25 Cdo 2504/98
Datum rozhodnutí: 17.08.2000
Dotčené předpisy:




25 Cdo 2504/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobců a/ M. K. a b/ H. K., zastoupených advokátkou, proti žalovanému K. d. z., státní podnik, zastoupenému advokátkou, o 390.570,- Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 130/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. února 1998 č. j. 11 Co 581/97-167, takto:

I. Dovolání žalobců se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se proti žalovaným 1/ D., státní podnik se sídlem v H., a 2/ K. d. z., státní podnik se sídlem v T., domáhali náhrady škody v celkové výši 390.570,- Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnili tím, že žalobce a/ koupil dne 9. 1. 1981 od V. d. z., národní podnik se sídlem v T. (právní předchůdce žalovaného 2/), montovaný rodinný domek Multi 066, který svépomocí postavil (dům byl zkolaudován v roce 1984), avšak později provedeným měřením byla v rodinném domku opakovaně prokázána vyšší koncentrace formaldehydu emitovaného závadným materiálem, z nějž byl dům sestaven. Po bezúspěšném jednání s prodávajícím žalobci na doporučení znalce vadnou stavbu svépomocí odstranili na základě stavebního povolení ze dne 10. 10. 1991, rodinný domek přestavěli a komponenty montovaného domku Multi 066 prodali. Vznikla jim tak škoda sestávající z částky 58.330,- Kč představující kupní cenu montovaného domku, z částky 3.560,- Kč na nákladech spojených se stavebním řízením, z částky 133.483,- Kč vynaložené na výstavbu montovaného domku, z částky 3.910,- Kč na nákladech zjišťování zdravotní závadnosti domku, z částky 19.300,- Kč škody na zdraví, z částky 32.984,- Kč vynaložené na demontáž domku a z částky 229.003,- Kč spojené s obstaráním nového bydlení.

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 2. 3. 1994 č. j. 6 C 130/92-39 uložil žalovanému D. H. zaplatit žalobcům 390.570,- Kč s příslušenstvím, proti žalovaným K. d. z. žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 3. 1995 č. j. 11 Co 529/94-84 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalovaného D. H. změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi tímto žalovaným a žalobci a v ostatních výrocích jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem k odstranění procesních vad a k posouzení otázky aktivní legitimace žalobců k jednotlivým uplatněným nárokům.

Poté, co žalobci ohledně částky 19.300,- Kč vzali žalobu zpět, Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 23. 4. 1997 č. j. 6 C 130/92-144 v tomto rozsahu řízení zastavil, zamítl žalobu, aby žalované K. d. z., státní podnik se sídlem v T., zaplatily žalobci a/ částku 195.373,- Kč s 3 % úrokem od 1. 7. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení a oběma žalobcům částku 175.897,- Kč s 3 % úrokem od 1. 7. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci v roce 1984 ukončili stavbu montovaného domku Multi 066, jehož komponenty nabyli kupní smlouvou uzavřenou s právním předchůdcem žalovaného dne 9. 1. 1986. Měřeními provedenými v letech 1990 a 1991 byly ve vnitřním ovzduší domu zjištěny nepřípustné koncentrace formaldehydu, proto se v roce 1992 žalobci z domu odstěhovali a žalobce a/ jej přestavěl a komponenty montovaného domku Multi 066 prodal. Soud dovodil, že hodnoty koncentrace formaldehydu sice překračovaly přípustnou normu, ale žalobcům se nepodařilo prokázat, co bylo zdrojem a příčinou jeho vyzařování, neboť komponenty koupené od žalovaného doplnili při stavbě dalšími prvky a v roce 1992 celou stavbu odstranili, aniž zajistili důkaz, ze kterých konkrétních prvků se formaldehyd uvolňoval, přičemž měření koncentrace provedli pouze ve dvou obytných místnostech. Žalobcům se nepodařilo prokázat ani výši konkrétní škody, když jednak vzhledem k výsledkům měření nebylo nutné, aby demontovali celý rodinný dům Multi 066, jednak práce prováděné svépomocí vyčíslili částkou odpovídající jejich provedení odbornou firmou; navíc montované prvky prodali za cenu vyšší, než byla cena kupní. V daném případě se tedy nepodařilo zjistit skutečnou příčinu vzniku škody, nebyla dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti, škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin a nejsou proto splněny podmínky odpovědnosti žalovaného za škodu. Nárok žalobců na náhradu škody vzniklé rekonstrukcí domu je přitom totožný s obsahem práva z odpovědnosti za vady věci, které však zaniklo prekluzí - neuplatněním práva v záruční době.

K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 2. 1998 č. j. 11 Co 581/97-167 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částek 195.373,- Kč a 175.897,- Kč s příslušenstvím a jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a připustil proti rozsudku dovolání k otázce právního významu vad prodané věci". Dovodil, že ačkoliv žalobci neuplatnili vůči žalovanému právo z odpovědnosti za vady prodané věci ve lhůtě stanovené v § 248 a následujících obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, mohou přesto nyní uplatňovat i nárok na náhradu škody, pokud jim v důsledku koupě vadného výrobku škoda vznikla; nemohou však z titulu náhrady škody uplatnit nárok, který je shodný s obsahem práva z odpovědnosti za vady. Protože nárok na náhradu škody, jak byl v dané věci uplatněn, je totožný s nároky, které mohli žalobci uplatnit z titulu odpovědnosti za vady, nelze žalobě vyhovět. Kromě toho odvolací soud, který převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, i po doplnění dokazování vyjádřením Státního zdravotního ústavu v P. dospěl k závěru, že není najisto postavena příčina vzniku škody, její rozsah ani konkrétní zdroj emisí formaldehydu, a tedy není prokázáno, že by žalovaný prodejem konkrétního vadného výrobku způsobil žalobcům konkrétní a výlučnou škodu a že by mezi vznikem škody a jednáním žalovaného byla příčinná souvislost.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž s odkazem na ustanovení § 241 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (správně § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) namítají, že odvolací soud sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Jsou si vědomi, že nemohou z titulu náhrady škody uplatňovat to, co mohli požadovat z titulu odpovědnosti za vady, proto také od počátku uplatňují odpovědnost žalovaného za škodu ve smyslu § 421 odst. 1 obč. zák. před novelou, spočívající v uvedení vadného - zdravotně závadného - výrobku na trh; žalovaný tím porušil své povinnosti a v důsledku toho žalobcům vznikla škoda v dokladované výši. Žaloba přitom nesměřuje ani k výměně věci ani k vrácení plnění ze zrušené smlouvy. Podle dovolatelů byla závadnost věci prokázána jak měřením znalce ing. Procházky, tak zprávou Státního zdravotního ústavu v P. Tyto důkazy nebyly vyvráceny důkazem opaku a jsou podpořeny i dalšími důkazy (mj. i dopisem ředitele K. d. z. T. ze dne 22.10.1991, v němž se uvádí, že formaldehyd se uvolňuje z pojiv, která byla použita na výrobu jednotlivých dílců domu), při jejichž řádném hodnocení nelze než uzavřít, že tvrzení žalobců o vadnosti výrobku bylo prokázáno. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou - účastníky řízení ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a do-spěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Jde-li o potvrzující rozsudek odvolacího soudu, je dovolání přípustné ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., jestliže odvolací soud přípustnost dovolání svým výrokem vyslovil, a to s argumentem o zásadním významu právní stránky rozhodnutí. Takto založená přípustnost dovolání úzce souvisí s vymezením možného dovolacího důvodu, jímž je z povahy věci důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dané věci je přípustnost dovolání založena toliko výrokem odvolacího soudu, neboť nejde o žádný z případů přípustnosti podle ustanovení § 238 o. s. ř. Dovolání žalobců je proto - kromě okolností uvedených v § 237 o.s.ř. ( § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř., příp. § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) - přípustné pouze z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., a to v rozsahu té právní otázky, pro jejíž řešení bylo připuštěno.



Účelem dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. je umožnit posouzení právních otázek obecného významu (nikoli však jedinečných skutkových okolností vlastních individuálnímu případu) v případech shodného (konformního) právního posouzení soudy obou stupňů, ve kterých by jinak dovolání přípustné nebylo (srov. § 238 odst. 1 o.s.ř.). Oproti tomu dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy přípustnost dovolání založená podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud neopravňuje.

Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. I když v dovolání uvedli, že uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (tvrdí, že "rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci", když odvolací soud sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil") k právní otázce vztahu nároků z odpovědnosti za škodu a za vady, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že rovněž nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, neboť vytýkají odvolacímu soudu závěr o tom, že nebyl prokázán původce vyzařování škodlivého formaldehydu a že prokázána nebyla ani příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody. Pokud tedy dovolatelé v této souvislosti namítají, že odvolací soud nepřihlédl ke zprávě Krajské hygienické stanice v O. ze dne 17. 9. 1990 ani k dopisu ředitele právního předchůdce žalovaného a že provedené důkazy k otázce zdravotní závadnosti výrobku nesprávně hodnotil, je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, pro níž bylo dovolání připuštěno, nýbrž o námitku týkající se rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není z hlediska ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. dovolání přípustné.

Vzhledem k ustanovení § 868 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 je třeba posuzovat podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 146/1971 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 137/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 509/1991 Sb., ty dílčí nároky žalobců, u nichž škoda vznikla před uvedeným datem (náklady na pořízení komponentů v roce 1981, náklady vynaložené na stavbu domku v letech 1981 - 1984, náklady na stavební řízení a náklady zjišťování zdravotní závadnosti domku v letech 1990 - 1991); nároky na náhradu nákladů vynaložených na demontáž domku a na obstarání nového bydlení v roce 1992 se spravují občanským zákoníkem ve znění účinném od 1. 1. 1992 Sb. Pro odpovědnost žalovaného za škodu je rozhodující, zda jsou u každého dílčího nároku splněny všechny podmínky uvedené v ustanovení § 421 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, resp. § 420 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, tedy zda byl prokázán jednak protiprávní úkon žalovaného, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem, popř. opomenutí, tj. nečinnost tam, kde bylo povinností určitým způsobem jednat, dále vznik škody (majetková újma) a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody, přičemž zavinění se předpokládá. Není-li jeden z těchto předpokladů dán, nárok nevzniká a žalobě na náhradu škody nelze vyhovět bez ohledu na to, zda tentýž nárok mohl být proti žalovanému uplatněn z titulu odpovědnosti za vady prodané věci či nikoliv.

Dovolatelům je třeba přisvědčit, že podmínky odpovědnosti za škodu jsou odlišné od podmínek odpovědnosti za vady a nejsou vzájemně nijak spojeny, a proto nárok na náhradu škody způsobené v souvislosti s prodejem vadné věci není podmíněn realizací nároků z odpovědnosti za vady a lze jej uplatnit bez ohledu na to, zda nároky z odpovědnosti za vady byly uplatněny včas či nikoliv a zda případně zanikly prekluzí (srov. též rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18, ročník 1991 a pod č. 4, ročník 1981), jak ostatně dovodil i odvolací soud. Tento závěr má však význam pouze v situaci, kdy nárok na náhradu škody vznikl; naopak nevznikl-li, nelze řešit otázku eventuálního souběhu neexistujícího nároku s nárokem jiným.

Odvolací soud v posuzovaném případě potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ze dvou odlišných důvodů; za první z nich považoval okolnost, že úspěchu žaloby brání totožnost uplatněných nároků na náhradu škody s obsahem nároků z odpovědnosti za vady. Vedle toho shodně se soudem prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že porušení povinnosti žalovaným (dodání zdravotně závadného materiálu) ani jeho příčinná souvislost se vznikem tvrzené škody nebyly prokázány. Tento jeho druhý závěr, který bez ohledu na správnost závěru prvního obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť dovolací soud se nemůže zabývat dovolacími námitkami podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., které nejsou způsobilým dovolacím důvodem za situace, kdy přípustnost dovolání byla založena ustanovením § 239 odst. 1 o.s.ř. Pak ovšem pro posouzení věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu není podstatné řešení dovolacímu přezkumu otevřených právních otázek přípustnosti souběhu nároků z různých typů odpovědnosti a posouzení jednotlivých dílčích nároků v tomto konkrétním případě.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný; protože z obsahu spisu nebyly zjištěny žádné vady uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. ani jiné vady podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (dovolatel existenci takových vad ani netvrdí), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 17. srpna 2000

JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková