25 Cdo 2385/2006
Datum rozhodnutí: 23.09.2008
Dotčené předpisy: § 31a odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.





25 Cdo 2385/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně D. Š., zastoupené advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 107/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2006, č. j. 35 Co 15/2006-60, takto:


I. Dovolání, pokud směřuje do výroku ohledně částky 3.600,- Kč, se odmítá, ve zbývajícím rozsahu se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. září 2005, č. j. 20 C 107/2004 - 45, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částky 21.450,- Kč a 3.600,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že otec žalobkyně L. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 1975, sp. zn. 4 T 47/75, uznán vinným trestným činem maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 1975, sp. zn. 7 T 238/75, zrušen a trestní stíhání bylo zastaveno. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 1999, sp. zn. 1 T 8/92, byl otec žalobkyně podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby a následně dne 18. 11. 2003, č. j. 4 Nt 201/2003 36, bylo rozhodnuto, že žalobkyni dědičce po L. P. - se vrací věci, jež byly v původním trestním řízení jejímu otci zabaveny při domovní prohlídce (např. knihy, kinofilmy, magnetofonové pásky, brožury aj. převážně s náboženskou tematikou). Věci, za něž žalobkyně požaduje náhradu, však fakticky vydány nebyly a dopisem Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2004 bylo žalobkyni sděleno, že nejsou k dispozici a není známo, co se s nimi stalo. Jejich hodnotu odhadla částkou 21.450,- Kč a částku 3.600,- Kč požaduje za náklady právního zastoupení v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 Nt 201/2003. Soud dovodil, že ze strany státu došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když žalobkyni nebyly vráceny věci, původně patřící jejímu otci, a žalobkyně má nárok na náhradu škody podle zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.


K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. února 2006, č. j. 35 Co 15/2006 - 60, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav, avšak uplatněný nárok nesprávně posoudil po právní stránce. Otec žalobkyně byl účasten soudní rehabilitace podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a na jeho základě byl zproštěn obžaloby. Osoby účastné soudní rehabilitace podle zák. č. 119/1990 Sb. mají nárok na odškodnění dle § 23 tohoto zákona s tím, že bližší podmínky odškodnění upravuje zvláštní zákon, kterým je zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Zákon č. 119/1990 Sb. je ve vztahu k zákonu č. 58/1969 Sb., resp. k zákonu č. 82/1998 Sb., zákonem zvláštním a v případech, na které dopadá restituční zákon, se nelze domáhat jiných nároků než těch, jež tento zákon upravuje. Žalobkyně je oprávněnou osobou, na jednotlivé věci odňaté v rámci trestního řízení se však zákon č. 87/1991 Sb. nevztahuje a pokud jde o částku 3.600,- Kč, nárok není důvodný podle zákona č. 82/1998 Sb. ani podle zákona č. 58/1969 Sb. a ani podle ustanovení trestního řádu.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Shrnuje v něm dosavadní průběh řízení a namítá, že věc je nyní řešitelná jako přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., neboť stát nezacházel s věcmi tak, aby mohly být vráceny. Žádá, aby bylo prověřeno, zda za žalovanou vystupovala oprávněná fyzická osoba, neboť někdy se stává, že zaměstnanci ministerstev předkládají plnou moc např. od ředitelů odborů a nikoliv od ministra nebo osoby jím výslovně zplnomocněné, a taková plná moc není platná. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a aby se soud zabýval dovoláním z hlediska § 31a zákona č. 82/1998 Sb., přiznal jí přiměřené zadostiučinění a ve smyslu § 31 odst. 3 uvedeného zákona vzal v úvahu celkovou délku řízení od zahájení trestního stíhání v r. 1974, že řízení nebylo složité, že žalobkyně k průtahům nepřispěla, dále postup orgánů veřejné moci a že řízení je pro žalobkyni významné.


Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že žalobkyně v dovolání uvádí zcela nová skutková tvrzení, jež v dřívějším řízení nebyla uplatněna. Ust. § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se ani po novelizaci provedené zákonem č. 160/2006 Sb. na tento případ nevztahuje. Otec žalobkyně je osobou rehabilitovanou a zákon 119/1990 Sb. ani zákon č. 87/1991 Sb. náhradu nemajetkové újmy neumožňují. Pokud jde o otázku plné moci, žalovaná před soudy jedná prostřednictvím pověřených a nikoliv zplnomocněných osob a ani případný nedostatek v pověření není zmatečnostní vadou. Navrhla, aby bylo dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, pokud směřuje do výroku co do částky 3.600,- Kč, není přípustné, a ohledně částky 21.450,- Kč je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však opodstatněné.


Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.


V dané věci žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o dvou nárocích se samostatným skutkovým základem. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí se posuzuje u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o nároku ve výši 3.600,- Kč, tedy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč je vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.


Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud dovolání zčásti odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.


Žalobkyně v dovolání požaduje aplikaci § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. na jí uplatněný nárok. K tomu je třeba uvést, že ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje. Skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak charakterizován a vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Soud je vázán tzv. skutkem, jak byl vymezen žalobcem při plnění jeho povinnosti tvrzení. Pokud by žalobce požadoval byť stejné plnění, ale na jiném skutkovém základě, než jak ho vylíčil v žalobě, musel by v průběhu řízení žalobu změnit. Bez toho, že by v řízení došlo ke změně žaloby, nemůže soud přiznat plnění z jiného skutkového základu, než toho, který je žalobcem vymezen, neboť by tak rozhodl o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení.


Jestliže byl v daném případě žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění ve výši odpovídající hodnotě konkrétních věcí, a to na základě skutkového tvrzení, že žalobkyni nebyly vydány všechny movité věci zabavené jejímu otci v souvislosti s trestním řízením, o jejichž vrácení bylo rozhodnuto, a jestliže ani v průběhu řízení ke změně žalobního tvrzení nedošlo, nemohl odvolací soud rozhodovat o jiném nároku, než o tom, který byl žalobkyní vymezen. V dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně nezpochybňuje správnost právního posouzení věci a žádné námitky po právní stránce proti tomuto rozhodnutí nevznáší (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), nýbrž žádá přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., tedy uplatňuje zcela jiný nárok, než jaký byl předmětem řízení před soudy obou stupňů, a odůvodňuje jej novými skutkovými okolnostmi. Bez ohledu na důvodnost či nedůvodnost takového nároku v daném případě, změna žaloby ani uplatnění nového nároku nepřichází v dovolacím řízení v úvahu (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.).


Ani pochybnost dovolatelky o oprávnění osoby jednající za stát nezakládá způsobilý dovolací důvod, neboť jménem státu v řízení před soudem je ve smyslu § 21a odst. 3 o. s. ř. oprávněn jednat zaměstnanec příslušné organizační složky státu na základě pověření (nikoliv plné moci), vydaného nikoliv jen vedoucím této složky, ale i osobou podle vnitřních organizačních předpisů k tomu určenou. Ostatně ke zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen jsou-li z obsahu spisu zjištěny a týkají-li se dovolatele, přičemž nelze o nich provádět dokazování (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).


Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, a proto dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl ( § 243b odst. 2 o. s. ř.).


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. září 2008


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu