabývaly případnou rychlostí žalovaného v době střetu, což mohlo mít vliv na schopnost včasného reagování a tím i na odvrácení případného střetu. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jak rozsudek odvolacího soudu, tak soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení za současného rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání v souladu s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen o. s. ř. ) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.) pak odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro který je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1292/2006, 25 Cdo 1293/2006, konstatoval, že konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podíleli jednotliví účastníci nehody, a tedy v jakém rozsahu za škodu odpovídají, odvisí vždy od skutkových okolností konkrétního případu a od porovnání všech okolností, které mohly mít a měly vliv na výsledek. Zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno. Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy okolnosti vzniku škody jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a nemá tak judikatorní přesah. Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je totiž podmíněn nejen tím, že se jedná o otázky právní, jež jsou významné pro danou věc, nýbrž i tím, že toto rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných (obdobných).

Námitky dovolatele týkající se hodnocení důkazů a nedostatečného zjištění skutkového stavu věci nemohou založit přípustnost dovolání, neboť jak z dikce ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento dovolací důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.; to však není tento případ.

Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

Žádný z účastníků nemá podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení o dovolání, neboť žalovanému a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného žádné náklady nevznikly a dovolání žalobce bylo odmítnuto.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. prosince 2010

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu