25 Cdo 2501/2008
Datum rozhodnutí: 24.02.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 424 obč. zák.



25 Cdo 2501/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. V. N. , zastoupeného JUDr. Vandou Bieleckou, advokátkou, se sídlem Havířov, Pavlovova 8, proti žalované obci Horní Suchá , IČ 005 75 917, se sídlem úřadu Horní Suchá, Sportovní 3/2, zastoupené JUDr. Pavlou Promnou, advokátkou, se sídlem Havířov, Hlavní 65, o 49.224.423,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově pod sp. zn. 113 C 298/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2007, č.j. 8 Co 241/2007-155, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku toho, že žalovaná nedůvodně podala žalobu na určení, že je vlastníkem nemovitostí, které na něj předtím smlouvou převedla. Žalobci tak ušel zisk z nájemného ve výši 22.078.320,- Kč, neboť jeho smluvní partner pro zpochybnění vlastnického práva žalobce odstoupil od budoucí smlouvy o nájmu dotčených nemovitostí na dobu 10 let. Následně se žalobce dostal do insolvence, došlo k exekučnímu vydražení nemovitostí, jejichž hodnota činila 10.009.650,- Kč, byly však prodány v dražbě za částku podstatně nižší. Další škoda ve výši 17.136.453,20 Kč představuje pohledávku z úvěru, který žalobce v důsledku insolvence nebyl schopen splácet.

Okresní soud v Karviné pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 4. 12. 2006, č.j. 113 C 298/2005-134, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 29. 8. 1991 byla mezi žalovanou jako předávající a soukromým podnikem UNICONO, zastoupeným žalobcem, jako přejímajícím uzavřena hospodářská smlouva o převodu v žalobě označených nemovitostí (dále jen nemovitosti nebo předmětné nemovitosti ). V katastru nemovitostí byla jako vlastník nemovitostí zapsána neexistující společnost UNICONO. Příslušný katastrální úřad odmítl provést opravu tohoto zápisu a žalovaná následně podala žalobu na určení svého vlastnického práva k těmto nemovitostem; žaloba byla pravomocně zamítnuta. Žalobce dne 20. 5. 1998 uzavřel se společností FIZE profes, spol. s r.o., smlouvu o budoucí smlouvě o nájmu předmětných nemovitostí a jmenovaná společnost od této smlouvy odstoupila s poukazem na probíhající soudní řízení o určovací žalobě. Soud prvního stupně posoudil věc podle ustanovení § 420 a § 415 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalovaná podáním žaloby na určení vlastnického práva k nemovitostem neporušila žádnou právní povinnost. Hospodářská smlouva o převodu nemovitostí nijak nevylučovala podání žaloby na určení vlastnictví k nemovitostem, kterých se týkala; postup žalované byl naopak potřebný z hlediska zabezpečení právní jistoty budoucích právních vztahů týkajících se těchto nemovitostí, a rovněž pro nápravu chybného zápisu v katastru nemovitostí. Soud dále konstatoval, že i kdyby byl nárok žalobce důvodný, byl by ve smyslu ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. promlčen, neboť rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva k nemovitostem, nabylo právní moci dne 27. 8. 1999, žalobce tedy k tomuto datu musel vědět, jaká škoda ho mohla postihnout a kdo za ni odpovídá; žaloba v projednávané věci však byla podána až 3. 12. 2003, tj. po uplynutí promlčecí doby.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 5. 2007, č.j. 8 Co 241/2007-155, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, konstatoval, že výkon práva v souladu s právními předpisy a obecně uznávanými pravidly společenské morálky vylučuje protiprávnost, a proto jednání žalované, která využila svého práva na soudní ochranu a podáním určovací žaloby se u soudu domáhala svých práv, nemůže být hodnoceno jako protiprávní jednání zakládající odpovědnost za škodu.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že postup žalované, která podala žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem, ačkoli věděla, že jí vlastnické právo nesvědčí, byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., a proto je třeba jej hodnotit jako protiprávní jednání. Žalované bylo již v době uzavření hospodářské smlouvy zřejmé, že na straně kupujícího vystupuje žalobce jako fyzická osoba, nikoli společnost UNICONO. Pokud se tedy později domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem s tvrzením, že hospodářská smlouva je absolutně neplatná, jednalo se o zneužití pochybení katastrálního úřadu, nikoliv o snahu eliminovat stav právní nejistoty ve vztazích týkajících se předmětných nemovitostí. Dovolatel dále namítá, že počátek běhu promlčecí doby měl být odvozován ode dne, kdy byl podán návrh na výkon rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí, neboť až tehdy žalobce zjistil skutečnou výši škody. Domnívá se rovněž, že vzhledem k úmyslu žalované žalobce poškodit, měla být promlčecí doba ve smyslu ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák. desetiletá. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen o. s. ř. ) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v posuzovaném případě dovolání přípustné není, neboť napadeným rozsudkem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím v dané věci. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu, tj. otázek, jejichž řešení má význam nejen pro konkrétní věc, ale i pro rozhodování věcí obdobných.

Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že jednání žalované uplatňující právo na soudní ochranu nemůže být kvalifikováno jako protiprávní, a dovozuje, že postup žalované je nutno posoudit jako zneužití práva v rozporu s dobrými mravy.

Za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, nebo ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1265/2007). Na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. lze pouze odepřít ochranu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, nelze však podle něj žalobci právo (tedy ani právo na náhradu škody) přiznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, ročník 2001, sv. 4, s. 113, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1995, sv. 4, s. 313, pod č. 87). Odpovědnost za škodu způsobenou jednáním proti dobrým mravům pak přichází v úvahu jen v případě, že jde o jednání úmyslné (§ 424 obč. zák.).

Soudy obou stupňů vyšly ze skutkového zjištění, že v situaci, kdy v katastru nemovitostí byl jako vlastník dotčených nemovitostí uveden neexistující subjekt a katastrální úřad odmítl chybný zápis v katastru nemovitostí opravit a odkázal účastníky na soud, žalovaná podala žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem. Skutkový stav nelze v dovolacím řízení vzhledem ke zvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybnit. Pokud odvolací soud na základě uvedených skutkových zjištění dospěl k závěru, že jednání žalované nebylo v rozporu ani s právními předpisy ani s pravidly společenské morálky (dobrými mravy), neodporuje tento závěr právním názorům vysloveným v ustálené judikatuře, jež byla výše příkladmo citována, ani hmotnému právu.

Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.H.Beck, svazek 3, pod C 308, dále usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 177/2004, ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1795/2006, nebo ze dne 31. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1096/2008) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, jejíž řešení by bylo možno zobecnit a využít v soudní praxi.

Otázkou promlčení se dovolací soud nezabýval, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá.

V posuzovaném případě tedy není dán podklad pro závěr o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.], dovolání žalobce tudíž není přípustné, a Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. února 2011


JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu