25 Cdo 2454/2007
Datum rozhodnutí: 25.08.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 2454/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce R. B., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice Ministerstvu financí, o 6.607.109,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 204/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2007, č. j. 20 Co 298/2006 - 93, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 5. 2006, č. j. 24 C 204/2004-68, zamítl žalobu na zaplacení částky 6.607.109,- Kč s příslušenstvím a částky 37.600,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody, způsobené nesprávným úředním postupem Finančního úřadu v B. (dále jen FÚ ) v daňové exekuci a spočívající v hodnotě promlčených pohledávek žalobce, ušlého zisku a vynaložených nákladů za znalecký posudek, vyšel soud ze zjištění, že FÚ v B. jako správce daně vydal k vymožení daňových nedoplatků platební výměry ze dne 1. 8. 1994, č. j. FÚ 9205/230-94/Še-Tu, a ze dne 1. 8. 1994, č. j. FÚ 9511/230-94-Kub a č. j. FÚ 9512/230/94-Kub. Protože žalobce jako daňový dlužník daňové nedoplatky neuhradil, vydal správce daně celkem 45 exekučních příkazů na postižení pohledávek žalobce za jeho dlužníky, avšak na nesprávném formuláři, jimiž přikázal poddlužníkům dlužníka odepsat vykázaný daňový nedoplatek z účtu daňového dlužníka . Zhruba polovina těchto exekučních příkazů nebyla dlužníkům žalobce doručena. Okresní soud dospěl k závěru, že vydané exekuční příkazy jsou nulitními akty pro fakticky nemožné plnění a pro logický rozpor v jejich odůvodnění, přičemž zjevná nesmyslnost těchto aktů musela být zřejmá i laikovi. Žalovaný sice porušil zákonný postup stanovený zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen ZSDP ), a občanským soudním řádem, avšak žalobce neprokázal vznik škody, neboť mu nic nebránilo, aby své pohledávky soudní cestou po svých dlužnících vymáhal, aby nedošlo k jejich promlčení. Žalobci dosud žádná škoda nevznikla, žaloba je předčasná a s ohledem na § 22 zákona č. 58/1969 Sb. by jeho nárok na náhradu škody proti státu byl promlčen, když k nesprávnému úřednímu postupu došlo již v roce 1995 a žaloba byla podána až 25. 10. 2004.


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2007, č. j. 20 Co 298/2006-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že na předmětné exekuční příkazy nelze bez dalšího hledět jako na nulitní akty, nicméně jsou zcela nepochybně vadné, v důsledku nesprávně použitého formuláře neobsahují zákazy vymezené v § 313 o. s. ř., postrádají jednu ze základních náležitostí ve smyslu ust. § 32 odst. 2 písm. d) ZSDP. Postup FÚ v B. byl jak při vydání předmětných exekučních příkazů, tak při následné nečinnosti nesprávným úředním postupem ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., nebyl však příčinou vzniku škody na majetku žalobce. Zákaz nakládání s exekucemi postiženými pohledávkami (inhibitorium) nebyl ve výrocích exekučních příkazů vůbec obsažen, stejně tak exekuční příkazy neobsahovaly zákaz dlužníkům žalobce vyplatit mu jeho pohledávky (arrestatorium). Na podkladě těchto exekučních příkazů ani při presumpci jejich správnosti žalobce neztratil právo vymáhat své pohledávky a ani aktivní věcnou legitimaci, z exekučních příkazů nemohl pro sebe vyvozovat povinnosti, které v nich stanoveny nebyly. Mezi majetkovou újmou žalobce a nesprávným úředním postupem finančního úřadu tak není příčinná souvislost.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky neplatnosti a nicotnosti exekučních příkazů a dále v otázce vzniku škody a příčinné souvislosti. Dovozuje, že předmětné exekuční příkazy nejsou ani nicotné, protože netrpí natolik intenzivními vadami, a nejsou ani neplatné, jejich podstatnou náležitostí není uvedení zákazů, které jsou vymezeny v § 313 o. s. ř. Dále namítá, že mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody na jeho straně je příčinná souvislost. Nesprávným úředním postupem je v daném případě způsob vedení řízení, konkrétně např. nedoručení velké části exekučních příkazů poddlužníkům, absence zastavení řízení, neověření neplatnosti rozhodnutí v šestileté lhůtě a na základě této nečinnosti vznikla žalobci škoda, která je zcela nepochybně v příčinné souvislosti s uvedeným nesprávným úředním postupem. S poukazem na judikaturu uvádí, že k prokázání vzniku škody není nezbytné, aby žalobce nejprve vymáhal svou pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení a aby tak byl znám jeho negativní výsledek. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaná ve vyjádření k dovolání odkázala na svá předchozí vyjádření a uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 11. 1. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. Čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci tedy řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.


Žádná z námitek dovolatele nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu, ostatně i soudu prvního stupně, spočívá na závěru, že mezi nesprávným úředním postupem FÚ při daňové exekuci a vznikem škody, spočívající v tvrzené nevymahatelnosti pohledávek žalobce za jeho dlužníky, neexistuje příčinná souvislost. Vydané exekuční příkazy nezakazovaly žalobci nakládat s jeho pohledávkami ani nezakazovaly jeho dlužníkům mu plnit, což ani dovolatel nepopírá. Jestliže skutečnost, že žalobce nevymáhal své pohledávky od svých dlužníků, nebyla způsobena zákazem či omezením jeho dispozičního práva s jeho pohledávkami, je jednoznačné, že na otázkách formulovaných v dovolání, týkajících se neplatnosti a nicotnosti vydaných exekučních příkazů, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Od těchto otázek se totiž neodvíjí závěr soudu, že mezi nesprávným úředním postupem v průběhu daňové exekuce a vznikem škody neexistuje vztah příčiny a následku. Otázce neplatnosti, resp. nicotnosti vydaných exekučních příkazů proto nelze přisuzovat zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Zpochybňuje-li dovolatel závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem správce daně a vznikem tvrzené škody, je třeba uvést, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, 25 Cdo 1024/2007). Odvolací soud se zabýval vztahem příčinné souvislosti mezi vadným postupem správce daně při daňové exekuci a tvrzenou nevymahatelností pohledávek žalobce a v tomto směru ani dovolatel námitky nevznáší. Přípustnost dovolání nemohou založit námitky proti skutkovým zjištěním, o něž se opírá závěr soudu, a po právní stránce dovolací soud žádný rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem ani s judikaturou neshledal. Nejde tedy ani v otázce příčinné souvislosti o otázku, která by mohla být zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a ani dovolací soud v žádné z námitek uplatněných v dovolání neshledal otázku, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.


Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.


Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 25. srpna 2009


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu