25 Cdo 239/2006
Datum rozhodnutí: 30.06.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 239/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce L. Č. r., s. p., proti žalovaným 1) R. a s. a. s., a 2) F. s. R. a s. a. s., oběma zastoupeným advokátkou, o zaplacení 26.352,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 2147/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. září 2005, č. j. 29 Co 19/2005-126, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 20. 10. 2004, č. j. 13 C 2147/95-104, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 26.352,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 1. 1. 1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalovaných, obchodní společnost R. a S. spol. s r. o., provozovala na území České republiky dva zdroje znečištění ovzduší, které v roce 1992 vyprodukovaly a do ovzduší vypustily celkem 64.331 tun oxidu siřičitého - látky toxicky působící na lesní porosty a lesní půdu (údaje Č. h. ú. v P. z databáze R.), a v důsledku působení těchto emisí vznikla škoda na lesních porostech na území ČR. Při určení výše škody vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku znalce prof. Ing. R. M., CSc., a konzultanta RNDr. P. H. stanovujícího výši škody metodikou G. matematického modelu a pracujícího s průměrnými ročními ukazateli a hodnotami. Soud dovodil objektivní odpovědnost žalovaných za poškození lesního fondu podle ustanovení § 420a odst. 1, 3 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 10 odst. 1 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, ve znění zákona č. 221/1991 Sb. Právní předchůdkyně žalovaných při své činnosti vyprodukovala emise poškozující lesní porosty a tato činnost je v příčinné souvislosti se vznikem škody. Podle soudu byly dostatečně prokázány všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, žalované se naopak své odpovědnosti nezprostily, neboť neprokázaly, že by škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu nebo vlastním jednáním poškozeného žalobce.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 15. 9. 2005, č. j. 29 Co 19/2005-126, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením odpovědnosti žalovaných za škodu způsobenou žalobci na lesních porostech a lesní půdě a uvedl, že ve znaleckém posudku znalce prof. Ing. R. M., CSc., a konzultanta RNDr. P. H. je odborně a podrobně popsán modelový výpočet, jehož základem byla metodika určená pro kontrolu emisních a technických parametrů zdrojů znečišťování ovzduší, přičemž tato metodika výpočtu byla doplněna o modelování procesů chemické transformace, dálkového transportu emisí, atd. Právní předchůdkyně žalovaných provozovala činnost, při níž docházelo k úniku škodlivin, a v důsledku těchto exhalací došlo v roce 1992 k poškození lesního fondu; příčinná souvislost byla tedy jednoznačně prokázána, přičemž žalované právní nástupkyně se této odpovědnosti nezprostily.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované společnosti dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňují podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Mají za to, že žalobce neprokázal vznik škody a její výši ani příčinnou souvislost, neboť z předložených listinných důkazů nevyplývá skutečnost žalobcem tvrzená že právní předchůdkyně žalovaných provozovala zdroj emisí, který podle údajů Č. h. ú. v P. uvedených v R. e. a z.znečišťování ovzduší (R.) v roce 1992 vyprodukoval a do ovzduší vypustil několik tun oxidu siřičitého, škodlivě působícího na lesní porosty. Nesouhlasí se způsobem výpočtu výše škody a namítají, že žalobce neprokázal ani příčinou souvislost mezi jednáním jejich právní předchůdkyně a škodou, neboť tento předpoklad odpovědnosti za škodu z provedených důkazů, zejména ze znaleckého posudku a rozptylové studie, nevyplývá (pouhá obecná tvrzení nejsou dostačující). Žalované dále tvrdí, že nejsou ve sporu pasivně legitimovány, neboť podle zprávy Č. h. ú. v P. byla subjektem, jenž měl do ovzduší vypouštět oxid siřičitý, společnost R. a S., s.r.o. Z. F. s. E. s v obci D. a společnost R. a S., s.r.o. Z. F. s. E. , nikoli jejich právní předchůdkyně, R. a S., spol. s r. o.,. Dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího sudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V průběhu dovolacího řízení Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 4. 6. 2008, č. j. 25 Cdo 239/2006-144, v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 a 3 o.s.ř. rozhodl, že v řízení bude na místě původní třetí žalované K. R. a syn a. s., pokračováno se společností F. s. R. a s. a. s., (nyní 909), mající v tomto řízení postavení druhé žalované. Dovolací soud proto nadále jednal pouze s touto a s první žalovanou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami - účastníky řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalované dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Současně je Nejvyšší soud povinen vycházet ze skutkových zjištění a skutkových závěrů, na něž odvolací soud aplikoval právo.

Dovolatelky nezpochybňují závěr odvolacího soudu, že žalobce je správcem lesních pozemků státu a že lesní porosty na nich jsou trvale poškozovány škodlivinami vypouštěnými do ovzduší. Za sporné však považují prokázání vzniku a výše škody a vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a provozní činností žalovaných, resp. jejich právního předchůdce. V první řadě je zřejmé, že existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost (protiprávní úkon škůdce či právem kvalifikovaná skutečnost) a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti, které může spočívat ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, není dovoláním zpochybňována. Z vylíčení důvodů dovolání přitom vyplývá, že dovolatelky nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav ohledně výše škody a příčinné souvislosti nebyl zjištěn správně ani úplně. Je tedy zřejmé, že v tomto směru dovolatelky uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který ovšem přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.

Jestliže pak dovolatelky nesouhlasí ani se závěry soudů obou stupňů v otázce pasivní legitimace, přičemž s poukazem na charakter provozní činnosti jejich právní předchůdkyně dovozují, že z předložených listinných důkazů nevyplývá, že provozovala zdroj emisí, který podle údajů Č. h. ú. v P. uvedených v R. e. a z. z. o. (R.) v roce 1992 do ovzduší vypustil několik tun oxidu siřičitého (tvrdí, že podle zprávy Č. h. ú. byla subjektem, který měl vypouštět do ovzduší oxid siřičitý, odlišná společnost), a namítají-li dále, že žalobce neprokázal vznik škody a její výši, i zde napadají rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění a předkládají tak vlastní verzi skutkového stavu a jeho vlastní právní posouzení (že žalované odpovědnost za tvrzenou škodu nenesou). Tím, že z odlišných skutkových závěrů vyvozují odlišný právní názor na věc, dovolatelky nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž předkládají vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci. Uplatňují tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který však nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a jak z dikce ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Nejde tedy o otázku, která by mohla být otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.

Ze všech těchto důvodů vyplývá, že není opora pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozsudku, a dovolání žalovaných tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalované s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2008

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu