25 Cdo 2401/2007
Datum rozhodnutí: 29.07.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 2401/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Č. r. s., zastoupený advokátem, proti žalované: V. a k. K. V., a. s., zastoupené advokátem, o 286.079,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 296/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2007, č. j. 14 Co 440/2006-363, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25.959,85 Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.


O d ů v o d n ě n í:


Žalobce (rybářské sdružení) se domáhal náhrady škody, způsobené vypouštěním nedostatečně čištěných vod do řeky B. ze strany žalované, v jehož důsledku došlo k úhynu ryb v jeho rybářském revíru.


Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 3. 4. 2002, č. j. 9 C 296/99-109, uložil žalované a P., v. o. s., (původní druhé žalované) společně a nerozdílně zaplatit žalobci 365.909,- Kč s příslušenstvím, ohledně části příslušenství žalobu vůči oběma žalovaným zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.


Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 1. 2003, č. j. 14 Co 839/2002-131, rozsudek soudu prvního stupně v napadené vyhovující části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že vlastnictví k volně žijícím rybám se nabývá ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 102/1963 Sb. až jejich ulovením, proto žalobci nemůže vzniknout škoda vyčíslená jako souhrn hodnot uhynulých, avšak neulovených ryb; v úvahu přichází jen ušlý zisk, a je tedy na žalobci, aby takovou škodu tvrdil a prokázal.


Poté, co žalobce vzal ve vztahu k P., v. o. s., a ohledně částky 70.000,- Kč žalobu zpět, Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 14. 6. 2006, č. j. 9 C 296/99-326, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 9.830,- Kč s příslušenstvím, ohledně 286.079,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 7. 10. 1997 zjistil úhyn velkého počtu ryb na řece B. ve městě O. v oblasti od mostu vedoucího směrem na M. Rozhodující příčinou úhynu ryb byl kyslíkový deficit způsobený odpadními vodami vypouštěnými žalovanou a P., v. o. s. Znalec vyčíslil hodnotu uhynulých ryb na 286.079,- Kč, ušlý zisk žalobce za roky 1998 a 1999 na 79.830,- Kč; P., v. o. s., žalobci mimosoudně nahradila ušlý zisk v rozsahu 70.000,- Kč. Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v předchozím zrušujícím usnesení dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za dosud neuhrazený ušlý zisk v rozsahu 9.830,- Kč vzniklý žalobci v příčinné souvislosti s vypouštěním znečištěných odpadních vod do řeky B., nikoli však za škodu spočívající v samotné hodnotě uhynulých ryb; pro stručnost odkázal na odůvodnění zrušujícího usnesení odvolacího soudu a na v něm vyslovený závazný právní názor týkající se vlastnického práva k volně žijícím rybám.


K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 1. 2007, č. j. 14 Co 440/2006-363, rozsudek soudu prvního stupně v napadené zamítavé části potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu rybářské právo ve smyslu § 6 odst. 1, 4 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění účinném ke dni 7. 10. 1997 (dále též jen zákon ), patří státu, který jeho výkon v rybářských revírech bezplatně svěřuje jiným subjektům; zákon ani jiný právní předpis přitom výslovně neřeší vlastnictví volně žijících ryb, upravuje pouze to, že oprávněný subjekt rybářského práva je do svého vlastnictví nabývá až ulovením, tj. originárním způsobem. Jak dovozuje právnická literatura, na rozdíl od ryb v rybnících není vlastnictví k rybám v tekoucích vodách možné a volně žijící ryby ve vodních tocích se pokládají za věc ničí . Je tedy zřejmé, že úhyn dosud neulovených ryb žijících v řece B. nemůže představovat snížení majetkového stavu žalobce, jestliže je k okamžiku úhynu nevlastnil, neboť je neulovil a nenabyl tak do svého vlastnictví. Skutečnost, že žalobce vypouštěl do vodního toku násadu pořízenou za vlastní prostředky, nelze považovat za výkon vlastnického práva, neboť tím žalobce plnil povinnost, která pro něj vyplývala z § 6 odst. 1 a § 9 zákona. Neobstojí ani úvahy žalobce o přeměně vlastnického práva na právo rybářské, jestliže to první je institutem soukromého práva, zatímco to druhé institutem práva veřejného.


Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jelikož odvolací soud řešil právní otázku, dosud komplexně nedořešenou stávající judikaturou dovolacího soudu i judikaturou soudů nižších stupňů, v rozporu s ústavně zaručeným hmotným právem , byť otázka vlastnictví k volně žijícím rybám již byla dovolacím soudem řešena; přesto by mohla být jeho původní argumentace překonána s přihlédnutím nejen k neustále se rozvíjející legislativě v dané právní oblasti, ale též k aktuálním názorům odborné veřejnosti. Rekapituluje skutkové a právní závěry nalézacích soudů a tvrdí, že v řízení dokazuje své vlastnické právo k uhynulým rybám (jako součásti rybí obsádky chované na havárií dotčeném úseku B.), které odvozuje od vlastnického práva k rybím násadám, jež vzniklo jejich zakoupením od původního vlastníka (chovatele, který rybí násady odchoval v uměle vytvořených sádkách). S právní otázkou vlastnictví k rybím násadám před jejich vypuštěním do chovného úseku vodního toku se však odvolací soud přezkoumatelným způsobem nevypořádal, přestože takto chované ryby a jejich přírůstky tvoří rybí obsádku (rybí společenstvo) předmětného úseku toku, lze ji považovat za věc hromadnou a i přes kvantitativní změny poměrně stabilní - před vtokem B. do O. je totiž po celé šíři toku příčný jez svou výškou bránící i náhodné migraci pstruha obecného a lipana podhorního. Výkladem § 132 odst. 1 obč. zák. lze dospět k jednoznačnému závěru, že vlastnické právo k žalobcem zakoupeným rybím násadám zaniká toliko způsoby tam uvedenými, nikoli tedy vypuštěním do vodního toku, na kterém hospodaří; ani zákon č. 102/1963 Sb. nestanoví jiný způsob zániku vlastnického práva k vypuštěným rybám a pokud by tím měl být okamžik ulovení ryby, nelze přehlédnout, že vlastnické právo žalobce k takové rybě existovalo v době bezprostředně časově předcházející havárii; originárním způsobem nabytí vlastnického práva tedy sice dochází k neodvozenému vzniku vlastnického práva k věci novému subjektu s důsledkem zániku vlastnictví předchozího vlastníka, nicméně stane se tak až na základě relevantní právní skutečnosti, v daném případě až okamžikem ulovení ryby podle § 6 zákona osobou oprávněnou k výkonu rybářského práva. Žalobce namítá, že odvolací soud se na jedné straně dovolává plnění jeho povinnosti vynakládat vlastní prostředky na nákup ryb a zarybnění vodního toku podle zákona, na druhé straně mu však bez zákonného podkladu upírá právo na ochranu před neoprávněným zásahem škůdce do rybářského práva i nárok na odstranění následků způsobených deliktním jednáním žalované; jeho vlastnické právo k rybím násadám, resp. ke každé rybě z těchto násad, je naším právním řádem chráněno stejně, jako vlastnické právo kterékoli jiné fyzické či právnické osoby. Žalobce tedy dovozuje své vlastnické právo k uhynulým rybám z vlastnického práva k rybí násadě postupně vypouštěné do předmětného úseku vodního toku, býval by byl a je připraven tato svá tvrzení prokázat důkazy, nebyla-li by mu tato možnost odepřena odvolacím soudem pouhým odkazem na nemožnost nabytí vlastnictví k rybám jinak, než jejich ulovením; s těmito námitkami se měly soudy obou stupňů vypořádat při vědomí, že součástí soudní ochrany je mimo jiné též právo na to, aby v řízení o konkrétní věci byla věc přezkoumána vždy individuálně a obecné právní závěry konkretizovány tak, aby se na danou věc daly aplikovat. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru o neexistenci vlastnictví žalobce k volně žijícím rybám, dále namítá, že odvolací soud se řádně nevypořádal s tvrzením, že majetkové právo žalobce bylo do výše žalované částky zasaženo i bez přihlížení k namítanému vlastnictví. Limitace náhrady škody toliko ušlým ziskem bezdůvodně zvýhodňuje žalovanou jako škůdce na úkor žalobce jako poškozeného, neboť je zcela opomíjen fakt, že k obnovení stavu před předmětnou škodnou událostí bude žalobce nucen vynaložit další finanční prostředky, úsilí a práci, které však již jednou, leč díky deliktnímu jednání žalované marně, vynaložil. Právní stav, kdy zákon svěřoval výkon rybářského práva žalobci, ukládal mu povinnosti na jeho náklady, avšak výslovně neposkytoval relevantní ochranu proti škodlivým následkům deliktního jednání škůdce, byl překonán až přijetím zákona č. 99/2004 Sb.; ovšem i přes absenci takové právní úpravy neměl odvolací soud odepřít žalobci právo na spravedlivý proces tím, že nenalezl psané právo, které ve společnosti objektivně existuje, byť není zachyceno v písemné podobě v rozhodném období roku 1997; legislativní mezera měla být odvolacím soudem odstraněna analogickým použitím ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. (§ 853 obč. zák.). Odvolací soud zabránil v přezkumu skutečné škody na rybí obsádce, jejíž uhynulá část byla zjištěna a oceněna znalcem v penězích jako úhyn přímý. Na podporu svých tvrzení žalobce odkazuje na článek JUDr. M. K., CSc., a JUDr. A. Š. Několik poznámek o rybách, zvířatech a náhradě škody na nich (opožděná pocta dr. M. T.) otištěný v časopise Právník v roce 2007, a článek JUDr. A. Š. Ve spleti paragrafů aneb k náhradě škody na rybách otištěný v časopise Rybářství v roce 2007, z nichž vyvozuje, že škoda na rybí obsádce rybářského revíru je zásahem do rybářského práva státu svěřeného v plném rozsahu zákonem žalobci, kdy toto rybářské právo je kvazivlastnickým právem věcné a tudíž i majetkové povahy a žádná právní norma neodpírá žalobci takové právo vlastnit, nakládat s ním a domáhat se jeho ochrany; hodnotu rybářského práva je pak možné i znalecky vyčíslit v penězích podobně jako jiná práva, takže deliktním jednáním žalované hospodářská hodnota tohoto práva v určitém čase a místě nepochybně klesla o úhyn dotčené části rybí obsádky; uživatel rybářského revíru má právo na náhradu škody na rybách i ve volně tekoucích vodách. Jelikož je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jelikož rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení ze shora uvedených důvodů, žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná ve vyjádření navrhla zamítnutí dovolání, neboť z § 6 zákona nelze dospět k jinému závěru, než že vlastnické právo k rybám vzniká až jejich ulovením. Žalobce tím, že ryby vypustil do vodního toku, pozbyl vlastnické právo k nim tímto opuštěním a ryby se tak staly věcí ničí (vůli žalobce ryby opustit lze dovodit i ze srozumění samotného žalobce, který rybářské právo vykonává tím, že vydává fyzickým osobám rybářské lístky, na základě nichž jsou fyzické osoby oprávněny lovit ryby v tekoucích vodách); k přivlastnění konkrétní ryby pak nedochází se souhlasem žalobce, nýbrž skutečností, že rybář konkrétní rybu ulovil.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 12. Čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o.s.ř.), a po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (odvolací soud potvrdil rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodl o věci samé jinak, než ve svém dřívějším rozsudku, neboť byl vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeném ve zrušovacím usnesení), není důvodné.


V projednávané věci vychází rozhodnutí odvolacího soudu ze závěru, že nárok žalobce na náhradu škody, vyčíslené hodnotou uhynulých volně žijících ryb ve vodním toku v rybářském revíru spravovaném žalobcem, není dán, neboť volně žijící ryby ve vodních tocích v době jejich úhynu nenáležely do vlastnictví žalobce, proto nelze vznik skutečné škody na jeho straně dovodit.


Žalobce v dovolání podrobuje kritice rozhodnutí odvolacího soudu z vícero hledisek. Převážná část argumentace směřuje do právního posouzení otázky vlastnictví k rybám žijícím ve vodních tocích; své vlastnické právo k nim žalobce dovozuje z vlastnictví rybích násad a má za to, že vypuštěním do chovného úseku vodního toku, na kterém hospodaří, nezaniká. Dovolává se právní úpravy obsažené v zákoně č. 99/2004 Sb. a odstranění její absence v zákoně č. 102/1963 Sb. analogickým použitím § 442 odst. 1 obč. zák.; poukazuje též na odborné články JUDr. M. K., CSc., a JUDr. A. Š. Tvrdí dále, že i volně žijící ryby na chovném úseku řeky B. tvoří poměrně stabilní rybí společenstvo, neboť před vtokem B. do O. je po celé šíři toku příčný jez svou výškou bránící i náhodné migraci ryb. Žalobce namítá, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu mu byl odepřen nárok na odstranění škodlivých následků způsobených deliktním jednáním žalované.


Otázka vlastnictví dosud neulovených volně žijících ryb ve vodních tocích byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena se závěrem, že za situace, kdy zákon č. 102/1963 Sb. ani jiný právní předpis výslovně neřeší vlastnictví volně žijících ryb, stanoví pouze, že oprávněný subjekt rybářského práva je do svého vlastnictví nabývá ulovením jakožto způsobem nabytí vlastnictví podle zvláštního zákona, tedy originárním způsobem založeným na oprávnění přivlastňovat si ryby v mezích tohoto zákona, na rozdíl od ryb v rybnících není vlastnictví k rybám v tekoucích vodách možné, takže neulovené ryby ve vodních tocích se pokládají za věc ničí; proto úhyn dosud neulovených ryb žijících ve vodních tocích v důsledku kontaminace vod nemůže představovat snížení majetkového stavu oprávněného subjektu rybářského práva o hodnotu uhynulých ryb, jestliže je k okamžiku jejich ztráty nevlastnil (jejich hodnota netvořila jeho majetkový stav); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2003, publikovaný pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 234/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1307/2003, publikovaný pod C 2560 v Souboru civilních rozhodnutí NS, nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 1996, sp. zn. 6 A 78/94, publikované v časopise Správní judikatura pod č. 338, ročník 1998). Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvodu se odchýlit, a to ani z hlediska námitky, že konkrétní situace na vodním toku se prakticky rovnala tomu, že o tekoucí vodu nešlo.


Odvolací soud tak v souladu s hmotným právem i rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil uplatněný nárok, jehož skutkovým vymezením byl vázán, jako neopodstatněný za situace, kdy předmětem řízení zůstala částka představující skutečnou škodu v podobě součtu hodnot uhynulých ryb k datu havárie (tato žalobcova skutková tvrzení nepochybně vyplývají též např. z jeho vyjádření ze dne 17. 6. 2002 založeného na č. l. 126-128 spisu, vyjádření ze dne 8. 6. 2006 založeného na č. l. 293-298 spisu, ze znaleckého posudku RNDr. J. P. z ledna 1998, doplnění znaleckého posudku Ing. M. M. ze dne 5. 9. 2005) a ušlý zisk, který - jak shora uvedeno - odškodnit lze, byl žalobci částečně mimosoudně nahrazen (70.000,- Kč) a částečně pravomocně přisouzen (9.830,- Kč). Pak je ovšem mylné i přesvědčení dovolatele, že jeho majetkové právo bylo bez ohledu na otázku vlastnictví volně žijících ryb stejně zasaženo a že limitace náhrady škody toliko ušlým ziskem bezdůvodně zvýhodňuje škůdce na úkor poškozeného, protože bude nucen vynaložit pro obnovení stavu před předmětnou škodnou událostí finanční prostředky, které již jednou marně vynaložil. Ustálená judikatura totiž nepřipouští jiný závěr, než že za účinnosti zákona č. 102/1963 Sb. lze odškodnit pouze ušlý zisk (jehož náhrady se žalobci dostalo) či zbytečně vynaložené náklady na chov ryb (jejichž náhradu žalobce v řízení nepožadoval).


Žalobce na podporu svých tvrzení obsažených v dovolání poukazuje též na názory JUDr. M. K., CSc., a JUDr. A. Š. publikované v odborné literatuře v roce 2007 o právní problematice náhrady škody rybářským organizacím a o rozboru právní úpravy obsažené v zákonech č. 102/1963 Sb. a č. 99/2004 Sb., které však nejsou pro rozhodnutí v této věci použitelné, neboť se opírají především o novou úpravu rybářského práva. Dovolací námitka, že ochranu oprávněnému subjektu rybářského práva před protiprávním jednáním škůdce poskytuje zákon č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů, pak není pro posouzení projednávané věci relevantní, neboť ke škodní události a z ní se odvíjejícímu tvrzenému odpovědnostnímu vztahu došlo před účinností tohoto zákona, proto jej nelze s ohledem na zákaz retroaktivity (pravé zpětné účinnosti) aplikovat (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).


Konečně k tvrzení dovolatele, že před vtokem B. do O. je po celé šíři toku příčný jez svou výškou bránící i náhodné migraci pstruha obecného a lipana podhorního (z něhož pak dovozuje závěr, že chované ryby a jejich přírůstky lze považovat za věc hromadnou a i přes kvantitativní změny poměrně stabilní), dovolací soud nemůže s ohledem na tzv. zákaz novot v dovolacím řízení přihlížet, neboť je dovolatel nevznesl v průběhu nalézacího řízení a jedná se tedy o nepřípustně uplatněnou novou skutečnost ve věci samé až v dovolacím řízení (§ 241a odst. 4 o.s.ř.).


Z uvedeného vyplývá, že při aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav se odvolací soud neodchýlil od rozhodování soudů v obdobných věcech při řešení shodných otázek a věc posoudil v souladu s hmotným právem. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalované vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení podáním vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní služby náleží odměna za zastupování advokátem, krácená o polovinu (§ 3 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po 1. 9. 2006). Sazba odměny za úkon představuje částku 43.030,- Kč, po krácení 21.515,- Kč, plus 300,- Kč paušál a 19 % DPH, celkově 25.959,85 Kč.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. července 2009


JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu