25 Cdo 2392/2016
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 118a o. s. ř., § 447 odst. 1 obč. zák.



25 Cdo 2392/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: P. Š. , zastoupený JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti žalované: Generali Pojišťovna, a. s. , IČO: 618 59 869, se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, o pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu z provozu vozidla, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 118/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2015, č. j. 12 Co 209/2015-163, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 1. 2015, č. j. 19 C 118/2013-131, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal náhrady za ztrátu na výdělku jakožto pojistného plnění z dopravní nehody z 22. 11. 2010, zaviněné pojištěncem žalované pojišťovny, při níž byl žalobce poškozen na zdraví. Po provedeném řízení soud uzavřel, že žalobce neprokázal základní předpoklady pro vznik tohoto nároku (§ 447 obč. zák.). Neshledal příčinnou souvislost mezi úrazem žalobce a ztrátou příjmu ze zaměstnání, neboť důvodem, proč žalobce nedosahoval mzdy za práci u společnosti BPS Průmyslové služby, do níž měl podle uzavřené pracovní smlouvy po úrazu nastoupit, nebyly následky úrazu, nyní pobírá invalidní důchod a ze své rozsáhlé podnikatelské činnosti dosahuje stejných výdělků jako před poškozením, dokonce má i příjmy vyšší, a neprokázal ani, že sjednanou práci by nemohl vykonávat pro své zdravotní omezení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2015, č. j. 12 Co 209/2015-163, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že jde o nevěrohodnou konstrukci žalobce o uzavření pracovní smlouvy právě jeden měsíc před nehodou s nástupem do zaměstnání krátce po nehodě, bez rozumně akceptovatelných důvodů. Nebylo prokázáno, že nebýt dopravní nehody, žalobce by jako dlouholetý podnikatel nastoupil do zaměstnání v rámci závislé činnosti a vykonával je, a vzhledem k nevěrohodné výpovědi svědka Plochého nebyla zjištěna ani potřeba uvedené společnosti žalobce v ní zaměstnat. Prokázán nebyl ani vznik ztráty na výdělku, z tvrzení žalobce o jeho příjmu vyplývá, že po připočtení invalidního důchodu by jeho příjem byl vyšší než před poškozením.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá nesprávné právní posouzení nároku a poukazuje na to, že pracovní smlouva se společností BPS Průmyslové služby byla podepsána ještě před dopravní nehodou, přičemž konstantní judikatura dovolacího soudu připouští poskytnutí náhrady za ztrátu na výdělku i ve vztahu k výdělečné činnosti, která je v okamžiku škodné události teprve předpokládána a jejíž výkon by začal později. Soudy pochybily nejen tím, že nesprávně interpretovaly § 447 odst. 1 obč. zák., ale i tím, že žalobce nepoučily o potřebě tvrdit a prokazovat také jeho ostatní příjmy z podnikatelské činnosti a že provedené důkazy nesprávně hodnotily, když dospěly k závěru, že reálnost konkrétního zaměstnání po dopravní nehodě nebyla prokázána. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatel vlastně napadá skutková hodnocení a závěry soudů obou stupňů, které nepodléhají dovolacímu přezkumu, a pokud namítá vadu řízení, pak v dovolacím řízení lze k těmto námitkám přihlédnout jen je-li dovolání obecně přípustné ve smyslu § 242 odst. 2 o. s. ř. V daném případě bylo pro vznik nároku podstatné, zda právě a jen v důsledku úrazu nemohl žalobce dohodnutou práci vykonávat a nemohl pro následky úrazu nastoupit do sjednaného zaměstnání; v řízení nebylo prokázáno, že nebýt úrazu by žalobce sjednanou činnost s ohledem na veškeré okolnosti skutečně vykonával. Rozhodnutí soudů obou stupně považuje za plně souladné s konstantní judikaturou dovolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.

Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen obč. zák. ).

Podle § 447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu.

Dovolatel s poukazem na judikaturu dovolacího soudu vytýká odvolacímu soudu nesprávný právní názor při interpretaci § 447 odst. 1 obč. zák. z hlediska nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, jehož by poškozený dosahoval teprve až po úrazu po nástupu do sjednaného zaměstnání. Dovolací soud shledal, že v tomto směru je právní názor odvolacího soudu plně v souladu nejen s řadou rozhodnutí dovolacího soudu, na něž poukazuje dovolatel, ale i s konstantní publikovanou judikaturou (např. R 10/1991). Při řešení této právní otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nejde ani o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká vady řízení při hodnocení provedených důkazů a z důvodu, že žalobci se nedostalo poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o jeho povinnosti tvrdit a prokazovat též další příjmy z jeho podnikatelské činnosti před úrazem i potom.

Námitky proti hodnocení věrohodnosti důkazů však neznamenají nesprávnost právního názoru. Dovolatel se domáhá jiného hodnocení důkazů, které by vedlo k odlišným skutkovým závěrům. Námitkami proti hodnocení důkazů a na jejich základě učiněným skutkovým zjištěním se v podstatě domáhá přezkumu rozsudku odvolacího soudu v plné šíři. Samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovoláním. Namítaný neúplně či nesprávně zjištěný skutkový stav věci či pochybení při hodnocení důkazů přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že žalobce neprokázal relevantní skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, tedy že na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 27. 10. 2010 se společností BPS Průmyslové stavby, s. r. o., by k uvedené společnosti s účinností od 1. 1. 2011 skutečně nastoupil a pracoval, a že mu v tom zabránily pouze následky úrazu utrpěného při dopravní nehodě. Za situace, že odvolací soud své rozhodnutí o nedůvodnosti uplatněného nároku založil ještě na dalším důvodu, když uvedl, že žalobce navíc neprokázal pokles svého příjmu včetně invalidního důchodu po úrazu oproti svým příjmům před dopravní nehodou, se procesní námitka, týkající se poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., nemůže v jeho poměrech projevit, neboť jeho postavení vůči druhé straně sporu zůstane bez ohledu na výši jeho příjmů - nezměněno. Spočívá-li totiž napadené rozhodnutí na dvou samostatných důvodech, z nichž každý sám o sobě vede k zamítnutí žaloby, řešení procesní otázky vztahující se k druhému důvodu nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí. Ostatně k vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. může přihlédnout dovolací soud pouze tehdy, pokud je dovolání přípustné; tyto vady nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání.

Z uvedeného vyplývá, že podmínky přípustnosti uvedené v § 237 o. s. ř. nejsou splněny, Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu