25 Cdo 2478/2004
Datum rozhodnutí: 24.05.2006
Dotčené předpisy: § 112 předpisu č. 40/1964Sb.




25 Cdo 2478/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobce B. P. Ltd., s. r. o., proti žalovanému O. s. a., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 113/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2004, č. j. 22 Co 625/2003-183, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 7. 2003, č. j. 21 C 113/99-153, zamítl žalobu o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nárok žalobce na náhradu škody, která mu měla vzniknout tím, že žalovaný dne 14. 12. 1993 neoprávněně udělil souhlas k užití hudební skladby Only you a že žalobce v důsledku toho neinkasoval cenu za užití díla, soud shledal neopodstatněným ze dvou důvodů. Zejména na základě smlouvy ze dne 20. 9. 1993 mezi žalobcem a společností E. M. P. G. GmbH dovodil, že žalobce nebyl oprávněn udělovat souhlas k užití uvedené skladby a není tudíž ve sporu aktivně věcně legitimován. Kromě toho k námitce promlčení vznesené žalovaným dospěl k závěru, že nárok žalobce se promlčel marným uplynutím subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák., neboť žalobce již více než dva roky před podáním žaloby (12. 11. 1996) věděl, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, o čemž svědčí především korespondence, kterou žalobce vedl s různými subjekty (nejpozdější přípis ze dne 6. 11. 1994). Běh promlčecí doby se přitom nemohl stavět podle § 112 obč. zák., protože žalobce sice podal ve věci trestní oznámení, avšak v rámci trestního řízení se nepřipojil s nárokem na náhradu škody, jak ostatně sám potvrdil.

Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. 2. 2004, č. j. 22 Co 625/2003-183, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neztotožnil se sice se závěry soudu prvního stupně ohledně nedostatku aktivní legitimace žalobce (naopak dovodil, že je osobou oprávněnou k uplatnění nároku), ve shodě se soudem prvního stupně však považoval nárok za promlčený. Zdůraznil, že žalobce nejpozději dne 6. 11. 1994 z přípisu společnosti C., s. r. o., věděl, že mu jednáním žalovaného vznikla škoda, a že pouhé podání trestního oznámení ani samotné zahájení trestního stíhání nevede ke stavení běhu promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 112 obč. zák., jestliže se poškozený nepřipojí se svým nárokem. Jestliže tak žalobce neučinil, jeho nárok na náhradu zisku, který mu ušel v souvislosti s neoprávněným udělením souhlasu k užití hudebního díla ze strany žalovaného, je promlčen.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že své právo na odměnu, která mu podle zákona náležela a o niž byl jednáním žalovaného připraven, nemohl uplatnit dříve, protože byl nucen prokázat porušení právní povinnosti konkrétním subjektem a jeho příčinnou souvislost se vznikem škody. Z toho důvodu podal trestní oznámení a nemůže nést důsledky toho, že policejní orgány byly několik měsíců nečinné. Dovolatel tvrdí, že formálně se s nárokem na náhradu škody k trestnímu stíhání připojit nemohl, neboť trestní řízení vůbec nedospělo do stadia stíhání konkrétní osoby, proto dovozuje, že ke stavení běhu promlčecí doby došlo již podáním trestního oznámení. Odtud pak plyne jeho přesvědčení, že nárok nebyl k okamžiku podání žaloby promlčen; navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzované věci se opírá závěr odvolacího soudu o promlčení uplatněného nároku na náhradu škody o zjištění [správnost skutkového stavu vzhledem k posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá, dovolatel ostatně v tomto směru ani námitky nevznáší], že žalobce podal žalobu po uplynutí dvou let od okamžiku, kdy se dozvěděl, že mu škoda vznikla a kdo za ni odpovídá. Dále není sporu o tom, že žalobce v uvedené lhůtě sice podal trestní oznámení, avšak v rámci trestního řízení nárok na náhradu škody vůči žalovanému neuplatnil. Právní otázku stavení běhu promlčecí doby pouhým podáním trestního oznámení, o jejímž zásadním významu je dovolatel přesvědčen, vyřešil odvolací soud v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou vyšších soudů.

Podle § 112 věty první obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.

Institut tzv. stavení běhu promlčecí doby zajišťuje nemožnost promlčení práva po dobu, v níž se účastník právního vztahu svého práva domáhá u soudu (příp. u jiného příslušného orgánu), tj. po dobu soudního (jiného) řízení, je-li v něm účastníkem řádně pokračováno, neběží promlčecí doba ve vztahu k právu v tomto řízení uplatněnému. Případem takového řízení je i tzv. adhezní řízení, tedy řízení o nároku na náhradu škody v rámci trestního řízení. Podle ustanovení § 43 odst. 2 věty druhá tr. řádu je návrh třeba uplatnit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování, avšak lze tak učinit již dříve, a to od samého počátku trestního stíhání - v prvním procesním úkonu poškozeného, který tvoří součást trestního řízení, tedy obvykle v trestním oznámení [viz Zhodnocení praxe soudů při uplatňování ustanovení trestního řádu o právech a postavení poškozeného v trestním řízení a o náhradě škody způsobené trestným činem (adhezní řízení) projednané v plénu Nejvyššího soudu dne 22. 2. 1967 - Pls 3/6 a publikované pod č. III Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1967, str. 239]. Pokud poškozený podá návrh v takto vymezeném období, je řádně podán z hlediska doby podání návrhu; aby však takový návrh splňoval náležitosti řádného návrhu poškozeného na náhradu škody v adhezním řízení a měl za důsledek stavení běhu promlčecí doby, musí z něj být patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu se uplatňuje. Za řádné uplatnění nároku proto soudní praxe nepovažuje např. vyjádření poškozeného v tom smyslu, že se připojuje k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody, jak bude orgány činnými v trestním řízení zjištěna (srov. zprávu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, Cpj 35/78 Nejvyššího soudu ČSR z 24. 10. 1979, jež byla projednána a vzata na vědomí plénem Nejvyššího soud ČSR dne 5. 12. 1979, Pls 2/79, publikovanou pod č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, str. 506 - 507). Obdobně je nutno dovodit, že řádným uplatněním nároku na náhradu škody v adhezním řízení není samotné podání trestního oznámení, jestliže neobsahuje požadavek, aby konkrétní osobě byla uložena povinnost k náhradě škody v určité výši.

Je tedy zřejmé, že z hlediska uvedené právní otázky nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat po právní stránce za zásadně významné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Na tom nic nemění ani dovolací námitka žalobce, že byl nucen vyčkat výsledku trestního řízení, aby doložil splnění podmínek odpovědnosti za škodu; jednak probíhající trestní řízení nebrání možnosti uplatnit nárok na náhradu škody v občanskoprávním řízení, v němž by soud splnění podmínek odpovědnosti posuzoval, jednak lze náhradu škody požadovat právě v adhezním řízení, ovšem za předpokladu, že nárok je uplatněn řádně. Protože ze všech těchto důvodů nelze dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. května 2006

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu