25 Cdo 2496/2015
Datum rozhodnutí: 01.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



25 Cdo 2496/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně D. V. , zastoupené JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Sokolovská 37/24, proti žalovaným 1) Ing. K. Š. , a 2) V. Š. , oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Najmanem, advokátem se sídlem Kolín I, Karolíny Světlé 150, o 1.561.563,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 31/2008, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2014, č. j. 19 Co 258/2013-453, takto:

Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 1.561.563,- Kč proti žalovaným 1) a 2) a proti městu Kolín; škoda jí měla vzniknout na ušlém nájemném, nákladech stěhování a dalších nákladech tím, že žalovaný 1) uzavřel dne 30. 1. 2006 jedinou přístupovou komunikaci k jejím nemovitostem na pozemcích za průjezdem domu ve vlastnictví žalovaných.

Žaloba proti městu Kolín byla pravomocně zamítnuta částečným rozsudkem pro nedostatek pasivní legitimace. Proti žalovaným 1) a 2) Okresní soud v Kolíně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 26. 10. 2010, č. j. 9 C 31/2008-277, který byl následně k odvolání žalobkyně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011, č. j. 19 Co 208/2011-316. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění prvoinstančního soudu a doplnil je vlastními skutkovými závěry, že žalobkyně vlastní nemovitosti, jež se nacházejí v parkánovém prostoru za domem čp. 13 na místě bývalých městských jatek. K těmto nemovitostem je přístup možný výlučně průjezdem domu čp. 13 ve vlastnictví žalovaných. Dle odvolacího soudu byl průjezd v domě čp. 13 od počátku vybudován k zajištění průchodu a průjezdu do prostor za domem, přičemž již v r. 1843 stavebník J. Č. souhlasil s veřejným užíváním průjezdu bez vztahu k jeho možným určitým uživatelům. Uvedený průjezd je tedy veřejně přístupnou účelovou komunikací ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále jen zákon o pozemních komunikacích ), což rovněž deklaroval silniční správní úřad pravomocným rozhodnutím. Uzavřením této účelové komunikace dne 30. 1. 2006 žalovaní porušili právní povinnost spočívající ve strpění obecného užívání pozemku jako komunikace, a na soudu prvního stupně tak bylo zabývat se výší žalobkyní tvrzené škody a existencí příčinné souvislosti mezi jejím vznikem a porušením právní povinnosti žalovanými.

Okresní soud v Kolíně rozhodl znovu rozsudkem ze dne 5. 2. 2013, č. j. 9 C 31/2008-376, jímž žalobu na náhradu škody v celkové výši 1.561.563,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V rámci řešení předběžné otázky dospěl k závěru, že sporným průjezdem domu nevede veřejná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, neboť jde o uzavřený soukromý prostor. Závazným právním názorem odvolacího soudu se neřídil, neboť pravomocné rozhodnutí silničního správního orgánu deklarující v průjezdu domu čp. 13 veřejně přístupnou účelovou komunikace bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2012, č. j. 9 Ca 144/2009-102-111. Jelikož se komunikace nachází v uzavřeném prostoru, nemá silniční správní úřad v dané věci žádné rozhodovací pravomoci. Z uvedených důvodů soud prvního stupně rozhodl, že uzavření průjezdu nelze považovat za protiprávní úkon, neboť se jednalo o výkon vlastnického práva, žalobkyni nesvědčil žádný právní titul pro užívání průjezdu, a proto žalovaní nenesou odpovědnost za škodu způsobenou žalobkyni porušením právní povinnosti podle § 420 obč. zák. či úmyslným jednáním proti dobrým mravům podle § 424 obč. zák. Pro případ, že by uzavření vrat bylo považováno za protiprávní úkon, pak se žalovaní ve smyslu § 420 odst. 3 obč. zák. své odpovědnosti zprostili, neboť prokázali, že tvrzenou škodu nezavinili, protože v době uzavření vrat nikoho nenapadlo, že by se mohlo jednat o veřejně přístupnou komunikaci.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 7. 2014, č. j. 19 Co 258/2013-453, tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel z vlastních skutkových zjištění a právního posouzení, jež vyslovil již v předchozím zrušujícím rozhodnutí, a také z pravomocného rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 26. 3. 2014, č. j. 045289/2014/KUSK-DOP/Svo, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Kolín, odboru dopravy, ze dne 27. 1. 2014, č. j. OD 122764/13-vol, jímž byla v předmětném průjezdu deklarována veřejně přístupná účelová komunikace podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Dle závěrů odvolacího soudu je průjezd domem čp. 13 jediná přístupová cesta k nemovitostem v parkánovém prostoru a již před zřízením stavby vyjádřil stavebník J. Č. souhlas s veřejným užíváním průjezdu domu, komunikace proto splňuje zákonné znaky účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Žalovaní odpovídají za škodu způsobenou žalobkyni porušením právní povinnosti strpět veřejné užívání předmětného pozemku jako veřejně přístupné účelové komunikace. Pokud soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní prokázali, že nezavinili vznik škody, pak ve svém závěru pochybil, neboť takovému závěru provedené důkazy nesvědčí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že posuzovaná právní otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Dovolatelé nesouhlasili se závěry odvolacího soudu ohledně udělení souhlasu s veřejným užíváním průchodu předchozím majitelem. Za otázku, která dosud nebyla řešena dovolacím soudem, pak dovolatelé považují otázku, co je a není uzavřeným prostorem ve smyslu § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, na kterou odpovídají svojí vlastní definicí pojmu uzavřený prostor. Dovolatelé mají za to, že právní hodnocení odvolacího soudu v otázce, zda se předmětný pozemek nachází v uzavřeném prostoru, což je významné pro posouzení charakteru komunikace podle § 7 zákona o pozemních komunikacích, je nesprávné a nepřezkoumatelné. S odkazem na právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1274/2003, rovněž namítají, že pokud nelze zřídit věcné břemeno cesty skrze budovu, nemůže domem vést ani účelová komunikace. Konečně dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se pro případ naplnění předpokladů odpovědnosti za způsobenou škodu nevyvinili podle § 420 odst. 3 obč. zák., neboť museli vědět, že svým jednáním mohou způsobit žalobkyni škodu, avšak bez přiměřených důvodů spoléhali na to, že ji nezpůsobí. Žalovaní naopak byli srozuměni s tím, že žalobkyni vznikne škoda, avšak nedomnívali se, že se tak stane v důsledku porušení právní povinnosti, nýbrž že jednají po právu se svým soukromým majetkem. Až do momentu správního rozhodnutí silničního orgánu neměli dovolatelé pochybnost o tom, že v době uzavření průjezdu nesvědčil žalobkyni žádný právní titul k užívání průjezdu, a proto nejednali protiprávně. Závěrem dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, případně rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že předmětný průjezd naplňuje podmínky veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a že jejím trvalým uzavřením jednali žalovaní protiprávně a způsobili žalobkyni škodu, z níž se nelze vyvinit. Dovolání žalovaných je podle ní zcela účelové, neobsahuje základní náležitosti, neboť je polemikou s hodnocením důkazů odvolacím soudem. Proto navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak pro nesplnění předpokladů dle § 237 o. s. ř. není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Pro posouzení odpovědnosti žalovaných za škodu způsobenou žalobkyni v souvislosti s uzavřením předmětného průjezdu bylo významné řešení předběžné otázky, zda komunikace v průjezdu domu čp. 13 je veřejně přístupnou účelovou komunikací dle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.
Odvolací soud doplnil dokazování mimo jiné rozhodnutím Městského úřadu Kolín, odboru dopravy, ze dne 27. 1. 2014, č. j. OD 122764-13-vol, jímž byla v průjezdu domu čp. 13 deklarována veřejně přístupná účelová komunikace, a rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru dopravy, ze dne 26. 3. 2014, č. j. 045289/2014/KUSK-DOP/Svo, jímž bylo k odvolání dovolatelů rozhodnutí Městského úřadu Kolín potvrzeno, a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 4. 2014. O výše předestřené předběžné otázce tak bylo pravomocně rozhodnuto příslušným silničním správním úřadem, odvolací soud z tohoto rozhodnutí vyšel a učinil vlastní právní závěr o charakteru komunikace v souladu s tímto rozhodnutím. Postup odvolacího soudu při řešení otázky, zda se v průjezdu domu čp. 13 nachází veřejná komunikace, je v souladu s postupem dle § 135 odst. 2 o. s. ř. Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn (nejde-li o nicotný paakt vydaný věcně nepříslušným orgánem) zkoumat věcnou správnost správního aktu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S námitkami dovolatelů, že předmětný průjezd nesplňuje podmínky veřejně přístupné účelové komunikace dle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, se odvolací soud vypořádal a svůj závěr o charakteru komunikace učinil na základě vlastních skutkových zjištění, když uzavřel, že jsou splněny podmínky uvedené v § 7 odst. 1 (dopravní cesta určená k užití vozidly a chodci; spojující jednotlivé nemovitosti pro potřeby jejich vlastníků nebo spojující tyto nemovitosti s ostatními pozemními komunikacemi nebo sloužící k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků; souhlas vlastníka s veřejným užíváním cesty a nutná komunikační potřeba). Poslední dvě podmínky veřejného užívání cesty byly posouzeny v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, či ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5213/2009).

K námitce dovolatelů, že nebyl prokázán veřejný zájem, aby pozemek sloužil jako veřejná komunikace, lze odkázat na stěžejní stanovisko Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06. Podle tohoto výkladu existenci účelové komunikace nelze primárně posuzovat na základě tvrzení, že pozemek je nebo není veřejností využíván jako veřejně přístupný, nýbrž je nejprve třeba zkoumat, zda je dána nezbytnost přístupu k nemovitosti přes takový pozemek. Je-li splněna podmínka komunikační nezbytnosti i pro jediného vlastníka nemovitosti, je založeno právo vstupu a průjezdu i třetím subjektům, tedy veřejnosti. Veřejné užívání není podmínkou vzniku a trvání účelové komunikace, ale naopak vlastnost komunikace se utváří v důsledku komunikační nezbytnosti, byť pro jediného vlastníka. Stejně tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy komunikační nezbytnost zajištění obsluhy městských jatek postupně v průběhu doby přešla na další provozovny, jež vznikly na místě zrušených městských jatek v parkánovém prostoru, které byli veřejností více či méně využívány (zámečnické dílny, sklady, kanceláře).

Dále dovolatelé namítali, že nebyl prokázán souhlas původního vlastníka domu s veřejným užíváním průjezdu a že závěr odvolacího soudu, jenž učinil z obsahu listiny protokolu o prohlídce místa stavby ze dne 6. 6. 1843 je nesprávný. K tomu dovolací soud konstatuje, že dovoláním nelze úspěšně zpochybnit výsledky hodnocení v řízení provedených důkazů. Námitka dovolatelů se týká správnosti skutkových zjištění, na nichž je založen závěr o odpovědnosti žalovaných za škodu. Nesprávnost právního posouzení odvozují od jiného skutkového stavu, založeného na odlišném hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů, na jehož základě odvolací soud k takovému závěru dospěl, je otázkou skutkovou, nikoli právní, a námitky proti němu nejsou tudíž způsobilé založit přípustnost dovolání.

S ohledem na výše uvedené není důvodná ani námitka odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nepřípadný je odkaz žalovaných na judikaturu týkající se práva cesty, tedy na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1274/2003, jímž dovolací soud stanovil, že podle § 151a odst. 3 obč. zák. lze zřídit jen právo cesty přes pozemek, nikoliv přes budovu (tj. tak, že by cesta využívala budovu, vedla by přes její součást). V posuzovaném případě se nejednalo o institut soukromého práva zřízení věcného břemene, avšak o veřejnoprávní rozhodnutí silničního správního orgánu, kterým byl předmětný průjezd prohlášen za veřejně přístupnou účelovou komunikaci.

Pokud se dovolatelé domnívají, že se mohou v rámci občanskoprávního řízení domoci změny hodnocení průjezdu jako veřejně přístupné účelové komunikace, jako to učinil soud prvního stupně, pak tento názor nemůže obstát. Takový postup není v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. a s § 7 o. s. ř., podle kterého v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

Pro případ naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu se žalovaní domnívají, že neporušili žádnou právní povinnost, a proto se vyvinili z odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 odst. 3 obč. zák. Avšak porušení právní povinnosti je kategorií objektivní, nezávislé na tom, zda si jej osoba porušující právo je vědoma. Pro posouzení odpovědnosti za škodu není rozhodné, zda dovolatelé věděli, mají-li žalovaní právní titul k užívání průchodu, případný právní omyl jde k jejich tíži (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007); podstatné je povědomí žalovaných o tom, že škodu mohou způsobit. Jak ze zjištěného skutkového stavu, tak ze samotného vyjádření žalovaných v dovolání je zřejmé, že předmětný průjezd uzavřeli s vědomím, že škodu žalobkyni způsobí. Žalovaní věděli, že předmětný průjezd slouží jako jediná přístupová cesta k nemovitostem žalobkyně i všech předchozích uživatelů parkánového prostoru již od svého vzniku, vzhledem ke všem okolnostem tak museli vědět, že jeho uzavřením způsobí škodu na majetku žalobkyně. I podle právní teorie lze škůdci, resp. odpovědnému subjektu zavinění přičíst tehdy, jestliže sice nevěděl o tom, že svým úkonem porušuje nějakou právní povinnost, objektivně však tomu tak je, a jestliže si to byl vzhledem ke stavu svého vědomí a vůle v době protiprávního úkonu schopen uvědomit, resp. si to měl uvědomit (srov. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha, ASPI, 2002, s. 463).

Předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. tedy naplněny nejsou. Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. října 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu