25 Cdo 2391/2016
Datum rozhodnutí: 28.03.2017
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 o. s. ř., § 30 o. s. ř.



25 Cdo 2391/2016

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. R. C. , zastoupeného Mgr. Dorou Bokovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Marie Cibulkové 394/19, proti žalovaným 1) SMART Capital, a. s. , IČO 26865297, se sídlem Olomouc, Hněvotínská 241/52, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem Olomouc, Sokolská 536/22, 2) JUDr. O. Š., Ph.D. , rozhodci se sídlem Olomouc, Legionářská 1319/10, zastoupenému Mgr. Čestmírem Sekaninou, advokátem se sídlem Boskovice, Hybešova 17, o zrušení rozhodčího nálezu a náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 67/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 30. 9. 2015, č. j. 75 Co 104/2015-200, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Žalobce se domáhal zrušení rozhodčího nálezu ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 355/2012, vydaného žalovaným 2). Současně po žalovaném 1) jako účastníku rozhodčího řízení a žalovaném 2) jako rozhodci požadoval náhradu škody za újmu způsobenou mu žalovanými na zdraví, neboť rozhodčí řízení mu mělo způsobit zvýšení cukru v krvi, nespavost, stresy, poškození jeho dobrého jména a dobré pověsti.

Okresní soud v Olomouci zrušil rozhodčí nález ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 355/2012, vydaný žalovaným 2) (výrok I), odložil vykonatelnost uvedeného rozhodčího nálezu (výrok II), zamítl žalobu na zaplacení 150.000 Kč proti žalované 1) a na zrušení rozhodčího nálezu proti žalovanému 2) (výroky III a IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanými (výroky V a VI).

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem odmítl odvolání žalobce proti výroku II rozsudku okresního soudu (výrok I), potvrdil jeho rozsudek ve výrocích III a IV (výrok II), změnil rozsudek ve výrocích V a VI (výroky II a IV) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky V a VI). Vyšel ze závěru (za stavu, kdy předmětem odvolacího řízení zůstaly nároky na náhradu škody vůči žalovaným), že žalobce neprokázal ani jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti žalovaných za škodu podle § 420 obč. zák. Žalovaný 1) se jako věřitel z úvěrové smlouvy pouze domáhal v rozhodčím řízení svého nároku na základě platně sjednané rozhodčí smlouvy. Žalovaný 2) nebyl účastníkem rozhodčího řízení, jako rozhodce procesně postupoval v souladu s účastníky sjednanou rozhodčí smlouvou, jeho jednání bezprostředně nevedlo ke zrušení rozhodčího nálezu, vydaný rozhodčí nález odůvodnil a vyjádřil se v něm i k námitkám žalobcem vzneseným v průběhu rozhodčího řízení. Žalobce v rámci odvolacího řízení podal opětovně žádost o ustanovení zástupce pro řízení, kterou odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku označil za nedůvodnou a v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/2009, zásadou ekonomie a rychlosti soudního řízení o ní nerozhodoval samostatným usnesením.

Proti výrokům II, IV, V a VI rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (konkrétně při posouzení účelnosti vynaložených nákladů od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 756/2014) a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (konkrétně otázky práva účastníka na bezplatnou právní pomoc ve vztahu ke složitosti případu posuzované z pohledu konkrétního účastníka). Dovolání odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a o. s. ř.). Konkrétně vytýkal, že mu nebyl ustanoven zástupce pro řízení před soudem prvního stupně ani pro odvolací řízení a namítal neúčelnost nákladů vynaložených žalovaným 2), jenž je advokátem a rozhodcem, na advokátní zastoupení.

Předně je nutno uvést, že se zřetelem k § 241a odst. 5 o. s. ř. a k účelu povinného právního zastoupení dovolatele při posouzení přípustnosti dovolání přihlížel Nejvyšší soud pouze k doplnění dovolání sepsanému zástupcem žalobce a nikoli k dovolání sepsanému samotným žalobcem.

Dovolání není přípustné.

Hlediska pro rozhodnutí o ustanovení zástupce z řad advokátů účastníku podle ustanovení § 30 o. s. ř. jsou (při nezměněných poměrech účastníka) shodná pro řízení před soudem prvního stupně, pro odvolací řízení i pro dovolací řízení. Zda ochrana zájmů účastníka, který nemá právnické vzdělání, vyžaduje ustanovení zástupce z řad advokátů, musí soud posoudit vždy v poměrech konkrétní věci. Ochrana zájmů účastníka řízení vyžaduje ustanovení zástupce z řad advokátů zejména v případech, kdy nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2161/2015). O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno, a že pro závěr, zda jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, platí v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení nebo v dovolacím řízení vždy shodná hlediska (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1819/2015).
Závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti požadavku na ustanovení žalobci zástupce pro odvolací řízení za situace, kdy předmětem řízení zůstaly jen zjevně neúspěšné škodní nároky (tedy jednalo se o zjevně bezúspěšné uplatňování práva), řízení bylo koncentrováno a odvolací řízení vedeno v systému neúplné apelace, je zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolací soud se nezabýval v dovolání vznesenou námitkou, že žalobci měl být ustanoven zástupce již pro řízení u soudu prvního stupně, jelikož o žádosti žalobce o ustanovení zástupce bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 5. 2014, č. j. 24 C 64/2014-80, proti kterému se žádný z účastníků neodvolal, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení této otázky nezávisí (§ 237 o. s. ř.).

Předpoklady přípustnosti dovolání nejsou splněny ani ve vztahu k výrokům o nákladech řízení. V usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, a v usnesení ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014, (citovaném v dovolání) Nejvyšší soud vyložil, že o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. by nešlo v případech, jestliže by zastoupení nesledovalo svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale bylo by zneužito ve snaze o obohacení zastoupeného účastníka. Dále, v usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3672/2014, Nejvyšší soud s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13, uvedl, že právo každého, tedy i osoby s právnickým vzděláním (např. advokáta) na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy a rovnost účastníků před zákonem jsou zaručeny článkem 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Účelnost vynaložených nákladů ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. je podle Ústavního soudu třeba chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů, nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady . Prostřednictvím účelnosti nelze vymezovat kategorii osob, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat, a vůči ostatním ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám .
Shora uvedená kritéria odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení plně respektoval. V daném případě mělo právní zastoupení obou žalovaných jako svůj hlavní účel poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům těchto účastníků, když šlo o zrušení rozhodčího nálezu a o odpovědnost za škodu, tedy o právně i skutkově složitější věci. Okolnosti svědčící o zneužití práva žalovaných na právní pomoc ze spisu nevyplývají a pouhé konstatování, že se jedná o banální věc a pro žalovaného 2), který je rozhodcem a advokátem, bylo rozhodnutí soudu zcela předvídatelné, k odepření práva na náhradu nákladů řízení z důvodu neúčelnosti jejich vynaložení nepostačuje. Vzhledem k uvedenému závěru se tak ze strany žalovaných nejedná o zjevné zneužití práva na právní pomoc.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále též jen o. s. ř. ), protože nesměřuje proti žádnému z usnesení uvedených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2017 JUDr. Robert Waltr
předseda senátu