25 Cdo 2510/2011
Datum rozhodnutí: 19.10.2011
Dotčené předpisy: § 239 odst. 3 o. s. ř.





25 Cdo 2510/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce P. Č. , zastoupeného Mgr. Radanou Halškovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubské nám. 5, proti žalovanému JUDr. S. V., LL.M. , o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 645/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. prosince 2010, č. j. 8 Co 2645/2010-77, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21. 12. 2010, č. j. 8 Co 2645/2010-77, potvrdil usnesení ze dne 19. 10. 2010, č. j. 25 C 645/2009-70, jímž Okresní soud v Českých Budějovicích odmítl žalobu ze dne 16. 11. 2009 a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby soud 1) vyslovil, že má za prokázané, že žalobce projevil součinnost v individuálním případě, naopak žalovaný neurčitě a neopodstatněně vyžadoval a trval na plném způsobu součinnosti přes povinnosti ust. 16 až 18 ZA, čímž porušil přiznané právo navrhovatele, jež nezaniklo aktem komory a 2) uložil žalovanému uhradit materiální škodu ve výši 43,- Kč, kterou měl žalovaný žalobci způsobit svým konáním, je neurčitá a neprojednatelná, a v řízení nelze pro tento nedostatek náležitostí návrhu pokračovat. Žalobce, přestože byl soudem prvního stupně podle § 43 odst. 1 o.s.ř. vyzván k upřesnění nesrozumitelného žalobního návrhu, a řádně poučen, nespecifikoval, čeho se ve vztahu k bodu 1) žaloby domáhá, a ve vztahu k bodu 2) žalobního návrhu nedoplnil svá skutková tvrzení o tom, kdy, za jakých okolností a kterým konkrétním jednáním žalovaného žalobci jím tvrzená majetková újma vznikla; soud prvního stupně proto postupoval správně, jestliže podle § 43 odst. 2 o.s.ř. žalobu odmítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje je dovolacími důvody uvedenými v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatel má za to, že nebyly naplněny podmínky pro postup soudu podle § 43 odst. 1 o.s.ř., a tudíž ani případné nevyhovění výzvě nemohlo mít za následek odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 o.s.ř. Dovolatel je přesvědčen, že žaloba nevykazovala vady bránící pokračování v řízení, předmět řízení byl vylíčen nezaměnitelně, rozhodující skutková tvrzení byla určitě a konkrétně v potřebném rozsahu vylíčena již v žalobě, takže v řízení mohlo být pokračováno a žaloba mohla být projednána. Shledal-li soud, že jsou třeba další tvrzení významná podle hmotného práva, a vyzval žalobce k jejich doplnění postupem podle § 43 odst. 1 o.s.ř., rozšířil tak požadavek zákona vylíčit rozhodující skutečnosti, jejichž absence brání projednání žaloby, i na skutečnosti, které je třeba tvrdit proto, aby ve věci mohlo být rozhodnuto. Navrhl proto, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 239 odst. 3 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). Ustanovení § 237 odst. l a 3 platí obdobně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Nejvyšší soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil. Dovolací soud přitom může shledat dovolání přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam má.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí jde z kvalitativního hlediska o zásadně jinou úvahu, než - jestliže dovolání jinak přípustné je prověřování správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Je li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití tohoto ustanovení, Nejvyšší soud prověřuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolatelem uplatněné kritiky právních závěrů a zkoumá, zda z tohoto hlediska je rozhodnutím správným (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Oproti tomu jestliže dovolání může být přípustné jedině pro zásadní význam rozhodnutí po právní stránce, přistoupí Nejvyšší soud ke zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu až poté, co dojde k závěru, že dovolání je přípustné, tedy ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. až poté, co dojde k závěru, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce není proto procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozhodnutí řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Za splnění tohoto předpokladu pak Nejvyšší soud zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou soudy rozdílně, anebo má být Nejvyšším soudem řešena odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, publikované pod C 4474 v Souboru civilních rozhodnutí NS).

Tak je tomu i v případě dovolání, které směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby pro neodstranění vad podání. Dovolatel ovšem i v této věci předpokládá postup právě opačný, tedy prověření věcné správnosti usnesení odvolacího soudu z hlediska kritiky právního posouzení věci již v rámci zkoumání přípustnosti dovolání. Jestliže ovšem soudy obou stupňů v dané věci postupem podle § 43 o.s.ř. odstraňovaly vady žalobcova podání, které byly typické jen pro jím podanou žalobu, aniž by byla řešena obecnější právní otázka, která by mohla mít širší dopad do případů obdobných, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Namítané vady řízení přípustnost dovolání nezakládají; k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze totiž v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, nejde-li o procesní otázky zásadního významu.

Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť procesně úspěšnému žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. října 2011

JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu