25 Cdo 2390/2015
Datum rozhodnutí: 20.08.2015
Dotčené předpisy: § 241a odst. 3 o. s. ř., § 237 o. s. ř.



25 Cdo 2390/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců 1. J. H. , 2. J. H. , 3. JUDr. H. H. a 4. V. H. , zastoupených JUDr. Pavlem Brachem, advokátem se sídlem Praha, Klapálkova 3132/4, proti žalovanému městysu Besednice , IČO 00245798, Besednice 382 81, Náměstí 52, zastoupenému Mgr. Tomášem Radou, advokátem se sídlem České Budějovice, Na Sadech 2017/13, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 242/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2014, č.j. 22 Co 1802/2014-415, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Žalobci se domáhali na žalovaném zaplacení 136.138,- Kč jako náhrady škody způsobené jim v souvislosti s výstavbou obecní komunikace žalovaným.

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2014, č.j. 22 Co 1802/2014-415, byl rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. 7. 2014, č. j. 9 C 242/2012-368, potvrzen ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s odůvodněním, že napadený rozsudek vykazuje vady , že existuje dovolací důvod podle § 237 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ..., a to konkrétně ten, že daná věc v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena , přípustnost dovolání je dána, neboť vyřešená právní otázka má být posouzena jinak a dále pro nesprávné právní posouzení věci . Napadený rozsudek podle dovolatelů obsahuje právní vady spočívající v nesprávném právním hodnocení otázky promlčení a hodnocení okamžiku, kdy k promlčení došlo. V dokazování nebylo spolehlivě zjištěno, kdy se právní předchůdci žalobců dozvěděli o vzniku škody a kdo za ni odpovídá, promlčecí lhůta tedy nemohla začít běžet a uplynout před podáním žaloby. Uzavřel-li odvolací soud, že nárok žalobců je promlčen, jedná se o nesprávné posouzení věci, proto dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Přípustnost dovolání se řídí podle § 237 o. s. ř., jenž stanoví povinnost dovolatele vymezit, které ze zákonných hledisek v tomto ustanovení uvedených považuje za splněné, avšak pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačuje k projednání dovolání.

Dovolatelé v obsáhlém dovolání popisují skutkový stav věci a dosavadní průběh řízení, směšují však předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a důvody dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a neuvádějí zřetelné a konkrétní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, což je obligatorní náležitost dovolání.

V dovolání není uvedeno, která právní otázka relevantní pro rozhodnutí odvolacího soudu dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena, nebo má být posouzena jinak, přičemž tento nedostatek bránící projednatelnosti dovolání může být odstraněn pouze po dobu lhůty k podání dovolání.

Pokud by dovolání podle obsahu mělo být vyloženo tak, že dovolatelé se domnívají, že otázka určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 obč. zák. dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, anebo se odvolací soud od tohoto řešení odchýlil, popřípadě by se dovolací soud od něj odchýlit měl, pak lze konstatovat, že uvedená otázka byla v mnoha rozhodnutích dovolacím soudem řešena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007), odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil a dovolací soud neshledává žádný důvod, aby tuto svou ustálenou judikaturu měnil.

Námitkami, jež se týkají správnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání založit nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Správnost právního názoru, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, dovolatelé zpochybňují na základě vlastní verze skutkového stavu a vlastního hodnocení důkazů, když především polemizují se skutkovými závěry, které odvolací soud z provedených důkazů vyvodil (ohledně zjištění, kdy se poškození dozvěděli o tom, že škoda vznikla a kdo za ni odpovídá). Pouhý odlišný názor dovolatelů na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009).

Jelikož dovolání nesplňuje zákonné náležitosti a nepředkládá žádnou právní otázku hmotného nebo procesního práva způsobilou založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. a není přípustné ani podle § 238a o. s. ř., bylo podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení nemají na jejich náhradu právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2015

JUDr. Robert Waltr
předseda senátu