25 Cdo 2440/2005
Datum rozhodnutí: 23.02.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 2440/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované V. n. b. M. A., a. s., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 362/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. dubna 2005, č. j. 11 Co 357/2004-200, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 19. 7. 2001, č. j. 34 C 362/98-93, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2002, č. j. 10 Co 1097/2001-114, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování) rozsudkem ze dne 25. 3. 2004, č. j. 34 C 362/98-183, zamítl v plném rozsahu žalobu, jíž se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 120.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce se podrobil u žalované dne 16. 12. 1997 operaci šedého zákalu pravého oka a dne 23. 12. 1997 byl z nemocničního ošetření propuštěn. Z výpovědí svědků primáře MUDr. P. a ošetřující lékařky MUDr. N. vzal soud prvního stupně dále za prokázané, že ze strany žalované byla žalobci při propuštění do domácího ošetřování nabídnuta možnost hospitalizace ve Fakultní nemocnici v P., kterou nevyužil; byly mu předepsány medikamenty a stanoveny termíny dalších kontrol ve dnech 5. 1. 1998, případně 31. 12. 1997, k nimž se žalobce nedostavil, avšak dne 31. 12. 1997 z důvodu trvajících bolestí a vysokého nitroočního tlaku vyhledal jiného očního lékaře - MUDr. N., ke kterému pravidelně v krátkých intervalech v lednu a únoru docházel na lékařské prohlídky. Následně pak vyhledal ještě pomoc dalšího odborného lékaře MUDr. K. V průběhu této léčby byl zjištěn na pravém oku žalobce sekundární zelený oční zákal a k 1. 7. 1998 konstatována úplná slepota pravého oka žalobce s tím, že jde o stav definitivní. S odkazem na posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví různá, oční lékařství, MUDr. P. M., CSc., a revizní posudek z oboru zdravotnictví, odvětví různá, specializace oční lékařství, Doc. MUDr. S. S., CSc., nedospěl soud k závěru, že by v důsledku použití nějakého přístroje či jiné věci v rámci výkonu operace a poskytované pooperační léčby v zařízení žalované došlo ke vzniku škody na zdraví žalobce; není tedy dána její odpovědnost podle ustanovení § 421a obč. zák. Splněny nejsou ani podmínky obecné odpovědnosti podle ustanovení § 420 obč. zák. Znalec MUDr. M. v rámci znaleckého dokazování porušení právní povinnosti nezjistil a závěrům znaleckého posudku MUDr. S., který poukazoval na nutnost žalobcovy hospitalizace s ohledem na přetrvávající bolesti pravého oka již po lékařské kontrole dne 29. 12. 1997, soud přiznal menší vypovídací hodnotu. Jednak znalec MUDr. S. neměl pro objektivní posouzení zdravotního stavu žalobce před předmětnou operací úplnou zdravotní dokumentaci, jednak přehlédl, že tehdy byla další kontrola stanovena pro případ potíží na 31. 12. 1997, avšak žalobce se již k žádné kontrole u žalované nedostavil a změnil ošetřujícího lékaře; ani další lékaři při kontrolách nedospěli k závěru o nezbytnosti okamžité hospitalizace. Soud prvního stupně sice připustil určitou pochybnost o adekvátnosti postupu léčby formou kontrol, kterou prováděla žalovaná, což ovšem samo o sobě nemohlo založit její odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák., neboť při operačním zákroku nebyl znalci shledán postup lékařů postupem non lege artis a ani v rámci pooperační péče nebylo prokázáno porušení právní povinnosti na straně žalovaného zdravotnického zařízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 4. 2005, č. j. 11Co 357/2004-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že ze všech provedených důkazů a zejména pak z revizního znaleckého posudku znalce Doc. MUDr. S. S., CSc., vyplývá, že jak operativní zákrok provedený primářem žalované na pravém oku žalobce dne 16. 12. 1997, tak i pooperační léčba byly shledány lege artis . Přestože znalec spatřuje pochybení ze strany žalované v tom, že při kontrole dne 29. 12. 1997, kdy byly zjištěny vysoké hodnoty nitroočního tlaku, nerozhodla o hospitalizaci, soud neshledal příčinnou souvislost mezi tímto možným pochybením a následnou ztrátou vidění žalobce na pravé oko, a to i vzhledem k tomu, že ještě ke dni 31. 12. 1997 k totální slepotě žalobcova pravého oka nedošlo a funkce oka při normálním průběhu operace měly být zachovány . Žalobce navíc sám tím, že se na lékařskou kontrolu dne 31. 12. 1997 nedostavil, ukončil proces, ze kterého by bylo lze případnou existenci příčinné souvislosti po skutkové stránce dovodit.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, aniž by výslovně formuloval otázku zásadního právního významu. Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu výpověď znalce, který při ústním jednání ze dne 18. 3. 2004 shledal pochybení v postupu lékařů žalované, neboť byly-li při kontrole dne 29. 12. 1997 naměřeny zvýšené hodnoty nitroočního tlaku, mělo být přistoupeno k radikálnější formě léčby, tj. mělo dojít k hospitalizaci žalobce a v případě dalších komplikací mohlo být eventuálně rozhodnuto o další operaci postiženého oka. Žalobce dále namítá, že odvolací soud nesprávně z výpovědí primáře MUDr. P. a ošetřující lékařky MUDr. N. dovodil, že mu byla dne 23. 12. 1997 nabídnuta hospitalizace v jiném zdravotním zařízení. Za této situace dovolatel spatřuje porušení právní povinnosti žalované v chybném postupu jejích lékařů, kteří dne 29. 12. 1997 přes trvající bolesti pravého oka žalobce nerozhodli o jeho hospitalizaci, čímž mu přivodili oslepnutí oka a vznik škody. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku ohledně věci samé) potvrzen; i když mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu, není naplněna podmínka přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzované věci je z obsahu dovolání zřejmé, že dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na jejichž podkladě odvolací soud věc právně posoudil a rozhodl o uplatněném nároku. Nesouhlasí zejména s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci, a soudům obou stupňů vytýká, že pominuly některé skutečnosti, jež byly podle jeho názoru prokázány, především pak, že odvolací soud nevzal v úvahu výpověď znalce při ústním jednání konaném dne 18. 3. 2004 a že nesprávně zhodnotil důkazy k námitce žalobce, že mu nebyla žalovanou nabídnuta hospitalizace v jiném zdravotnickém zařízení. Protože dovolatel zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu o nesplnění podmínek odpovědnosti žalované za škodu pouze prostřednictvím nesouhlasu se skutkovými závěry, které byly podkladem pro právní posouzení věci, nejedná se o námitku nesprávného řešení otázky právní, ale o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže, stejně jako námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů.

Námitkou, že v důsledku pochybení lékařů žalované v rámci pooperačního léčení (neprovedením hospitalizace) došlo u žalobce ke ztrátě vidění na pravé oko, zároveň dovolatel směřuje k otázce příčinné souvislosti, jejíž existenci odvolací soud neshledal (otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je ostatně otázkou skutkovou nikoli právní srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 14, pod C 1025). Vzhledem k tomu, že i zde se jedná o námitku skutkovou nikoli právní (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), nemůže být ani z tohoto důvodu založena přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. února 2006

JUDr. Petr Vojtek,v.r.

předseda senátu