25 Cdo 2413/2009
Datum rozhodnutí: 21.12.2010
Dotčené předpisy: § 90 o. s. ř., § 79 odst. 1 o. s. ř.




25 Cdo 2413/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně MgA. K. Š. , , proti žalované České republice Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 3, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 14 C 9/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2009, č. j. 8 Co 664/2008-716, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala vůči státu zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že nezletilý J. Š. utrpěl škodu na zdraví, kterou mu fyzickým napadením přivodil jiný chovanec Diagnostického ústavu v Praze 4 Krči v období od října do začátku listopadu roku 1998, a to v důsledku nedostatečné opatrovnické činnosti žalované. Dále uvádí, že nezletilému nebyla poskytnuta krizová intervence po dobu pobytu v Dětském domově v Čeladné a v důsledku třicetiměsíčního pobytu ve dvou ústavních zařízeních, kde byl nezletilý šikanován a hrubě fyzicky napadán, a v souvislosti s ublížením na zdraví nezletilého, došlo ke zhoršení jeho osobnostního a intelektového růstu ; uplatnila proto nárok na náhradu škody na zdraví ve formě bolestného, nárok na náhradu škody způsobené nezletilému ztrátou jeho věcí v ústavních zařízeních (36.000,- Kč s příslušenstvím) a nárok za státem neposkytnutou krizovou intervenci , kterou byla nucena učinit na svůj náklad (24.000,- Kč s příslušenstvím).

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 17. 7. 2008, č. j. 14 C 9/2001-630, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je tetou J. Š. (v době podání žaloby nezletilého), který jí byl svěřen do pěstounské péče. Soud dovodil, že z hlediska procesního práva je žalobkyně účastníkem tohoto sporu, avšak neprokázala, že je nositelem tvrzeného hmotného práva, zejména pak neprokázala, že jí přísluší podle hmotného práva nárok vůči žalované. Žalobkyně v žalobě tvrdí, že poškozený na zdraví byl její synovec, a to nezletilý J. Š., z tohoto důvodu by podle soudu právo na náhradu škody v podobě bolestného, a tedy právo podat žalobu, náleželo jemu, nikoliv žalobkyni samotné. Stejné platí i u nároku na náhradu škody způsobené nezletilému ztrátou jeho věcí v ústavních zařízeních - ani v tomto případě není žalobkyně aktivně věcně legitimována k podání žaloby. Nedůvodným shledal soud také nárok na náhradu nákladů, které žalobkyně vynaložila na krizovou intervenci poskytnutou J. Š.. V řízení nebyl prokázán závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou, na jehož základě by žalobkyně poskytovala tvrzenou krizovou intervenci ve formě nákupu potravin, návštěv J. Š., svého ubytování při návštěvách, nákupu drogistického a papírenského zboží atd., žalobkyně ji činila z vlastní vůle a na svůj náklad a v žádném případě se nemůže domáhat zaplacení těchto vynaložených finančních prostředků po žalované.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 2. 2009, č. j. 8 Co 664/2008-716, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a v podrobnostech na ně odkázal; k procesní legitimaci, tedy kdo je účastníkem řízení, uvedl, že tato otázka nedoznala změny ani v odvolacím řízení, byť žalobkyně na výzvu soudu sdělila, že zastupuje J. Š. a částku 36.000,- Kč považuje za jeho nárok a částku 24.000,- Kč požaduje pro sebe.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka, aniž formuluje otázku zásadního právního významu, namítá vadu řízení spočívající v tom, že soudy jednaly jako s účastníkem řízení pouze s ní. Má za to, že ze žaloby bylo od počátku zřejmé, o jaké nároky jde a kdo je jejich nositelem bez ohledu na to, jak žalobkyně ve své nejlepší víře žalobu sestavila. Soudy opřely svá rozhodnutí o to, co sama žalobkyně uváděla a jak hodnotila procesní pozici svoji a J. Š.. V řízení ovšem měly soudy vycházet ze zjištěných skutečností a z toho, že se nesporně jedná o nároky nezletilého, ohledně nichž by bylo dokonce třeba i bez návrhu zahájit řízení z moci úřední. Soudy zcela opomněly, že v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, jsou účastníky nejen navrhovatel, ale i ten, o jehož právech či povinnostech má být v řízení jednáno. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za správný po stránce skutkové i právní, plně se ztotožňuje se závěry soudu a opakovaně poukazuje na nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako bezdůvodné odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, které jsou zároveň zásadního významu.

Dovolatelka v dovolání otázku zásadního právního významu neformuluje. Ve sporu o náhradu škody na zdraví (bolestné) a za ztrátu věcí v ústavních zařízeních, která měla být podle žaloby způsobena nezletilému J. Š., odvolací soud dovodil, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována k podání žaloby. Bolestné je tzv. osobním nárokem, proto může být přiznáno jedině osobě, jíž byla újma na zdraví způsobena, a nikoli např. jejímu zákonnému zástupci. Tento závěr je v souladu s hmotným právem (§ 579 odst. 2 obč. zák.) i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 1993, sp. zn. 5 To 66/93, publikovaný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, III. trestní). V souladu se zákonem i ustálenou judikaturou je závěr odvolacího soudu, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována k podání žaloby o náhradu škody za ztrátu věcí v ústavních zařízeních, neboť není účastníkem závazkového vztahu s provozovatelem ubytovacích služeb a netvrdí ani, že by byla vlastnicí ztracených věcí.

Dovolatelka ostatně tyto závěry nezpochybňuje, když namítá, že soudy obou stupňů měly bez ohledu na označení žalobce v jí podané žalobě jednat s J. Š.. Mýlí se ovšem, považuje-li řízení o náhradu škody způsobené nezletilému za řízení, které lze zahájit i bez návrhu a v němž by měl sám soud rozhodovat o tom, kdo je jeho účastníkem.

Podle § 81 odst. 1 o. s. ř. i bez návrhu může soud zahájit řízení ve věcech péče o nezletilé, řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče, řízení o způsobilosti k právním úkonům, řízení opatrovnické, řízení o prohlášení za mrtvého, řízení o dědictví, řízení o určení, zda tu manželství je či není, a další řízení, kde to připouští zákon.

Protože spor o náhradu škody není věcí péče soudu o nezletilé a nepatří mezi spory vyjmenované v citovaném ustanovení ani v jiných ustanoveních zákona, jde o typické sporné řízení zahajované na návrh podle § 79 odst. 1 o. s. ř. V těchto sporech se vymezení účastníků řízení zakládá čistě procesním způsobem, neboť podle ustanovení § 90 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Žalobcem je tedy ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil. Takto založeným účastenstvím je soud vázán a nemůže proti vůli žalobce do okruhu účastníků zasahovat. Účastníkem řízení přitom může být i osoba, která nemá plnou procesní způsobilost (způsobilost samostatně jednat před soudem podle § 20 o. s. ř.); má-li však způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.), jako je tomu i u nezletilého, stane se účastníkem řízení tehdy, je-li v žalobě za účastníka řízení označena. V případě, že jde o žalobce, podává za nezletilého žalobu jeho zákonný zástupce, který za něj v řízení jedná, aniž by tím bylo dotčeno postavení nezletilého jako účastníka řízení, jenž uplatňuje v řízení nároky vymezené žalobou.

V posuzované věci není pochyb o tom, že žalobu na náhradu škody podala MgA. K. Š., která se také v podání ze dne 25. 9. 2000, jímž vedle náhrady škody požadovala též vydání předběžného opatření k umístění nezletilého ve výchovném zařízení, označila za žalobkyni, přičemž jako druhého žalobce označila J. Š. K dotazu soudu pak do protokolu dne 8. 11. 2000 výslovně rozlišila, že ve sporu o náhradu škody má být za žalobkyni soudem považována pouze ona sama, a na tomto postoji setrvala i v pozdějších podáních, v nichž se opakovaně označovala za žalobkyni, jíž má být přiznána požadovaná náhrada. Znovu tuto okolnost zdůraznila výslovně například v odvolání ze dne 4. 7. 2002, kde dokonce uvedla, že zmínila-li nezletilého v záhlaví žaloby, stalo se tak omylem, na který soud nemá brát zřetel. Za této situace nelze soudu vytýkat, že přes počáteční nejasnost o okruhu účastníků považoval po uvedených procesních úkonech za žalobkyni samotnou pisatelku podání MgA. K. Š..

Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Tímto ustanovením zakotvený tzv. kvalitativní rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu je založen na vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem, a to nejenom tím, který ze zákonem stanovených důvodů byl uplatněn, nýbrž i tím, jak byl dovolatelem vylíčen, tj. v jakých okolnostech je spatřováno jeho naplnění. Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí dovolacího soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu, a dovolatel tak v rámci svého dispozitivního oprávnění stanoví pro soud závazným způsobem meze, v jejichž rámci požaduje přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu. Neuvádí-li dovolatelka, z jakých důvodů napadá část rozsudku ohledně jí vynaložených nákladů na krizovou intervenci, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není v tomto rozsahu možné věcně přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Z výše uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek nelze považovat za rozhodnutí zásadního právního významu, nelze proto dovodit přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco vyjádření žalovaného státu prostřednictvím advokáta za stavu, kdy dovolání je ze zákona nepřípustné, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2010
JUDr. Petr V o j t e k, v. r. předseda senátu