25 Cdo 244/2001
Datum rozhodnutí: 22.08.2001
Dotčené předpisy:




25 Cdo 244/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. M. V. proti žalované fakultní nemocnici v P., za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 C 71/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2000, č.j. 22 Co 257/2000, 22 Co 258/2000-228, takto :

I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 37.825,- Kč s příslušenstvím a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, se zamítá, v ostatním rozsahu se dovolání odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 9. 1997, č.j. 9 C 71/94-104, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 225.067,- Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu ohledně částky 37.825,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že je dána objektivní odpovědnost žalované za škodu na zdraví žalobce, způsobenou mu tím, že v důsledku zubního ošetření ve stomatologické ordinaci žalované onemocněl žalobce hepatitidou typu B.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 1998 č.j. 22 Co 63/98-135 byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení pro nedostatečné skutkové podklady zrušen podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a věc v tomto rozsahu byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že v dosavadním řízení nebyla dostatečně objasněna otázka příčinné souvislosti, a je proto třeba v tomto směru řízení doplnit dalšími důkazy, především vyžádáním nového znaleckého posudku.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2000 č.j. 9 C 71/94-199 byla zamítnuta žaloba na zaplacení 262.892,- Kč s 3 % úrokem od 2. 5. 1994 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi ošetřením žalobce a nákazou hepatitidou typu B, a proto návrh žalobce na náhradu škody zamítl.

K odvolání žalobce proti tomuto rozsudku ve spojení s usnesením ze dne 17. 5. 2000 č.j. 9 C 71/94-213, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce zaplatit státu znalečné, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2000 č.j. 22 Co 257/2000, 22 Co 258/2000-228 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením z 17. 5. 2000 v zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 225.067,- Kč příslušenstvím, ohledně částky 37.825,- Kč s příslušenstvím jej zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi ošetřením žalobce a jeho onemocněním, a zrušení rozsudku soudu prvního stupně ohledně 37.825,- Kč s příslušenstvím odůvodnil tím, že v tomto rozsahu rozhodování o uvedené částce bránila překážka věci rozsouzené.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s argumenty svědčícími ve prospěch žalobce, a neztotožňuje se s jeho závěrem, že nebyla zjištěna příčinná souvislost mezi provedeným stomatologickým zákrokem a onemocněním žalobce. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení pak považuje za nepřiměřeně tvrdé a odporující dobrým mravům. Navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a proti výrokům o náhradě nákladů řízení směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a že ve zbývajícím rozsahu není opodstatněné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a/ až g/.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolání je také přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Pozdější rozsudek soudu prvního stupně je jiný než jeho dřívější rozsudek tehdy, vymezil-li soud práva a povinnosti účastníků při rozhodování o stejném předmětu řízení (o stejném nároku) jinak než ve svém předchozím rozsudku. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení dále je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí.

Podle ustanovení § 239 odst. 1, 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 225.067,- Kč s příslušenstvím potvrzen. V tomto rozsahu soud prvního stupně sice rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí, jež bylo zrušeno, avšak ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 6. 1998 nebyl vysloven právní názor, kterým by byl soud prvního stupně ve svém dalším rozhodování vázán, nýbrž věc byla soudu prvního stupně vrácena s pokynem, aby za účelem řádného zjištění skutkového stavu bylo dokazování doplněno novým znaleckým posudkem k objasnění otázky příčinné souvislosti. Rozsudkem odvolacího soudu byl pak potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř. a aniž žalobce vůbec návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinil (§ 239 odst. 2 o. s. ř.). Z hlediska ustanovení § 238 a § 239 o. s. ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné.

Přípustnost dovolání v dané věci by tak mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.

Pokud žalobce svým dovoláním napadá i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, který má povahu usnesení (srov. § 152 odst. 1 věta prvá, § 167 odst. 1 o. s. ř.), není proti tomuto výroku dovolání ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné; Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

V rozsahu, v jakém odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (ohledně částky 37.825,- Kč s příslušenstvím), je dovolání přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř., není však opodstatněné.

V daném případě byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 1998 zrušen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 9. 1997 ve vyhovujícím výroku ve věci samé (tj. ohledně částky 225.067,- Kč s příslušenstvím) a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, zatímco zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 37.825,- Kč s příslušenstvím nebyl odvoláním napaden a samostatně nabyl právní moci. Soud prvního stupně pak ve svém novém rozhodnutí ze dne 23. 2. 2000 zamítl žalobu v celém rozsahu, tj. i ohledně již pravomocně rozhodnuté částky 37.825,- Kč s příslušenstvím, ačkoliv žalobce v dalším řízení opětovně přisouzení tohoto nároku nepožadoval; je tedy zřejmé, že v uvedeném rozsahu soud prvního stupně rozhodl o nároku, přestože výrok jeho předchozího rozhodnutí o tomtéž nároku nabyl právní moci, a nebyla tak splněna podmínka řízení ve smyslu § 103 o. s. ř., spočívající v existenci žaloby, popř. jejího rozšíření podle § 79 odst. 1 o. s. ř., popř. § 95 o. s. ř., k níž je soud povinen přihlížet kdykoli za řízení. Jestliže jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně v tomto rozsahu a o zastavení řízení je proto správné.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně co do částky 37.825,- Kč s příslušenstvím zrušen a řízení zastaveno, není důvodné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v tomto rozsahu zamítl podle § 243b odst. 1 část věty před středníkem a odst. 5 o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst.1 a § 142 odst.1 o. s. ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované ani vedlejšímu účastníku náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. srpna 2001

JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.

předsedkyně senátu