25 Cdo 2398/2005
Datum rozhodnutí: 27.09.2006
Dotčené předpisy: § 420 předpisu č. 40/1964Sb., § 24 předpisu č. 85/1996Sb.




25 Cdo 2398/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně N. G. spol. s r. o., zastoupené advokátkou, proti žalovanému P. Z., zastoupenému advokátem, o náhradu škody ve výši 143.865,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 16/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. dubna 2005, č. j. 17 Co 129/2004-183, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od doručení usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 14. 10. 2003, č. j. 8 C 16/2003-117, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 143.865,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 29. 1. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný jako advokát sepsal dne 3. 2. 2000 kupní smlouvu, jíž žalující společnost prodala společnosti P. s. r. o. nemovitosti v P. Tuto smlouvu žalovaný opatřil doložkou, že zjistil totožnost účastníků smlouvy a že ji účastníci před ním podepsali. Žalobkyně uhradila různým advokátům částky za právní porady a za zastupování ve dvou sporech, jež vedla s kupujícím o určení neplatnosti této kupní smlouvy a o určení vlastnického práva k nemovitostem, které byly předmětem kupní smlouvy, a zaplatila odměnu znalci za vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. V řízení pravomocně skončeném v říjnu 2001 (sp. zn. 4 C 95/2000) o neplatnost smlouvy byla její určovací žaloba, podaná z důvodu pochybností o oprávnění osoby jednající za kupujícího, zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu; z téhož důvodu a na základě téhož skutkového tvrzení byla 20. 8. 2001 podána další žaloba (4 C 435/2001), avšak řízení nebylo zatím skončeno. Soud dospěl k závěru, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného, spočívajícím v uvedení nepravdivého údaje o podpisu kupujícího na kupní smlouvě, a mezi náklady za právní služby, jejichž náhrady se žalobkyně domáhá. O zpochybnění pravosti podpisu kupujícího na předmětné kupní smlouvě se žalobkyně dozvěděla ze znaleckého posudku dne 24. 10. 2002 a náklady, které vynaložila před tímto datem, byly odůvodněny jinými skutečnostmi, jež namítala proti zmíněné kupní smlouvě. Jestliže s těmito námitkami nebyla žalobkyně úspěšná, nelze to přičítat k tíži žalovaného, a pokud jde o náklady za zastupování v řízení dosud neskončeném, bude o nich rozhodnuto při skončení řízení v rámci náhrady nákladů řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 4. 2005, č. j. 17 Co 129/2004-183, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Doplnil, že řízení vedené u Okresního soudu pro Prahu západ (pod sp. zn. 4 C 95/2000) nebylo ze strany žalobkyně vyvoláno tvrzeným protiprávním jednáním žalovaného (nepravdivá ověřovací doložka) a nebylo pro něj zahájeno ani další řízení vedené u téhož soudu pod sp. zn. 4 C 435/2001. Nelze tedy učinit závěr, že náklady vynaložené žalobkyní v souvislosti s těmito řízeními, včetně úhrady za právní porady a za znalecký posudek, by měly příčinu v jednání žalovaného. Vše, co žalobkyně v souvislosti s ochranou svého vlastnického práva vynaložil před 24. 10. 2002, nebylo vynaloženo z důvodu protiprávního jednání žalovaného, nýbrž tyto náklady vyplynuly z jiných příčin.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s .ř., a podává je proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka namítá, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, řešil právní otázku příčinné souvislosti v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou. Za podstatné považuje posouzení zda žalovaný odpovídá za škodu, kterou poškozený utrpěl v podobě nákladů na právní služby, o které byl nucen požádat z důvodů řešení určité pro něj nepříznivé právní situace, přestože v době, kdy o tyto služby požádal, dosud nevěděl, že tato nepříznivá situace byla (mimo jiné) způsobena protiprávním jednáním žalovaného . Dovolatelka poukazuje na to, že nárok na náhradu škody existuje i přesto, že poškozený o protiprávním jednání škůdce dosud neví. Subjektivní stav vědomí poškozeného o škodním ději nemění totiž objektivní skutečnost, která je vytvořena jednáním škůdce a vznikem škody, které nejsou na vědomí poškozeného závislé. Pokud odvolací soud řešil uvedenou právní otázku odlišným způsobem a dospěl k závěru, že v důsledku nedostatku vědomí dovolatelky o protiprávním jednání žalovaného příčinná souvislost zde není, ocitl se tak v rozporu s hmotným právem, konstantní judikaturou i právní teorií. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, a to zejména z důvodu, že výhrady žalobkyně se týkají výlučně hodnocení příčinné souvislosti, tedy otázek skutkových a nikoli otázek právních. V dané věci není sporu o právním závěru, že jednání škůdce musí být alespoň jednou z příčin tvrzené škody. Zda se konkrétní činnost žalovaného subjektu podílela na vzniku škody a jakým způsobem, je však otázkou výlučně skutkovou a proto ji nelze v dovolacím řízení řešit. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, který je rozsudkem potvrzujícím, a nejde o případ, že by v této věci soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

Přípustnost dovolání se proto řídí podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního právního významu. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žádná z námitek v dovolání není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí o nedostatku příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a náklady, které žalobkyně vynaložila za právní služby.

Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V daném případě tedy šlo o otázku příčinné souvislosti mezi konkrétním protiprávním jednáním žalovaného a náklady vynaloženými žalobkyní za právní služby a v soudních řízeních vedených na ochranu jejího vlastnického práva. V tomto směru odvolací soud, ostatně ani soud prvního stupně, nepochybil.

Závěr odvolacího soudu, že výdaje, jejichž náhradu žalobkyně požaduje, neměly příčinu v protiprávním jednání žalovaného, vychází ze skutkových zjištění o důvodech, na jejichž základě byla podána žaloba a vedeno soudní řízení s kupujícím, a o tom, kdy se žalobkyně o protiprávním jednání žalovaného vůbec dozvěděla a od kdy tedy její náklady na právní služby mohly být vyvolány právě tímto protiprávním jednáním žalovaného. K námitkám v dovolání lze jen dodat, že nevědomost poškozeného o protiprávním úkonu škůdce samozřejmě nevylučuje existenci příčinné souvislosti. Zde ovšem šlo o to, že protiprávní úkon žalovaného nebyl důvodem, proč žalobkyně o tyto právní služby, za něž se domáhá náhrady, požádala. Spory o neplatnost kupní smlouvy vedla s kupujícím a teprve v průběhu těchto řízení vyšel najevo důvod neplatnosti, s nímž nyní spojuje odpovědnost žalovaného za výdaje, jejichž příčinou však nebyl protiprávní úkon žalovaného.

Jelikož není důvodu pro závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo hlediska

§ 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu jeho nákladů, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč (odměna z částky určené podle § 15 a § 14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn, a snížené na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč.)

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2006

JUDr. Marta Š k á r o v á, v.r.

předsedkyně senátu